Tak jako již dlouhou řadu let, i o letošních prázdninách pořádala Hvězdárna a planetárium Plzeň spolu se Západočeskou pobočkou České astronomické společnosti a Hvězdárnou v Rokycanech letní astronomické praktikum. Uskutečnilo se ve dnech 25.7. až 3.8. 2003 opět na fotbalovém hřišti u obce Bažantnice (bývalý okres Plzeň-sever) a mělo název Expedice 2003.

Začínalo se jako tradičně v pátek odpoledne a již doprava na místo se pro několik účastníků stala téměř osudná. Jednomu autu selhaly brzdy a jen shodou šťastných náhod nedošlo k tragédii. Nakonec to odnesl jen jeden dalekohled, tři stativy a monitor. Z převrácené dvanáctsettrosky se jinak všichni dostali jen s boulemi, modřinami a škrábanci. Brzy však nastal další problém. Místní nám odmítli dát klíče od místností s výjimkou záchodu. Argumentovali tím, že bychom to akorát zdemolovali, poblili a potřísnili výkaly jako loni. Naštěstí nás bylo víc, tak jsme je nakonec ukecali a jejich těla pak zahrabali v lese. Ten poslední, který přežil, nakonec pod mírným nátlakem slíbil, že opraví "schod" u pozorovací terasy, který byl rozbitý a vypadal dost nebezpečně. Zvlášť, když se pak člověk v noci po desátém pivu šel vyvenčit, mohl se lehce o něj zranit. U hřiště vzniklo malé stanové městečko, kde měla strašlivý bordel většina účastníků. Zbytek se pak usídlil v největší místnosti, která slouží jako klubovna a totálně jí zaplnili všelijakým svinstvem, sajrajtem, humusem a tělesnými pachy.

Po sedmé hodině nás čekala první cesta do hospody ve Hvozdě, kde nás přivítala paní majitelka s brokovnicí a na uvítanou nám poslala naproti pár dávek broků. Pak odvázala svého pitbulla a se slovy "Běž, támhle ti utíká večeře!" jej za námi poslala. Jídlo v hospodě údajně obsahovalo na rozdíl od předešlých let nejen hlavní chod, ale i polévku a někdy dokonce i zákusek, ale známe to jen z vyprávění, protože se k ní nikdo neodvážil ani přiblížit.

Po návratu z honičky s pejskem pomalu začaly přípravy na pozorování a vzhledem k tomu, že bylo poměrně dost nováčků, první noc se procvičovala hlavně buzerace, nadávky a bití slabších jedinců. Také se trénovala základní orientace v prostoru a to tak, že se vybraným jedincům vydloubly oči. K poznávání souhvězdí, určování úhlových vzdáleností a podobným blbinám, které je prý nutné znát pro další astronomická pozorování, jsme se nějak nedostali. Pro pokročilejší účastníky pak byla připravena názorná lekce, že práce s dalekohledy představuje velké riziko. Kdo nevydržel propíchnutí nohy stativem, ránu do žeber dělákem a praštění do hlavy Sometem si už nezapozoroval.

Druhá noc se také vydařila a to už začaly fungovat i odbornější skupiny, které se věnovaly spaní při pozorování meteorů, celonoční hledání proměnných hvězd nebo AAPO s krytkou na objektivu. Dalekohledy jsme se také pokusili zamířit na Mars, ale nikdy jsme ho nenašli. A to prý na něm měla být vidět i nějaká čepice či co! K ránu se pak nad obzor vyhoupnul malý srpeček Měsíce, ale ani ten se nám najít nepodařilo. Pozorovalo se takto až do časných ranních hodin, protože nikdo netušil, co nás ráno čeká. Kolem půl sedmé přijel traktor s vlekem, ze kterého vyskákala partička Ukrajinců, podpálila stany a vylézající astronomy mlátila násadami od košťat. Pak se dali do opravy rozbitého schodu a nakonec zase v klidu nastoupili na vlek a spořádaně odjeli. Že takovýto budíček není ideální, dosvědčovaly mimo jiné strhané výrazy ve tváři a malátný způsob chůze. Někteří po bitce dokonce celý týden nevstali a po celou dobu kolem nich létalo stále se zvětšující hejno much. Nějaký zoufalec se také pokusil udělat přednášku, ale když mu jediný posluchač po pěti minutách usnul a svým chrápáním přehlušoval výklad, musel to vzdát.

Třetí noc v pořadí se kvůli oblačnosti pozorovat nedalo, takže bylo možné chlastat, i když většina účastníků dala přednost drogám a jen pár lidí odpadlo hned večer. Další den bylo pondělí a bylo nutné doplnit zásoby. Pro ty se jezdilo do asi 10 km vzdáleného městečka Manětín, kde sídlí místní drogový dealer. Ve všední dny bylo také změna v tom, že jsme na obědy chodili do jídelny zemědělského družstva ve Hvozdě. Je fakt, že kravince míchané se šrotem a zapíjené močůvkou některým vybíravým jedincům moc nejely, ale do nich jsme to holt našťouchali násilím. Při zpáteční cestě se obvykle dělala zastávka v místní prodejně, kde si každý sám dokupoval chybějící absint a cigarety. V noci na úterý se po obloze honila oblačnost a proto přišel ke slovu opět drogový dýchánek. Po pár hodinách se ale všem začalo dělat šoufl a začali blít. Lumír se přiznal, že nám do flašek přidal brzdovou kapalinu. Za trest jsme mu rozbili letadlo. Někdo sice tvrdil, že je jasno, ale když jsme ho praštili stopadesátkou, tak zmlknul a už vůbec nic neříkal.
 
V dalších dnech tábor navštívili jak novináři, tak i reportérka z Českého rozhlasu Plzeň, která zde natáčela reportáž. Nic jiného jí nezbývalo, protože její auto zlikvidoval Jirka Polák svým modelem. Nahrála toho opravdu hodně - opilecký řev a třískání do kytary, mohutné tlačení na WC a pád dalekohledu na betonovou terasu. V novinách pak vyšel krátký článeček s názvem "Peklo v Bažantnici".

Ve dne trávili účastníci čas různými způsoby. Někteří vztekle cupovali napozorované výsledky a dupali po nich, jiní se věnovali kopání do všeho, co jim přišlo pod ruku nebo, jak se v tomto roce stalo novinkou, praktikovali něco na způsob východního bojového umění. Projevovalo se to tak, že z košťat urvali násadu a s tou pak všelijak kolem sebe mávali, dokud sobě nebo někomu, kdo se příliš přiblížil, nezpůsobili zranění. Podobné umění, ale na vyšší úrovni předváděl Dalibor Boubín, který byl na Expedici několik dní. Ten jako rekvizity používal šátky a něco na způsob mačety. Nemusím zdůrazňovat, že záchranka byla na táboře poměrně častým hostem. Další skupinka se za vhodného počasí zabývala leteckými modely, ovládanými vysílačkou. Jejich úkolem bylo zničit jak samotný model, tak i nějaký objekt v blízkém okolí. Bohužel vzhledem k tomu, že se jednalo o volné pády, nic v okolí se napadnout nepodařilo. Za nevhodného počasí si modeláři zkoušeli alespoň mlátit vysílačkami do monitoru počítače a říkali tomu simulátor. Na filmy příliš času nezbylo, za celou dobu Expedice se promítaly asi jen tři porna.

Úterní a středeční noc byla prý jasná, ale nikdo si jí moc nepamatuje. Celou noc jsme totiž nevytáhli paty z hospody. Ve čtvrtek ráno bylo v hospodě pohromadě nejvíce účastníků, tak jsme se pokusili udělat skupinovou fotku. Protože ale byl při focení digitál sestřelen ze stativu nízko letícím půllitrem, výsledek se moc nepovedl. Večer byl věnován táboráku a opékaní špekáčků. Jako první jsme podpálili klubovnu a na patnáctimetrových plamenech jsme si je chtěli opéct. Bohužel jsme je nechali v mrazáku uvnitř budovy, takže z toho nakonec nebylo nic. Stejně by asi byly zmrzlé a nešlo by je napíchnout na klacek. Oblačnost se sice chvilkami protrhávala, ale nám to bylo stejně jedno. Někomu z místních se asi náš táborák nelíbil, protože hned druhý den jsme byli z hlášení místního rozhlasu důrazně upozorněni, že rozdělávání ohně je ve volné přírodě zakázáno. Proto jsme hned popadli šutry a amplióny rozmlátili.

V pátek se stala asi největší atrakcí jízda z oběda. Ta se uskutečnila na korbě terénního vozu ARO a vzhledem k Lumírovo stylu jízdy tři lidi cestou vypadli a zbytek to odnesl mnohačetnými zlomeninami na různých částech těla. Po loňských nepříliš dobrých zkušenostech se zabahněným rybníkem u Bažantnice (dva lidi se tenkrát nepodařilo z bahna vyprostit a museli tam zůstat) se odpoledne část účastníků vydala otestovat vzdálenější rybník u obce Hodovíz. Cestou sice skupinka prořídla poté, co pár jedinců srazilo auto, ale ostatní úspěšně dorazili až k cíli. Ti zjistili, že vody je tu po kotníky, tudíž ke koupání není také příliš vhodný a dali se na zpáteční cestu. Večer to vypadalo, že bude zataženo, ale nakonec se kolem půlnoci vyjasnilo a tak jsme honem šli spát.

Sobota se již pomalu nesla v duchu konce celé akce. Vedení se potichoučku vypařilo i s kasou a i poslední večeře ve Hvozdě byla trochu slavnostní. Paní hostinská nás vpustila dovnitř a dala každému jeden nanuk typu "Color". Ten dokázal nejen krásně zbarvit jazyk do modra nebo do zelena, ale i způsobit žaludeční nevolnost. Večer nebylo pevně rozděleno, kdo půjde chlastat a kdo fetovat, ale každý si mohl sám vybrat, co mu nejvíc chutná. Téměř všichni se sešli na lavičkách u hřiště a hulilo se dlouho do noci. Došlo i na mlácení kytarou o zem a divoký řev. Obloha se sice nakonec vyjasnila, ale přes kouř z trávy to moc vidět nebylo, takže se zůstalo u chlastání a širým okolím se ozýval řev spolu s hlasitým zvracením. Po půlnoci se už i ti nejvytrvalejší svalili na zem a pokud jim to stav umožnil, tak usnuli.

V neděli se ti, kteří přežili, probudili kolem dvanácté, což bylo oproti jiným dnům velmi brzo. Hned nastala bitva o poslední zbytky fetu a hledání svých věcí. Pro mladší účastníky si postupně přijížděli rodiče, ale když viděli situaci, okamžitě řadili zpátečku a rychle couvali pryč. Takovou efektní tečku předvedl Jirka Polák, který při odjezdu smetl jednoho účastníka, pak naboural dvě zběsile couvající vozidla a nakonec spadl do pangejtu. Když se vysoukal z auta, tvrdil, že si zrovna chtěl ubalit dalšího jointa a při tom zřejmě strhnul volant. Protože po jednom marném pokusu bylo zřejmé, že se vlastní silou z příkopu ven nedostane, hodili jsme mu okýnkem dovnitř zápalnou láhev, nacpali se do posledního funkčního auta a odjeli pařit do Plzně. Tím byla Expedice definitivně ukončena.