Když jsem jednoho prosincového dne vytáhnul ze své schránky obálku s razítkem Vojenské nemocnice, bylo mi jasné, že jde do tuhého. Do té doby jsem se totiž opájel klamnou nadějí, že se moje karta někde na Vojenské správě ztratí, nebo že na mě prostě vojáci zapomenou. Bohužel, nestalo se tak. Protože jsem si hned po odvodu podal žádost o civilní službu a ta mi byla potvrzena, věděl jsem, že mě čeká předlouhých dvacet sedm měsíců nějakých podřadných prací za skrovnou almužnu. Proto se není co divit, že jsem z toho nebyl zrovna dvakrát šťasten.

Když jsem obálku nedočkavě roztrhnul a začetl se do obsahu, trochu jsem zkameněl. Mám prý se už příští týden dostavit do Vojenské nemocnice, kde se ukáže, co bude dál. "Proboha, snad nechtějí, abych nastoupil okamžitě!" pomyslel jsem si a při té představě se mi zježily všechny vlasy na hlavě. Nemohl jsem však proti tomu nic dělat a tak jsem se zklidnil za vydatné pomoci tuzemského rumu a zcela se odevzdal do rukou osudu.

V určený den jsem z domova vyrazil raději o něco dříve, abych nemusel spěchat. Proto jsem přišel k nemocnici s velkou časovou rezervou. Nechtělo se mi tam hned vtrhnout, abych nevypadal příliš aktivně a tak jsem se raději trochu podíval po okolí. Brzy jsem toho ale měl dost, protože se mi na nose začala tvořit jinovatka a vykročil jsem směrem k vrátnici. Po dlouhém bloudění a několika optáních jsem konečně vešel do správných dveří. Předložil jsem pozvánku a očekával ortel. Místo toho jsem zaslechl: "To jste tady ale špatně, máte se hlásit ve Vojenské nemocnici a tohle je Fakultní!!" Rychle jsem vycouval a před vchodem se podíval nad sebe. Visel tam nápis "FAKULTNÍ NEMOCNICE" v takové velikosti, že by jej v pohodě přečetl snad i slepec. Mrknul jsem na hodinky a zjistil, že touhle dobou bych už měl být někde úplně jinde. Rychle jsem se ve vrátnici zeptal, kde vlastně ta proklatá Vojenská nemocnice je a spěšně k ní vyrazil. "Hlavně že jsem si prohlédl okolí!!" nadával jsem sám sobě celou cestu s takovou vervou, až se za mnou lidé otáčeli.

Když jsem konečně našel tu správnou nemocnici, měl už jsem pět minut zpoždění. "To mi to hezky začíná!" pomyslel jsem si a vešel dovnitř. Zde následovalo opět bloudění a vyptávání, dokud jsem se konečně nedostal na správné místo. Po krátkém poučení jsem byl spolu s několika "spolubojovníky" vyslán na psychologické vyšetření. Něco takového jsem ještě nezažil. Test střídal test, celkem to bylo asi "pouhých" 500 otázek a vrcholem všeho bylo, když jsme na závěr dostali za úkol nakreslit postavu muže, ženy, strom a podepsat se. Po tomto psychickém zdeptání jsme byli jednotlivě předvoláváni k pohovoru s psycholožkou. Ta kladla takové milé otázky, jako například, zda bychom chtěli vozit mrtvoly. Asi jsem v té chvíli neměl ten správný radostný výraz, protože rychle dodala: "Ono jich tu zase tak moc není!" Nakonec o nás napsala závěrečnou zprávu, tu jsme odnesli na personální oddělení a byli jsme propuštěni.

Další týden jsme se však museli dostavit znovu - kvůli lékařskému vyšetření. Tentokrát již vše proběhlo hladce, nemocnici jsem našel na první pokus a ani s vyšetřením nebyly žádné problémy. Až na vysoký tlak, zánět slepého střeva a rakovinu jater jsem prý zcela zdráv. Proto jsem byl ihned zapsán, že 4. ledna nastoupím do služby.

Zbytek prosince utekl jako voda a byl zde osudný 4. leden. Když jsem se ráno probudil, nebylo mi zrovna do zpěvu. "Co mě asi čeká?" kladl jsem si otázku, na kterou jsem neznal odpověď. Skromně jsem posnídal (dvě husy a čtyřicet knedlíků) a vyrazil na cestu. V nemocnici mě i všechny ostatní civilkáře zahnali do nějaké učebny a tam nás seznámili s podrobnostmi naší činnosti. Když konečně došlo k rozdělování lidí na jednotlivá oddělení, byl už jsem napnutý jako struna. Kdyby do mě v té chvíli někdo strčil, určitě bych se přetrhnul. Konečně se dostalo i na mě a bylo mi sděleno, že jsem přidělen do lékárny. V ten moment mi spadnul opravdový balvan ze srdce. Ono taková služba na psychiatrickém oddělení nebo v márnici by mne asi moc nenadchla. Ještě jsem musel vyslechnout kázání o bezpečnosti práce a pak už jsem se vydal na své budoucí pracoviště - do ústavní lékárny.

Tam se mě ujal náčelník, vrazil mě do ruky rozvrzaný vozík se šmajdavými kolečky a vysvětlil mě, co bude mou pracovní náplní. Budu muset rozvážet různé léky, vodičky, roztoky, mastičky a další pitominy po celé nemocnici. Hned mě také seznámil se systémem podzemních chodeb, kudy budu muset často svůj vozík protlačit. Tyto tunely na mne udělaly velmi hluboký dojem, dokonce takový, že se mi o nich i zdálo. Ve svých snech jsem vždy namáhavě tlačil vrchovatě naložený vozík nějakou tmavou chodbou, všude tajemné stíny - prostě horor!

Nejhorší ze všeho byl první týden. Když jsem přežil rozvoz takzvaných "malých oddělení" a velitelský den, kdy jsem rozléval lékařský benzín z velkého kanystru do malých lahví a někdy i na zem, myslel jsem si naivně, že to nebude zase tak nejhorší práce. Krutě jsem se zmýlil. Přišel čtvrtek a s ním rozvoz na chirurgická oddělení. Každá chirurgie spotřebuje přibližně tolik léků a roztoků jako všechna malá oddělení dohromady a takové chirurgie tu jsou čtyři! Přesto jsem zatnul zuby a rozvoz s vypětím všech sil zvládnul. Pátek byl proti tomu procházkou růžovým sadem, ovšem jen do té doby, než jsem byl poslán pro bomby s kyslíkem a rajským plynem. Udržet kulaté bomby na vozíku bez postranic, navíc v silně hrbolatém terénu vyžaduje pekelné soustředění a téměř žongléřskou zručnost. Když jsem nakládal spadnuté bomby už asi pošesté, dostal jsem neodolatelnou chuť nechat je ležet a odejít domů. Nakonec jsem se přemohl a podařilo se mi je zavézt až na určené místo. Po těchto hrozných zážitcích jsem už doufal, že mě nic nemůže nepříjemně překvapit. Brzy jsem opět poznal svou chybu. Příští středu jsem totiž dostal opravdovou lahůdku - rozvézt zdravotnický materiál ze skladu do celé nemocnice, to znamená na všechna oddělení, co tu jsou!! Není se co divit, že místo plánovaného dne jsem to dělal dny dva.

Do zajímavé společnosti jsem se dostal díky své šatně. V této honosné místnosti o rozměrech zhruba dvakrát dva metry se musíme vmáčknout tři - šílený kulturista Honza, tvrďák Petr a moje maličkost. Oba moji kolegové mají zvláštní zvyky. Honza například zná pouze pět poživatin - banány, kiwi, dětské piškoty, kuřecí prsa a rýži, které mezi sebou různě kombinuje. Vždycky, když si labužnicky krájí banán do rýže, mají jeho oči nepřítomný výraz a lékař by na něm mohl poznat první známky závislosti na tomto pokrmu. Stále se chlubí, jaká je korba a kolik závodů v kulturistice už vyhrál. Přitom jeho postava silně připomíná list osiky - stačilo by fouknout a odletí. Civilku si tu odpykává jako zametač chodníků, což jej nesmírně baví. To Petr je jinačí drsňák. Výška téměř dva metry, vlasy do půli zad, bohatý plnovous a cikánský přízvuk z něj dělá nepřehlédnutelnou postavu. Jeho oblíbenou zábavou je vykládání, kde a komu natrhnul obličej. Pracuje v prádelně, kde vykonává velmi náročnou práci - kouření a spaní. Když se všichni tři společně vydáme na oběd, vypadáme tak nebezpečně, že personál nemocnice i pacienti raději zalézají do svých pokojů a jen ti nejodvážnější malou škvírkou nesměle vykukují. V kuchyni si naše trojka bohužel takový respekt nevybudovala. Vždy asi tak půl hodiny kuchaři předstírali slepotu, teprve po této době si nás všimli a znechuceně nám předhodili nějakou nepoživatelnou čvachtu. I toto jim však dělalo velké potíže a tak rozhodli, že si pro jídlo budeme muset chodit na oční oddělení.

Tím se situace pro nás výrazně zlepšila. Vždy, když tam přijdeme pojíst, obsadíme společenskou místnost a pustíme si nahlas televizi, aby bylo poznat, že už jsme tady. Za chvilku se ozve nesmělé zaklepání a nějaký pacient s černými brýlemi a bílou holí nám přinese jídlo, ukloní se, popřeje dobrou chuť a zmizí. Po jídle se chodíme usadit do našeho kumbálu, kde spolu probíráme nesmírně závažné problémy, například kde se v Plzni dá nejlevněji opít do bezvědomí a podobně.

Při své práci občas zažívám i docela zajímavé příhody. Protože se téměř stále pohybuji někde mezi lékárnou a zaváženým oddělením, nejvíce zážitků mám z těchto cest. Kupříkladu jednoho krásného dne si spokojeně pomaloučku tlačím vozík jednou boční chodbou, když tu náhle zaslechnu podivný zvuk. Na chvilku zastavím a zaposlouchám se. Zdroj zvuku se rychle přibližuje. Co to jenom může být? Vtom se z vedlejšího tunelu vyřítí vozík naložený nejen bednami, ale i kolegou civilkářem. Rychle uhýbám ke straně a jeho vozík se s tím mým míjí jen o vlásek. Jakmile zmizel za rohem, ozvala se prudká rána. Od té doby jsem jej už nikdy nepotkal. Tento způsob využití vozíku mě doslova nadchnul. Proto, kdykoliv mi to provoz v chodbách dovoloval, jsem roztlačil vozík téměř až na rychlost zvuku, naskočil na něj a krásně se vezl. Bohužel nedávno se mi při této zábavě stala nemilá věc - při prudkém zatočení se mi utrhnulo jedno kolo a vůz se stal neovladatelný. Poslední, co si ještě pamatuji, je, jak se ke mě velmi rychle přibližovala nějaká stěna, dále už nevím nic. Probral jsem se až druhý den na jednotce intenzivní péče, kde ležím dosud. Můj zdravotní stav není nejlepší - pět zlomených žeber, dvojitá fraktura obou nohou a těžký otřes mozku. Ještě že alespoň ruce zůstaly celé! Když jsem se vylízal z nejhoršího, z dlouhé chvíle mě napadlo, že bych mohl své zkušenosti hodit na papír a upozornit tak své případné následovníky na některá úskalí civilní služby.

Proto si všichni budoucí civilkáři zapamatujte: Při práci s vozíky dodržujte všechna pravidla silničního provozu a zejména pak nejvyšší povolenou rychlost!!