Ten muž tam musel stát již hodně dlouho. Jeho obličej byl ošlehán ostrým větrem a vrásčitá tvář prozrazovala, že toho hodně pamatuje. Celkově působil dojmem chlápka, kterého jen tak nic nepřekvapí. Stál téměř nehnutě, jen občas otočil hlavu a zahleděl se někam do dáli, jako by něco vyhlížel. Pak opět hlavu odvrátil a zůstal v nehybném postoji. Po chvíli začalo nejprve drobně poprchávat a za chvíli se docela pěkně rozpršelo. S chlapíkem to vůbec nehnulo, dalo by se říct, že si snad toho ani nevšimnul. Jen si trochu vyhrnul límec a nepatrně zatáhnul hlavu mezi ramena. Jinak zůstal stát jako socha. Bylo poznat, že je odhodlán čekat ještě dlouho, snad až do skonání světa. Vůbec na sobě nedával znát žádné známky nervozity, jen trpělivě čekal. Nezaskočilo jej ani to, že se začalo stmívat. Stále stál s pohledem upřeným někam do neznáma a kdo ví, co se mu honilo hlavou. Bez náznaku únavy přečkal celou noc a svítání jej zastihlo na stejném místě jako minulý den. Jeho trpělivost se zdála být nekonečná. Občas popošel o několik kroků do strany, ale během chvilky se opět vrátil do výchozího místa. Nebylo těžké uhodnout, že určitě na něco čeká a musí to být něco životně důležitého, když vydržel tak dlouho.

Náhle se chlapík opět zahleděl do dálky a na jeho tváři se rozprostřel vítězoslavný úsměv. Zřejmě je jeho čekání u konce. Podíval jsem se jeho směrem a bylo mi to náhle vše jasné. K jeho zastávce konečně přijížděla tramvaj...