Seděl u okýnka a zamyšleně pozoroval sněhové vločky, které se pomalým klouzavým pohybem snášely k zemi a halily krajinu do bílé peřiny. Z jedoucího vlaku bylo pěkně vidět, jak pokryly louky, pole, stromy a keře u trati i lesy v dálce. Při průjezdu vesnicemi sledoval, jak lidé zachumlaní do teplých bund a čepic odklízejí napadaný sníh z cest a chodníků. Jednou zahlédl na silnici oranžově blikající sněžný pluh, hrnoucí před sebou čerstvě napadnou nadílku, následovaný kolonu aut, která jela pomalu a poslušně za ním jako stádo za svým vůdcem.

Ačkoli si dobře uvědomoval, že takové počasí přidělává spoustě lidí starosti a práci navíc, měl sníh rád. Zasněžená krajina mu připadala jako z pohádky, ale hlavně mu připomínala dětství, kdy při takové příležitosti vytáhl ze sklepa sáňky nebo boby a vydal se řádit na nejbližší svah. Na tu dobu, kdy neměl skoro žádné starosti a jen si užíval zimních radovánek. Vždycky se hrozně divil, když se najednou začalo smrákat a rodiče jej volali na večeři. Jen nerad se loučil s kamarády, opouštěl uježděný svah a spěchal domů.

Lehce se nad tou vzpomínkou pousmál a rozhlédl se po spolucestujících. Většina z nich měla sluchátka v uších, oči upřené na displeje svých elektronických zařízení a okolí téměř nevnímala. Pouze na jedné sedačce se čtyřčlenná skupinka o něčem bavila a o dění venku se zajímalo jen několik starších lidí. Otřel zamlžené sklo a opět se zahleděl do bíle oděné krajiny. U jednoho přejezdu zahlédl chlapíka s malým dítětem v náručí, které vesele mávalo na projíždějící motoráček. Také mu zamával a opět se mu vybavilo dětství. Kdysi se také chodíval s rodiči dívat na vlaky, mával jim a počítal vagóny. Ostatně to počítání mu zůstalo. I teď často, když zahlédl vlak, automaticky začal počítat vagóny. Jen mu přišlo, že dříve byly vlaky nějak mnohem delší, kolikrát se snad ani nemohl dopočítat konce. Nyní málokdy viděl osobák, který by měl více než pět vagónů.

Po nějaké době přestal padat sníh a mezi mraky na okamžik vysvitlo slunce. Jím ozářená krajina vypadala snad ještě kouzelněji, než když sněžilo. Jeho paprsky se odrážely ve sněhové pokrývce, jako by byla země poseta tisícovkami malých zrcadel. Až z toho zabolely oči. Odvrátil na chvíli zrak a znovu se ponořil do časů, kdy byl ještě malý. Vzpomínal, jak chodil do polí stavět sněhuláky. Často se mu při válení koulí do nich kromě sněhu nabalila i tráva, takže výsledek byl poněkud flekatý. Snad nikdy nebyly úplně kulaté a jen vzdáleně připomínaly perfektně tvarované sněhuláky na starých obrázcích, ale to mu vůbec nevadilo. Ani hrnec na hlavě či mrkvový nos jeho sněhulák nemíval, vždy použil ke stavbě to, co se mu povedlo najít v okolí. Hlavní bylo, že to byl jeho výtvor a jako každý stavitel měl radost, když jej úspěšně dokončil. Jen jej vždy mrzelo, když se na něj šel podívat třeba druhý den a našel jej rozbouraného.

Z rozmýšlení jej probralo hlášení z reproduktoru, oznamující, že vlak se blíží ke své konečné stanici. Lidé se začali oblékat do teplých bund a kabátů, omotávat se šálami a nasazovat chlupaté čepice. Zanedlouho zaskřípaly brzdy a motoráček s mírným cuknutím zastavil. Cestující jeden po druhém opouštěli vlak po schůdcích a kráčeli po perónu, který musel být před chvílí pečlivě umeten, protože na něm zbyla jen tenká vrstva sněhu. Také se zvednul, sundal z háčku zimní bundu, navlékl ji, zapnul až ke krku, na hlavu narazil pletenou čepici a pomalu se vydal ke dveřím. Věděl, že na něj nikdo nečeká, takže neměl důvod spěchat.

Prošel nádražní halou, přešel silnici a mohl pozorovat, jak se jeho bývali spolucestující vydali různými směry a postupně se mu vzdalují. Evidentně někam spěchali. On to neměl zapotřebí, šel klidným pomalým krokem a kochal se pohledem na zasněžené okolí. Po pár minutách chůze míjel rozsáhlý areál bývalé pily. Teď byl opuštěný, bylo vidět, že už je řadu let nevyužíván a jeho zařízení chátralo. Omítka byla opadaná, okna rozbitá, kovové části pokryté rzí, a kdyby nebyl alespoň částečně zakryt milosrdným sněhem, byl by pohled ještě žalostnější. Jaký to byl rozdíl proti tomu, jak vypadal v jeho vzpomínkách z mládí! To v areálu panoval čilý ruch, zajížděly sem náklaďáky naložené desítkami silných kmenů, téměř neustále tu mezi budovami popojížděly vysokozdvižné vozíky a ozývaly se charakteristické zvuky řezání dřeva. A ta opojná vůně! Tu miloval a vždy ji nasával plnými doušky. Ještě teď si jí dokázal přesně vybavit. Tenkrát se z areálu linula tak silně, jako by ji někdo úmyslně rozprašoval do vzduchu. Na okamžik se zastavil a zhluboka se nadechl v bláhové naději, že ji zase ucítí, ale samozřejmě už po ní nebyla ani památka. V duchu si lehce povzdechl a pokračoval v chůzi.

Silnice, po které kráčel, se od nádraží mírně svažovala a sníh, nahrnutý ke kraji, svědčil o tom, že tudy musel před nedávnem projet pluh. Nemusel proto věnovat tolik pozornosti, kam šlape a místo toho se rozhlížel po okolí, i když ho důvěrně znal. Za areálem pily se po jedné straně objevily obytné domy, kdežto na straně druhé cestu ohraničovala jen křoviska a pár zakrslých stromků, za nimiž se na malé vyvýšenině rozkládalo pole. Po pár minutách došel na křižovatku, kde se jeho cesta napojovala na hlavní silnici. Rozhlédl se, aby se ujistil, že nic nejede, pak přešel na druhou stranu a po úzkém dlážděném chodníku se vydal vlevo. Minul jen pár rodinných domků a najednou se ocitl na kraji městečka. Zde končila zástavba i chodník a dál vedla jen samotná cesta lemovaná po obou stranách vysokými topoly. Vlevo se terén hned za nimi prudce zvedal do výšky několika metrů, vpravo ležela louka, po které se klikatil malý potůček. Ten však byl, stejně jako vše ostatní, ukryt pod vrstvou sněhu a prozrazovalo jej jen slabé zurčení. Pokud chtěl pokračovat, musel se vydat přímo po silnici.

Nebylo to ale tak jednoduché. Po krajnici se jít nedalo, protože tam sněžný pluh nahrnul hradby sněhu a mezi tím byl zase povrch auty uježděn do kluzké hmoty. Šel tedy opatrně skoro prostředkem, kde se mu povrch zdál nejstabilnější a dával pozor, aby se odněkud nevyřítil nějaký zběsilý jezdec. Naštěstí potkal jen jedno auto a to jelo pomalu. Přesto si docela oddechl, když dorazil k odbočce, kde mohl silnici opustit a přejít na polní cestu. Ta byla pod nánosem sněhu sotva patrná. Kdyby nevěděl, že v těchto místech je, asi by si jí nevšiml a přešel by jí. Naštěstí už tady projel nějaký náklaďák a zanechal po sobě vyjeté koleje od širokých pneumatik. Byl za to moc rád, protože díky tomu se nemusel brodit vysokým sněhem. Vybral si jednu stopu a vyrazil směrem k budově, která se jen matně rýsovala v dálce.

Trvalo mu asi půl hodiny, než se dostal do její blízkosti. Jednalo se o bývalý mlýn, stojící na samotě, který už dávno nesloužil svému původnímu účelu. Byl přestavěn na obytný dům a světlo v oknech i dým z komína nasvědčoval tomu, že je obydlen. Byl ještě pár desítek metrů od budovy, když jej zaregistroval jeden z obyvatel. K drátěnému plotu rychlými skoky přiběhl mohutný německý ovčák s huňatým kožichem, opřel se o něj předními packami a svým štěkotem informoval majitele, že kolem prochází někdo cizí. Když zjistil, že návštěvník neodbočil na příjezdovou cestu k bráně, ale pokračuje dále, přestal štěkat, ale pozorně jej sledoval, dokud mu nezmizel z očí.

Přibližně půl kilometru za mlýnem se cesta rozdvojovala. Vpravo se velkým obloukem vracela směrem k městečku, vlevo překonávala potok malým mostem a za ním mírně stoupala k okraji lesa. Bez zaváhání zamířil vlevo a došel k mostku. Na něm se zastavil a zaposlouchal se do šumění vody, uvězněné pod ledovým příkrovem. Před mnoha a mnoha lety tu jezdíval na kole a v těchto místech byl místo mostu jen brod. Ten byl zpevněn betonovými panely, zapuštěnými do dna potoku a po obou stranách byly z nějakého, pro něj neznámého, důvodu umístěny úzké kovové žlaby, připomínající kolejnice. Jednou nějak nedával pozor, a když přejížděl potok, přední kolo se mu zaseklo právě v jednom z těchto žlabů. Je jasné, co následovalo - přelétl přes řídítka a přistál ve vodě. Naštěstí nejel moc rychle, takže výsledkem bylo jen pár odřenin a modřin. Příznivou okolností bylo také to, že se nehoda stala během horkého letního dne a voda byla docela teplá. Rychle se zvedl a šel se podívat, jak dopadlo kolo. To karambol kupodivu přestálo bez úhony, takže jej vyvedl z vody a položil na travnatý břeh. Pak se svlékl do trenek, vyždímal mokré oblečení a zase se do něj oblékl. Trochu očistil sebe i kolo, otočil se, nasedl na něj a vrátil se domů.

Po krátkém zasnění se znovu vydal na cestu. Teď už se mu šlo podstatně hůře, protože koleje od náklaďáku na předchozí křižovatce pokračovaly vpravo a v jeho směru byl sníh ušlapán jen několika chodci. Snažil se klást nohy do jejich stop, ale stejně už se pohyboval výrazně pomaleji. Cesta navíc vytrvale mířila do mírného kopce. Zadýchaně dorazil ke kraji lesa, kde se musel na chvilku zastavit a odpočinout si. Otočil se zpátky a kochal se krajinou. Městečko, odkud vyšel, bylo sice nedaleko, ale nemohl jej spatřit, protože se ukrývalo za kopečkem. V údolí potoka bylo vidět jen pár zapadaných osamělých chaloupek a v dálce silnice, která se však dala tušit jen podle stromořadí.

Zase na něj zaútočily vzpomínky. Nedaleko odtud dříve stávala velká budova, snad nějaká stará továrna. Nemohl si vybavit, k čemu kdysi sloužila, protože už za jeho mládí byla opuštěná a nesmlouvavý zub času se do ní nemilosrdně zakusoval. Ačkoli měl od rodičů přísný zákaz do ní chodit, stejně občas neodolal a vydal se s kamarády na průzkum. Prolézali mezi polorozpadlými stěnami, nakukovali do různých škvír a hledali, jestli tam neobjeví nějaký ukrytý poklad. O několik let později se neudržovaná stavba dostala do takového stavu, že hrozilo její zřícení. Jednoho dne sem přijela parta chlapíku s těžkou technikou a zanedbanou budovu prostě srovnala se zemí. Ještě se tam pak asi jednou nebo dvakrát vypravili, ale ve zbytcích cihel, malty, železa, kamení a dalšího harampádí nic zajímavého nenašli. Místo po čase tak zarostlo, že dnes by už nejspíš ani nenašel, kde se tenkrát mohutná stavba vypínala. Pomyslel si něco o pomíjivosti a pokračoval v chůzi.

Asi po dvaceti minutách se dostal téměř do cíle své trasy. Opustil příšeří lesa a po obou stranách cesty se objevily louky, lehce se svažující do údolí. Zanedlouho minul po levé straně asi ve vzdálenosti padesáti metrů trochu nezvyklý ostrůvek několika stromů a houštin. Dobře věděl, že se v jeho středu nachází studánka, ze které vytéká slabý potůček, klestící si pak cestu dolů po louce do většího potoka. Kdyby nebylo tolik sněhu, šel by se na ní podívat, ale teď by se k ní špatně prodíral a nakonec by asi stejně nic neviděl. Pokračoval tedy dál a po chvilce narazil na další hlouček křovisek. I v něm se skrývala studánka, ta však měla poměrně slabý zdroj vody. Když bylo delší dobu teplo a málo pršelo, vyschla a proměnila se jen v mírně vlhkou prohlubeň do země. Pokud v takovém období potřeboval přinést vodu, nezbylo mu nic jiného, než chodit k té druhé.

Jen pár metrů za touto studánkou se oddělovala od cesty pěšinka, která však teď vůbec nebyla vidět. Hledal ji jen po paměti a bál se, aby nezapadl do příkopu, který vedl podél cesty. V poslední době tu nikdo nešel a plochu pokrýval jen čerstvě napadaný sníh. Opatrně našlapoval a zjišťoval, zda je pod sněhem pevný podklad. Nakonec se mu to podařilo a začal se prodírat sněhem k plotu, který ohraničoval pozemek. Dále pokračoval podél něj, dokud nenarazil na železnou branku, která byla zavřená jen na háček. Vyndal jej z očka a přitáhl branku směrem k sobě. Moc to nešlo, protože plnému otevření bránil napadaný sníh. Musel jej nejprve trochu shrnout nohou ke kraji, teprve pak se mu povedlo vrátka otevřít. Vešel dovnitř, zase za sebou zavřel a pokračoval až k vysokému smrku. Za ním odbočil doprava, ušel ještě pár metrů a zastavil se. Chvilku se jen tak nehnutě díval před sebe, pak sáhl do malé brašny, kterou měl přes rameno a vytáhl smetáček. Pečlivě zametal sníh, dokud se neobjevila mramorová deska. Ještě ometl její okraje a schoval vlhký smetáček do připraveného igelitového pytlíku. Opět zalovil v brašně a vytáhl červenou svíčku. Postavil ji na desku, odklopil víčko a položil jej vedle. Pak z kapsy vylovil zapalovač a přidržel jej u knotu, dokud nevzplál. Když se ujistil, že dobře hoří, zase jej schoval zpátky do bundy. Víčko s dírami ve tvaru hvězdiček opatrně přiklopil na svíčku a posunul ji do středu desky. Potom se pomalu napřímil, otřel slzu, která se mu začala kutálet po tváři a jen tak polohlasně, vlastně jen pro sebe, pronesl: "Hezké Vánoce, mami a tati..."