V letošním roce jsem byl požádán, abych vypomohl při Dnech vědy a techniky u stánku Hvězdárny a planetária Plzeň. Neměl jsem proti tomu námitky a tak jsme se nakonec domluvili, že přijdu posílit řady amatérských astronomů na akci v sobotu odpoledne.

Na místo jsem dorazil podle plánu těsně před 14. hodinou a rovnou si to zamířil do stanu H+P. Tam jsem si to bleskově prohlédl, pozdravil ostatní a už na mě volá Jana od dalekohledu, který byl postaven před vchodem: "Ahoj! Ty mě jdeš určitě vystřídat, viď?" "Nikdo mi předem neřekl, kde mám být, tak asi jo." opáčil jsem. To už mi dává instrukce i Alena: "Támhle v rohu si vezmi tričko z krabice, je tam v pytlíku s tvým jménem. Pak sem přijď zpátky." Poslušně jsem se převlékl do tmavě zeleného úboru s nápisem "Věda nás baví", u Aleny vyzvedl cedulku se svým jménem a hrdou funkcí "odborný pracovník", pověsil si ji na krk a vrátil se k dalekohledu. U něj jsem si vyslechl krátké poučení, co mám vlastně dělat. "Ukazuj lidem támhletu věžičku, případně ty dvě sochy vedle a další výzdobu střech. Za tebou jsou letáčky a přihlášky do kroužku, ty rozdávej vážnějším zájemcům. No a pokud by si to někdo zasloužil, tak tady je ještě pár cédéček." vychrlila na mě Jana a bylo na ní vidět, jak je ráda, že už může od dalekohledu odejít. Prohodili jsme ještě pár slov a najednou vidím, že dalekohledu se chopil jeden mladík a právě se ho snaží někam nasměrovat. Doufám, že ne na Slunce! Nemáme tu filtr, takže by to byla nejspíš poslední věc, kterou by v životě viděl. Hned jsme u něj a Janina podává zasvěcený výklad. Za chvíli chlápek odchází a Jana taky.

Netrvalo dlouho a už jsou tu další zájemci o pokoukání. "Co tam máte?" ptají se zvědavě. "Špičku támhletý věžičky." mávám rukou patřičným směrem. První návštěvník se krátce podívá, poděkuje a jde pryč. Další skoro zakopne o bednu, která je tu připravena, aby si na ni mohli stoupnout menší pozorovatelé, ale nakonec se jí vyhne a také se kochá pohledem. Třetím zájemcem je malý, asi tak osmiletý kluk. Stoupne si na bednu, chytne dalekohled pevně za okuláry a stáhne si ho níž. Sice se teď může mnohem lépe dívat a nemusí ani stát na špičkách, ale v zorném poli vidí jen modro. "Počkej, teď sis s tím hnul, musím ti to zpátky nasměrovat." povídám a snažím se najít znovu věž. Klučinovi se nějak nechce z bedny, takže musím nacpat svou hlavu mezi jeho a objektiv. Po krátkém hledání nacházím správný objekt. "Počkej, já tě zvednu, ať líp vidíš." iniciativně se nabízím a hned dodávám: "Stačí, když přiložíš oči sem, nemusíš se ho chytat." Zvedání menších jedinců jsem si pak za odpoledne zopakoval ještě mnohokrát. Bedna často pomohla, ale někdy nestačila a pak musely přijít na řadu mé vzpěračské schopnosti. Někdy sice zvedali rodiče, ale většinou to zůstalo na mně. Člověk by neřekl, jak mohou být některé děti těžké a to i ty, které na to nevypadají.

Když nastala na chvíli pauza, otřel jsem si kapesníkem z čela pot. Ne, že by mě tak zmáhalo nadzvedávání dětí, ale docela praží Slunce a já se nemohu od dalekohledu moc hnout, aby nedošlo k nějaké úhoně. Vždycky, když si chci zalézt na chvilku do stínu, přijde další várka zájemců a já začnu odříkávat naučený text jako kolovrátek: "Máme tam věžičku hotelu Slovan, je tam vidět pozlacené sluníčko a takový fáborek." U starších lidí vždy sluníčko vyměním za pozlacenou výzdobu, abych neříkal pořád to samé. Občas přidám i údaj o zvětšení, to když pozorovatel kouká dlouho a chci na něj udělat dojem. U jedné paní jsem ale se svým povídáním narazil. "To ale není Slovan, to je přece Beseda?" Podíval jsem se pořádně a zastyděl se. Nedaleko zmiňované věžičky se sice vypínal velký nápis "Hotel Slovan", ale jednalo se až o další budovu. Paní jsem se omluvil a opravil svůj komentář.

Za nějakou dobu pobytu na prosluněném plácku začínám mít neodbytný pocit, že vysychám. Přitom koukám, že u ostatních stánků se posilňují nějakou tekutinou. Povedlo se mi odchytnout Jakuba, který mi vysvětlil, že si mohu nafasovat láhev s vodou a dokonce se nabídl, že mi ji přinese. Za chvilku byl zpátky, já mu poděkoval a chtěl se hned napít, když se zase vytvořil hlouček u dalekohledu. "Dobrý den, můžu se podívat?" ozvala se známá věta. Položil jsem láhev a začal ukazovat věžičku, tentokrát už se správným popisem, hledat ztracené zorné pole, zvedat prcky a odpovídat na zvědavé otázky. K tomu, abych se napil, jsem se dostal až poté, co se všichni dostatečně vynadívali. Kromě pití jsme o něco později dostali ještě bagetu. Tu jsem jedl snad půl hodiny, protože jsem ji nejprve ukusoval jen, když bylo u dalekohledu volno. Nakonec jsem však rezignoval a trochu z ní uždiboval i v přestávkách mezi komentáři, ale opatrně, abych příliš nemlaskal.

Bylo zajímavé sledovat, jak tak jednoduchá věc, jako je dívat se do dalekohledu, může být pro některé lidi problém. O tom, že hodně lidí si přitahovalo dalekohled k sobě, jsem se již zmiňoval. Děti, co špatně viděly, to dělaly téměř všechny, ale zaznamenal jsem to i u několika dospělých. Jiní zase nezvládali přiložit oko k okulárům. Dívali se do nich z úctyhodné vzdálenosti, jako by se jich báli dotknout. Jiní zase automaticky zavírali jedno oko a dívali se tím druhým, ačkoli dalekohled umožňoval pohodlné pozorování oběma očima. Další měli problém, jak vlastně natočit hlavou k okulárům, a předváděli neuvěřitelné kreace, mezi kterými chyběla snad už jen stojka. No a vrcholem všeho bylo, když se jedna paní chtěla dívat druhou stranou dalekohledu, tj. objektivem. Naštěstí když viděla můj překvapený výraz, rychle pochopila, že dělá něco špatně a přešla na správnou stranu. Také vztah k technice byl u jednotlivých lidí rozdílný. Někteří skoro nedýchali, když se opatrně dívali do okulárů, jiní prostě popadli dalekohled a začali s ním mávat na všechny strany. Párkrát jsem musel přidržovat rozkolíbaný stativ, aby se i s dalekohledem neporoučel k zemi. Poměrně dost lidí bylo pohledem do dalekohledu docela uneseno a tak jsem zaslechl i hlášky jako paráda, špica, super nebo hustý.

Na moji demonstrátorskou práci se přišli podívat jak rodiče, tak i žena s dětmi. Bohužel jsem neměl moc času se jim věnovat, protože chvilky, kdy se zrovna nikdo nedíval, byly poměrně vzácné. Nikdy bych nevěřil, že lidi budou stát frontu jen proto, aby se mohli podívat dalekohledem na výzdobu střech. Tatí mi dokonce navrhoval, že když mám takový úspěch a tolik zájemců, měl bych za podívání inkasovat vstupné.

Čas rychle utíkal a do blízkosti místa, kam mířil dalekohled, se dostalo Slunce. Teď jsem musel dávat hodně velký pozor, aby si někdo nevypálil oči. Několikrát jsem musel trochu násilím sklopit dalekohled, to když se pozorovatel při manévrování k němu nebezpečně přiblížil. Nakonec jsem jej raději otočil jiným směrem a namířil na logo Komerční banky. To sice nebylo ani zdaleka tak hezké jako historické budovy, ale bylo to určitě bezpečnější.

Když přišla 18. hodina a začalo se s balením, objevila se tříčlenná skupinka mladíků. Podle jejich chování a mluvy bylo jasné, že už v sobě měli nějaké to pivko a jsou ve správné náladičce. Přihrnuli se k dalekohledu a zajímali se, co v něm uvidí. Chvíli s ním mávali a pak chtěli ukázat McDonald. Nasměroval jsem ho tedy daným směrem a pak se už ozývalo jen něco ve stylu: "Ty vole, už to vidím. Teď si dávaj menu za dvacku. No to je dobrý...". Ještě chvíli se střídali u okulárů a pak se naštěstí odpotáceli dál.

Celkové zhodnocení Dnů vědy bohužel napsat nedovedu. Za čtyři hodiny, strávené u dalekohledu, jsem z celé akce viděl jen malý výsek kolem fontány před muzeem, který se dal přehlédnout z mého stanoviště. Dál jsem se za celou dobu nedostal, když nepočítám jednu výjimku. To jsem popošel asi deset metrů k odpadkovému koši, abych do něj hodil igelit od bagety. Z dalších atrakcí jsem zaznamenal pouze rakety, které startovaly za naším stanem, většinou i s hlasitými zvukovými efekty. Také jsem si každou hodinu vyslechl, že se mám jít podívat na simulaci výbuchu atomové bomby, ale zúčastnit jsem se nemohl. A jako bonus na závěr jsem mohl sledovat, co se stane, když se do fontány vylije tekutý dusík. Kupodivu fontána to vydržela bez úhony, jen vznikly pěkné kouřové efekty. Více toho jsem už neměl šanci spatřit, protože akce skončila a na všech stáncích vypuklo velké balení a uklízení. Rozloučil jsem se tedy s ostatními a vyrazil domů.