Jednoho mrazivého lednového dne jsem se nechal přemluvit k tomu, že půjdu s Lumírem a několika dalšími maskami na výlet. Protože jsem se již dříve několika podobných akcí zúčastnil, tušil jsem, že to nebude žádná procházka růžovou zahradou. Byl jsem sice stále ujišťován, že jde vyloženě o odpočinkovou akci, kde se jen trochu nadýcháme čerstvého vzduchu, ale já si raději myslel svoje. Předem jsem si ověřil veškeré vlakové a autobusové spoje v dané oblasti, zapsal si čísla první pomoci, požárníků, policie a třikrát překontroloval osobní lékárničku. Do batohu jsem přibalil signální rakety, horolezecké lano, potápěčský oblek, autogen a minohledačku. Teprve poté jsem se cítil dostatečně vybaven a vyrazil jsem na nádraží.

K mému velkému úžasu již tam Lumír stál, ačkoliv jindy přichází tak 20 sekund před odjezdem vlaku. Brzy dorazily i ostatní masky a po zakoupení jízdenek jsme nasedli do vlaku. Po mírném (asi dvouhodinovém) zpoždění jsme se rozjeli a Mašek vytáhnul mapu. "Zdálo se mi, že ta trasa je nějaká krátká, tak jsem ji trochu protáhnul" řekl se sladkým úsměvem a ukázal na mapě kamsi k Banské Bystrici. Začal jsem litovat, že jsem nezůstal doma. Lumír, zřejmě proto, aby nás uklidnil, začal vyprávět své příhody o tom, jak jej honili pohraničníci se psi a odjištěnými samopaly. To už začali blednout i ostatní. Tak nám vesele ubíhala cesta až do Plas, kde jsme vystoupili. Honza Tůma se sice snažil schovat na záchodě a jet dál, ale Lumír s Maškem jej vyvlekli ven. Ačkoliv nejsem fanatický věřící, přesto jsem poklekl a pomodlil se, ať tento pochod ve zdraví přežiji. Jak jsem později zjistil, asi jsem se modlil málo.

Chvilku jsme tápali, až jsme narazili na zelenou turistickou značku. Dlouho jsme se neradovali, protože asi po půl kilometru jsme ji zase ztratili. Nastalo horečnaté hledání a nakonec jsme ji znovu objevili, takže se mohlo pokračovat. Po úmorném putování nekonečnou přímou cestou jsme dorazili na první rozcestí. Lumír si vzal mapu a začal s ní bezradně otáčet. Vymlouval se na to, že se dokáže orientovat pouze podle Slunce a to je zrovna pod mrakem. Nakonec mapu vrátil Maškovi, zavřel oči a roztočil se. Po několika otočkách se zastavil a ukázal před sebe. "Musíme jít tudy!" zavelel a hned se tím směrem vydal. Velice dlouho jsme jej museli přesvědčovat, že to nebude ta správná cesta, protože po ní jsme přišli. Nakonec jsme ho přemluvili a po delším dohadování jsme odbočili vlevo. Kupodivu jsme se trefili a našli jsme dokonce i konec lesa. Přešli jsme pole a ocitli jsme se ve vesnici. Trochu jsme poobědvali, odpočinuli si a vydali se na další cestu.

Pěšina vedla těsně vedle rozbouřené řeky a vlny nám chvílemi laškovně olizovaly boty. Když jsem si uvědomil, jak v rádiu hlásili, že hladina bude nadále stoupat a přehrady hrozí protrhnutím, nebylo mi zrovna dvakrát do zpěvu. Naštěstí jsme tento úsek minuli bez nehody a pokračovali dále. Vylezli jsme na vrchol jakéhosi kopce a Lumír se znovu zahleděl do mapy. Chvíli předstíral, že se v ní vyzná a pak nám oznámil, že se budeme muset vrátit. Všichni jsme zase slezli do údolí a dali se cestou kolem mírně rozvodněného potoka.

Stezku zřejmě vyšlapal nějaký šprýmař, protože zhruba každých padesát metrů přecházela z jednoho břehu na druhý a zase zpátky. Zpočátku to ještě šlo, přes potok vedla lávka ze tří klád i se zábradlím, ale postupně se přecházení stávalo stále dramatičtějším. Nejprve zmizelo zábradlí a postupně ubýval i počet klád a jejich šířka. Po několika dalších přechodech zmizely lávky úplně a nahradily je ztrouchnivělé větve, pohozené přes potok. To už jsme usoudili, že bude lepší neriskovat a pokusili jsme se obejít potok podél skály. Jediný Mašek se odvážil přejít na druhý břeh a k naší velké lítosti se mu to podařilo. Stál pak na druhém břehu a drze se nám vysmíval, jak lezeme po kolmých stěnách jako kamzíci. Po namáhavém lezení a šplhání jsme konečně dorazili na pevnou zem a zhluboka si oddechli.

Mašek chvíli o něčem diskutoval s Lumírem, pak se k nám otočil a prohlásil: "Někde tady musí být štola. Kdo ji najde, tomu daruji svoji fotku i s podpisem." Všichni jsme se v panice rozběhli pryč a nebýt toho, že Tůma do ní spadnul, asi bychom ji nikdy nenašli. Mašek radostí vyskočil dva metry vysoko, vyndal z chlebníku svoji šajnivku a po hlavě hupsnul do štoly. My ostatní jsme z toho objevu tak velkou radost neměli. V duchu jsem porovnával vchod se svojí postavou a zvažoval, zda se mi podaří projít. Mezitím už Lumír násilím nacpal do štoly ostatní i přes jejich zoufalý pláč a sám zmizel v temném jícnu. Nezbývalo mi nic jiného, než je následovat.

Začátek vypadal docela dobře, jen jsem se trochu přikrčil a mohl jsem jít. Brzo však idylka skončila a strop se začal snižovat. Za chvilku jsem se musel spustit na všechny čtyři a pokračovat v této poloze. Po několika desítkách metrů jsem před sebou zahlédl slabý záblesk světla. "Sláva, východ! Jsem zachráněn!" pomyslel jsem si v duchu, ale radoval jsem se poněkud předčasně. Východ jsem skutečně objevil, ale byl poněkud nevyhovující. Představte si otvor o průměru zhruba 30 cm a k tomu mojí maličkost. To dost dobře k sobě nejde. A to jsem se ještě nezmínil o tom, že celý otvor byl pokryt silnou vrstvou mazlavého bláta. Tady jsem zjistil, že člověk v krizových situacích dokáže i nemožné. Po několika marných pokusech se mi povedlo vylézt ven a vyčerpaně jsem klesnul na kolena. Mašek si mě nejprve vyfotil a pak se ironicky zeptal, jak se mi to líbilo. Bohužel jsem neměl sílu ani ho zabít.

Po krátké pauze jsme pokračovali dále. Za chvíli jsme přišli ke starému známému potoku. Tentokrát však přes něj nevedlo ani stéblo. Šli jsme podél břehu, až Lumír rozhodl, že si postavíme lávku. Namítnul jsem, že je to zbytečné, protože před chvílí jsme minuli místo, kde by se dal potok přebrodit. Lumír se přede mě postavil, podíval se mi dlouze do očí a ledově pronesl: "Není cesty zpátky!" Pak spolu s Maškem a Tůmou sebrali padlý kmen a hodili jej do potoka. Ozvalo se "žbluňk" a kmen se potopil. "Asi jsme někde udělali chybu" zamyslel se Lumír. "Jestli by to nechtělo, aby ta kláda byla delší než potok" nesměle navrhnul Tůma. "To jsem zrovna chtěl říct!" zavrčel Lumír a popadnul další kmen. Za pár minut bylo dílo dokonáno.

V místě, kde potok nabíral největší rychlost, byly položeny dvě slaboučké klády a asi o čtyři metry dál další jedna. "To bude zábradlí" vysvětlil nám stručně Lumír a postrčil Tůmu na kládu. Ten mohutně balancoval a po milimetrech se pomaloučku přesouval na druhý břeh. Když se mu to podařilo, Lumír vítězoslavně prohlásil: "No vidíte, jak je to jednoduché!" a šel potok přebrodit. Já a Mašek jsme se pokusili přelézt po této imitaci lávky a dokonce se nám to podařilo, i když se nás Tůma snažil shodit zahnutou větví. Po této vyčerpávající akci jsme si museli dát delší pauzu. Stejně jsme museli čekat na Lumíra, kterému při brodění upadly brýle a nemohl je vylovit. Když se mu to konečně podařilo, přiřítil se k nám a šlo se dál.

Za chvíli jsme došli na rozcestí. Lumír usoudil, že půjdeme vlevo a po několika metrech jsme poznali jeho orientační nesmysl. Cesta, kterou vybral, náhle končila a do dáli se rozprostíralo zorané pole. Museli jsme se vrátit zpátky a dát se vpravo. Vyšli jsme mírný vršek a před námi se objevila nějaká vesnice. Lumír se podíval do mapy a sebevědomě prohlásil: "To budou určitě Kozolupy!" Nebyly.

Došli jsme na kraj vsi a přečetli si, že jsme se dostali do Kočína. Když jsme se podívali do mapy, padla na nás deprese. Kočín se nalézal v úplně jiné oblasti, než kam jsme chtěli jít, asi dvacet kilometrů od původní trasy. "Hele, támhle je silnice. Dáme se po ní a někam dojdem" ukončil naše nářky Lumír. Odevzdaně jsme ho poslechli a vydali za ním.

Ušli jsme asi dva kiláky, když nám okolí začalo připadat povědomé. Udělali jsme ještě pár kroků a opravdu! Vrátili jsme se do vesnice, kde jsme před třemi hodinami obědvali. Vesničtí hafani už na nás ani neštěkali, protože nás považovali za staré známé a domorodci se za námi udiveně ohlíželi. Chtěli jsme se vrhnout na Lumíra a zbít ho, ale nakonec jsme usoudili, že bude lepší šetřit síly. Znovu jsme prošli kolem zpěněné řeky a vylezli na kopec. Tentokrát jsme se dali na druhou stranu a pokračovali podél řeky.

Po několika metrech jsme se dostali do bažinatého úseku a pomalu jsme začali klesat. Za pomoci několika křovin, kterých jsme se křečovitě chytali, se nám podařilo vyprostit a pokračovali jsme dále. Obešli jsme ještě několik močálů a dostali jsme se do obce Liblín. Tam jsme se posadili na lavičku v parku a čerpali sílu k dalšímu pochodu. Začalo mi být jasné, že za světla už do cíle naší cesty nedojdeme. Chtěl jsem nenápadně zjistit, jestli z Liblína nejede nějaký autobus, ale Mašek mě chytil a přivázal k lavičce. Musel jsem počkat, až se nasvačí a ohlásí konec pauzy. Pak mě zase odvázal a přátelsky mi řekl: "Pokusíš se utéct a vytáhnu na tebe ponožky!" Raději jsem ho poslušně následoval, protože zemřít tak strašnou smrtí se mi nechtělo.

Udělal jsem pár kroků a poznal jsem, že mým nožičkám se cestování přestává líbit. Začaly pobolívat a všelijak se nadouvat. Snažil jsem se na ně nemyslet a poslušně ťapal za ostatními. Po několika náročných kilometrech jsme už za šera došli k zřícenině hradu Libštejn. Když jsem se podíval na jeho žalostné trosky, uvědomil jsem si, jak asi budu za chvíli vypadat. Přesto jsem se ještě na něj vydrápal a rozhlédl se po okolí. Lumír vytáhnul jízdní řád, rychle v něm listoval a něco si přitom polohlasně mumlal. Taktně jsem jej upozornil, že ho drží vzhůru nohama a navíc mu asi nebude moc platný, protože platil v roce 1981. Opět jsem si ověřil, že na Lumíra se nemůžu spolehnout. Vzal jsem si vlastní jízdní řád a zjistil, že vlak jede kolem sedmé, pak po osmé a další potom ve čtyři hodiny ráno. Lumír se zaradoval: "Ten ve čtyři bychom mohli stihnout!" Zdržel jsem se raději komentáře a bezmocně se posadil na kámen. "Dáme pět minut pauzu a pokračujem" zavelel Lumír a začal si sundavat ponožky. Tůma s Maškem začali zběsile prchat, ale se mnou to ani nehlo. Byl už jsem zcela apatický. Po dramatické výměně ponožek, při které Lumír dvakrát upadl na hlavu, se pokračovalo k cíli.

Brzy se setmělo tak, že ke slovu musely přijít baterky. Vymotali jsme se z lesa a dorazili k silnici. Byl to po dlouhé době jediný důkaz, že dosud existuje civilizovaný svět. Ušli jsme po ní asi kilometr a náhle značka odbočila na vedlejší cestu. Při pohledu do mapy jsem zjistil, že se brzo dostaneme do Němčovic a z nich je to na vlak už jen pár kiláků. Opravdu jsme za chvíli došli do vesnice. Nebyly to však Němčovice. Další pohled do mapy odhalil, že jsme se, jako už po několikáté, ocitli pár kilometrů vedle.

Tentokrát vzal náš osud do svých rukou Mašek. Ukázal na čerstvě zorané pole a řekl: "Když půjdeme tímhle směrem, určitě dojdeme do Radnic na vlak." Nikdo neodporoval a slepě jsme jej následovali. Po několika metrech mě přepadl pocit, že jsem přišel o dolní polovinu těla, protože jsem přestal vnímat nohy. Mašek, zřejmě z radosti, jak jej posloucháme, nám nabídnul žvýkačky. Vzal jsem si jednu, párkrát do ní kousnul a zařval. Povedlo se mi totiž zlikvidovat plombu, kterou mi zubařka pracně vyráběla před dvěma dny.

Po přejití pole a několika bažin se před námi objevila téměř neproniknutelná houština. Mašek rozsvítil šajnivku a opatrně se začal prodírat. Jeho pohyb jsme mohli sledovat podle zmateného svícení a neustálých bolestivých výkřiků. Usoudili jsme, že vzhledem k tomu, že křoví je široké jen pět metrů, bude lepší jej obejít. Na druhé straně jsme našli Maška, jak zuřivě bojuje s větvemi, do kterých se zapletl. Lumír sice navrhoval, abychom jej nechali napospas vlkům, ale my jsme jej vyprostili, protože jediný z nás měl mapu. Dále jsme pokračovali metodou "furt rovně" a narazili jsme na další silnici. Cesta po ní se už naštěstí obešla bez komplikací a došli jsme až do Radnic.

Při pohledu na hodinky jsme mohli pouze konstatovat, že vlak nám prchnul před pár minutami a nám tak zbývala téměř hodina do příjezdu dalšího. "Půjdeme se ztřískat do hospody!" navrhnul Mašek. I nastalo hledání nějakého pohostinného zařízení, které však nebylo korunováno úspěchem. Všude měli zavřeno a do hotelu by nás v našem stavu ani nepustili. Zklamaně jsme došli na nádraží a zřítili se na lavičku. Asi po dvaceti minutách si to přišupajdila lokálka a my si vlezli dovnitř. V Chrástu jsme přestoupili na osobák a šťastně dorazili do Plzně.

Když jsem se zvednul ze sedadla, s hrůzou jsem zjistil, že se nemohu postavit. Zbědovaná chodidla se probudila a dávala to patřičně najevo. Z vlaku jsem vylézal téměř po čtyřech a zdálo se mi, že chodím po rozžhavených uhlících. Rozloučil jsem se s ostatními, opatrně se doplížil k tramvaji a od té pak domů. Doma jsem se svlékl, zul, sundal ponožky a zjistil, že nemám paty! Tam, kde by správně měly být, se rozprostíraly krásné puchýře o velikosti lívance. "To bude chtít radikální řez!" usoudil jsem nemilosrdně a vzal do ruky nůžky. Zavřel jsem oči a jeden puchýř prostřihnul. Dál už si nepamatuju nic.

Z bezvědomí mě probralo až řinčení zvonku. Za dveřmi stála sousedka, co bydlí pod námi a stěžovala si, že jí něco žlutého, slizkého kape ze stropu. Uklidnil jsem ji, že nám jenom přetekla vana a rychle zavřel dveře. Z posledních sil jsem se doškrábal do postele a okamžitě usnul. To byla zase akce!