Ačkoli se to možná bude zdát neuvěřitelné, následující příběh se opravdu stal. Názorně ukazuje, do jakých problémů se může nezkušený člověk dostat, bude-li slepě důvěřovat svým kamarádům. No, kamarádům... spíše osobám, které si na kamarády jen hrají.

Začalo to úplně nevinně. Byla asi tak polovina září, léto pomalu končilo a chladný podzim dával najevo, že už brzo přebere vládu nad krajinou. Seděl jsem u počítače a četl došlé zprávy. Jako vždy, nejvíce bylo nabídek Viagry, zvětšení poprsí, zdvojnásobení délky penisu nebo se jednalo o žalostné dopisy od uprchlíků z Afriky, kteří nutně potřebovali někam uložit své celoživotní úspory, a jejichž jedinou spásou jsem byl zrovna já. Mezi těmito zprávami se ukrývala jedna od Jirky Poláka, který mě lákal na pozorování. Prý má tip na nějaké úžasné pozorovací místo, odkud jsou údajně vidět i takové nebeské objekty, o kterých dosud ani netušil, že existují. Podle jeho slov to bude super akce, pojede nás skupina, zapozorujeme, pokecáme, no prostě lepší náplň víkendového večera a noci si ani není možné představit. Po chvilce váhání, zda se přidat, jsem nakonec odepsal, že se taky účastním. Kdybych tehdy tušil, co mě čeká...

Původně jsme měli vyjet už v pátek, ale počasí mělo trochu jiný názor. Ono sice takové sledování mraků má také své kouzlo, ale řekli jsme si, že kvůli tomu nemusíme jezdit někam za město. V sobotu se objevilo Slunce a my se domluvili, že počkáme, až zmizí z oblohy a pak se vydáme na průzkumnou pozorovací akci. Protože na pozorování vždy beru spoustu věcí, které se mi nechtělo tahat prostředky MHD, rozhodl jsem se, že použiju vlastní vozidlo.

Sraz jsme měli u hlavního vlakového nádraží, kam jsem přijel v určený čas. To, že tam ještě nikdo další z naší skupiny nebyl, mě vůbec neudivilo. Je přece normální, že na srazy se chodí minimálně o dvacet minut později. Nechtělo se mi čekat v autě, tak jsem vystoupil a krátil si čas přátelským povídáním s jedním trochu zanedbaným pánem, který mě vyprávěl svůj smutný osud. Chudáka okradli, sebrali mu všechny věci a ještě ho zmlátili. Strašně by potřeboval jet domů, ale nemá peníze na lístek. Dal jsem mu pajcku a on celý šťastný odešel. Trochu mě udivilo, že nezamířil ke kasám, ale do stánku s občerstvením. Za okamžik vyšel a v ruce vítězoslavně třímal dva krabicáky. Došlo mi, že jej možná při tom mlácení udeřili do hlavy a proto má teď problémy s očima. Chtěl jsem ho proto upozornit na jeho omyl, ale byl nějaký nevrlý. Tak jsem alespoň sáhl do kapsy, že mu dám ty peníze na lístek ještě jednou, a přišel na to, že peněženka zmizela. Že by mě vypadla? Bohužel ani mé podrobné zkoumání země v okolí nevedlo k jejímu nalezení.

Z pátrání mě vyrušil zvuk divoce túrovaného motoru, skřípění brzd, nadávky a troubení. Na parkoviště se přihnala planetární dodávka, která smykem zabrzdila kousek ode mě, když předtím lehce naťukla tři okolostojící auta. Sotva se usadil prach a dým z opálených pneumatik, z okénka vykouknul Lumír v ušance s rudou hvězdou a zakřičel: "Co se tady flákáš? Jedem, jedem, na nikoho se nečeká!" Pokusil jsem se mu chabě oponovat: "Já tu čekám už dost dlouho, ale musíme počkat ještě na Marka Poppa, který má přijet vlakem." Lumír sebral z palubní desky nějakou tlustou knihu, dlouze v ní listoval, pak se podíval na hodinky a prohlásil: "To je blbost! Podle jízdního řádu už tady měl být 1 minutu a 32 sekund! Na vlaky je vždycky spoleh!" Chtěl ještě něco dodat, ale než to stihl, rozezvučel se nám nad hlavami tlampač: "Prosím pozor! Vlak Českých drah ze směru Praha hlavní nádraží, Praha-Smíchov, Praha-Velká Chuchle, Praha-Radotín, Černošice, Černošice-Mokropsy, Všenory, Dobřichovice, Řevnice, Zadní Třebaň, Karlštejn, Srbsko, Beroun, Králův Dvůr, Králův Dvůr-Popovice, Zdice, Stašov, Praskolesy, Hořovice, Cerhovice, Kařez, Kařízek, Mýto, Holoubkov, Svojkovice, Rokycany, Klabava, Ejpovice, Dýšina, Chrást u Plzně, Plzeň-Doubravka, Plzeň hlavní nádraží bude mít asi čtyřicet minut zpoždění. Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku." Lumír rozčileně praštil do klaksonu, až z toho dva blízko stojící lidé upadli na zem a zařval: "To není možné! Za padesát let, co jsem makal u dráhy, se mi tohle nestalo!" Bylo to opravdu k vzteku, ale nezbylo nám nic jiného, než čekat.

Než vlak skutečně dorazil, stihli jsme si v dodávce zahrát karty, uspořádat šachový turnaj, přečíst pár knih a trochu si zdřímnout. Nervózní Lumír neustále otáčel klíčkem v zapalování, občas zapnul dálková světla, pouštěl blinkry, vypínal a zapínal rádio, a když si myslel, že ho nikdo nevidí, přihnul si z malé placatky, schované v hubertusu. Pak se konečně z haly vyřítil celý zpocený Marek a byl na něj žalostný pohled. Bez bundy, děravá čepice mu plandala přes jedno ucho, roztrhané kalhoty a pořádný pavouk na brýlích. Korunu tomu nasadil obrovský bágl, který za sebou táhl na řemínku a stále ho povzbuzoval: "Pojď, Fifinko, pojď." Na dotaz, proč tak vypadá, jen vyhrkl: "Už nikdy v životě nepojedu vlakem!" a propadl v usedavý pláč. Víc jsme se radši nevyptávali, posadili ho na volné sedadlo, zabalili do deky a vyrazili k Lochotínu. Tam bylo naším úkolem nabrat ještě posledního člena výpravy - Michala Bareše.

Michal s sebou přitáhl k autu obrovskou krabici s tím, že je uvnitř jeho dalekohled. "Je to moje pýcha. To budete čubrnět, co je s ním vidět!" prohlásil hned na úvod. Pak ještě trochu neprozřetelně dodal: "To není jako ta Lumírovo odporná trubička." Všichni se zasmáli, jen Lumír mlčel a mračil se. Šel udělat místo vzadu v kufru, a když chtěl Michal dalekohled naložit, Lumír jej odstrčil a se slovy: "Počkej, já ti pomůžu." mu vytrhl krabici z rukou. Skoro neznatelně se ušklíbl a udělal pár kroků směrem od auta. Pak už se mohl Michal jen bezmocně dívat, jak se Lumír mohutně napřahuje a s velkým rozmachem hází bednu do nákladového prostoru. Nikoli však do dekami vystlané oblasti, ale přímo na bednu od Sometu. Při dopadu se ozval přesně takový zvuk, jako když hodíte cihlu do kontejneru na sklo. "Já ti dám trubičku!" zamumlal Lumír a šel si spokojeně sednout za volant. Michal chvíli stál s otevřenou pusou, neschopen slova. Pak ji zavřel a zcela apaticky si sedl vedle mě do auta. Lumír ještě stáhl okénko, zakřičel: "To bude dobrý, půjčím ti trochu izolepy." a vycenil na nás své žluté zuby.

Michal se nějakým způsobem trochu vzpamatoval, a protože jediný znal přesnou cestu, ujal se role navigátora. Jako první jsme jeli my dva, dodávka se zbytkem skupiny za námi. Po opuštění Plzně jsme pokračovali po výpadovce na Karlovy Vary. Už byla poměrně tma, když se asi po půlhodince cesty v dáli objevila světla vysílače Krašov, u kterého jsme měli pozorovat. "Už se blížíme." řekl Michal s uplakanýma očima a dlouze se vysmrkal. Vysílač se po chvíli skryl za nějakou terénní nerovnost a zmizel nám z očí. "Jeď pořád rovně. Až bude odbočka, já ti včas řeknu." pípnul Michal a lovil v peněžence. Něco z ní vytáhl a dlouze se na to zadíval. Byla to fotka, na které byl zachycen s obsahem oné krabice, teda když ještě držel pohromadě. Nenapadla mě vhodná slova útěchy, tak jsem raději mlčel.

Po nějaké době mi přišlo zvláštní, že ještě nejsme na místě, tak jsem se na to opatrně zeptal. "Ne, ještě musíme kousek, já ti pak řeknu." odpověděl Michal, aniž by odtrhl zrak od fotky. Všiml jsem si, že ji něžně hladí a do rohu namaloval růžovým fixem malé srdíčko. Poslechl jsem ho a pokračoval dál. Vrtal ve mně červík pochybností, zda jsme náhodou nepřejeli, ale Michal mě ujistil, že to není možné, protože to tady zná opravdu dokonale a prý musíme stále jet po hlavní dál. Pokračovali jsme tak další hodinu a mně se do mysli neodbytně začala vkrádat myšlenka, jestli jsme přeci jen nemohli někde udělat chybu. Že se opravdu něco nepovedlo, bylo jasné, když se před námi objevila cedule s nápisem Karlovy Vary. Zastavili jsme, dodávka za námi taky a po krátké, ale bouřlivé výměně názorů se zase otočili a vyrazili na zpáteční cestu.

Po dalších několika desítkách ujetých kilometrů jsme opět spatřili siluetu vysílače se čtveřicí červených světel. Michal už nebyl apatický, jako při cestě do Varů. Bylo to proto, že dostal na vzpamatování hlt z Lumírovy placatky. Teď měl zarudlé vytřeštěné oči o velkosti tenisáků a chraplavým hlasem jen neustále šeptal "Pálí, pálí..."

Tentokrát odbočku nepřehlédl a tak jsme v Bezvěrově sjeli na místní komunikaci a poskakovali po ní. Byla samá díra a výmol, takže jsme při tom nadskakování často narazili hlavou do střechy. Ještě několikrát jsem na Michalovo doporučení odbočil a náhle se přímo před námi objevil velký kurník. Protože se nedalo pokračovat, zastavil jsem a tázavě se podíval na Michala. "Pálí, pálí..." odpověděl mi a víc se mi z něj nepodařilo nedostat. Vystoupil jsem z auta a jen o fous stačil uskočit před dodávkou, která to neubrzdila a napálila do kurníku. Po rozhlédnutí kolem sebe mi došlo, že jsme na nějakém dvoře. To už se ale v nedalekém stavení rozsvítilo světlo a ze dveří vyšel chlap jako hora. "Franto, pocem, to jsou ty zloději!" zařval někam dozadu a hodil po nás vidle. Naštěstí neměl dobrou mušku. To už jsem začal tušit, že je zle, ale další okamžik ukázal, že bude ještě hůř. Ze tmy se vynořila další postava, zřejmě Franta, a v ruce svírala vzduchovku. Nečekal jsem, až ji použije, rychle nasedl do auta, nastartoval a zařadil zpátečku. Lumír udělal to samé. Než se nám podařilo vycouvat do bezpečné vzdálenosti, ozvalo se několik ran a nepublikovatelných nadávek.

Vrátili jsme se na starou známou děravou silnici a Michal mi řekl, ať zkusím odbočit na druhou stranu. Udělal jsem, co řekl a při dalším nadskočení promáčkl hlavou důlek do střechy. V tu chvíli jsem zalitoval, že nemám na hlavě přilbu. Po vystoupání do mírného kopce a projetí malého lesíku se před námi vynořil vysílač v celé své kráse. Projeli jsme kolem něj a odbočili na sotva viditelnou polní cestu. Ta však velmi brzo končila a objevil se elektrický ohradník. Zajel jsem proto vedle a zaparkoval nedaleko, u několika stromů. Lumírovi se to ale nelíbilo a chtěl s dodávkou pokračovat ještě dál. "Jakube, ty seš takový šikula, mrkni na ten plot. Určitě půjde nějak sundat." pobídl Kubu Suchého. Ten vyskočil z auta a zařval. Dodneška netuším, jak si mohl vyvrknout kotník dopadem na měkkou zem z dvaceti centimetrů, ale asi byl opravdu hodně šikovný. Každopádně s ohradníkem nic neudělal a místo toho ležel na zemi a kňučel. Po jeho ošetření se iniciativy ujal Jirka Polák se slovy: "Pusťte mě k tomu, to bude brnkačka." Prohlédl si plot, zasmál se varovné tabulce o nebezpečí úrazu elektrickým proudem a zkušeným chvatem sáhl na drát. Dalších zhruba dvacet minut jsme strávili ruční masáži srdce a dýcháním z úst do úst, než jsme jej zase oživili. Když se konečně probral, strašně se divil, co s ním děláme a proč ještě nepozorujeme.

Lumír jako zdatný elektrikář pomocí dlouhé větve rozpojil ohradník a přejel s dodávkou o kus dál. Tam pak vzniklo pozorovací stanoviště. Všichni, co byli ještě schopni pozorovat, vytahali z dodávky techniku, její příslušenství a další nebytné pomůcky a pokusili se vše nějak zprovoznit. Já měl v plánu věnovat se vizuálním meteorům, takže jsem z kufru vylovil spacák, karimatku a šel za nimi. Muselo tam řádit celé stádo krtků, protože celou dobu bylo pod nohama cítit něco měkkého a poddajného. Našel jsem si místo kousek stranou od dalekohledů, aby po mě ostatní nešlapali a chtěl položit na zem karimatku. Všude ale bylo tolik kopečků, že bylo nutné je napřed udusat, abych ležel alespoň trochu na rovině.

Michal našel kousek od aut nějaký žlab s vodou, a když ho vypil, přestalo ho pálit v útrobách. Mohl se tak konečně podívat na svůj dalekohled. Opatrně otevřel krabici, podíval se dovnitř a začal tiše plakat. Postupně vytahoval nejrůznější dílky, kousky a střepy a pokládal je na deku, rozprostřenou na zemi. Pak se pokoušel celé to puzzle sestavit, ale moc se mu to nedařilo.

Ostatní, s výjimkou zmrzačeného Kuby, který zůstal ležet v dodávce, se pustili do pozorování. I já zalehl a začal sledovat meteory. Když jsem asi hodinu žádný neviděl, začalo mi to být divné. Po chvíli usilovného přemýšlení mi došlo, že ležím na břiše. Po otočení do správné polohy netrvalo dlouho a po obloze jeden prosvištěl. Moje ruka automaticky sáhla do míst, kde měla být baterka, ale nenašla ji. Proto začala prohledávat okolí, až najednou nahmatala něco teplého a vlhkého. Podíval jsem se tím směrem a vykřikl. Odpovědí mi bylo silné zabučení. Jen pár centimetrů ode mě stála kráva a přežvykovala můj korekční list. Pokus o útěk i se spacákem skončil velmi rychle - po několika skocích sounož jsem se ocitl obličejem na zemi. No na zemi... to není úplně přesný výraz. Teprve teď mi došlo, že ty nerovnosti, dosud považované za krtince, jsou jiného původu. Sice se opravdu jednalo o zvířecí výtvory, ale krtci v tom byli nevinně. Dalo by se říct, že se jednalo o vegetariánskou stravu, která prošla trávicím traktem a poměrně nedávno jej opustila. Ohlédl jsem se a uviděl, že kráva po zkonzumování map se zvolna vydala prozkoumat i mě. Řeknu vám, takhle rychle jsem se ještě nikdy ze spacáku nevyhrabal a začal prchat do dáli. Ne však dlouho. Po pár sekundách běhu, kdy mé nohy jen v ponožkách čvachtaly v přetransformovaných bylinkách, mi nezbylo nic jiného, než prudce zabrzdit. Proti mně se ze tmy rýsovala hradba kravích těl. Krávy si mě zkoumavě prohlížely, občas nějaká zabučela, ale jinak se nenechaly vyvést z klidu. Ta nejbližší svůj postoj vůči mně vyjádřila dokonce tak, že zvedla ocas a přidala na pastvinu další hromádku. Opatrně jsem začal couvat a přitom se ohlížel, jestli za mnou nestojí nějaký další zástupce tura domácího. Kupodivu ta moje mapožravá kráva někam zmizela a tak jsem za chvilku opět stál na místě, kde bylo mé pozorovací stanoviště. Obul jsem si boty, které jí naštěstí asi nechutnaly, vzal spacák, zbytky karimatky a šel se podívat na ostatní.

U dodávky byl pořádnej mejdan. Rádio vyřvávalo, pozorovatelé se svíjeli kolem dalekohledů jako dívky v pochybném baru u tyče, Jirka Polák se vozil na Meadu, no prostě to tam žilo. A celá tahle diskotéka byla napájená změtí kabelů z autobaterie. O tom, že kolem nedočkavě krouží stádo krav, neměli rozdivočelí astronomové ani tušení. Chtěl jsem to říct Lumírovi, ale jeho skelný pohled dával tušit, že by to nemělo žádný efekt. Snažil se vyklepat ze své placatky ještě nějaký životabudič, ale ta už byla beznadějně prázdná.

Protože obavy o vlastní život mi zabránily znovu ulehnout na zem, odnesl jsem své věci do auta a vrátil se k rozjařené partě. Její hluk zřejmě krávy děsil, takže si na ni netroufly a držely se v uctivé vzdálenosti. Cestou jsem se podíval na oblohu a překvapeně zaznamenal, že se kompletně zatáhlo. Takovou drobností se ale ostatní pozorovatelé nenechali ovlivnit. Spouště fotoaparátů cvakaly, kamera jela jako zběsilá a Jirka, který mezitím slezl ze svého dalekohledového kolotoče, nemohl odtrhnout oko od dalekohledu. Sice do něj koukal objektivem, ale ani to mu nezabránilo, aby pořád nevykřikoval, že ty galaxie dneska vypadají obzvlášť hustě mrtě krutě. Lumír do toho občas pustil blinkry a hulákal něco o barevné hudbě. Zaujalo mě, že se zapojil i Kuba se zavázaným kotníkem. Protože nemohl křepčit klasicky, tančil alespoň na hlavě.

Tato idylka však netrvala dlouho. Najednou světla pohasla, rádio ztichlo a dalekohledy se přestaly otáčet kolem své osy. "Co to sakra je?" zaklel Matěj Kučera a kopnul do stativu. Kupodivu to nezabralo, tak to zkusil ještě jednou. Dalekohled se poroučel k zemi, ale jinak se nic nestalo. "Nemáte to rozbitý?" ozvalo se odněkud přidušeně. Podíval jsem se, odkud zvuk vychází, a uviděl jakousi mohutnou kouli z izolepy. Byl to Michal, stále se snažící slepit svůj teleskop. "Ty si skládej a nepleť se mezi dospělý!" zpražil ho Lumír a zkusil nastartovat dodávku. Ozvalo se jen zakašlání motoru, ale i to téměř okamžitě ustalo. Při dalším otočení klíčku se už rozhostilo jen ticho. Motor nevydal ani hlásku, ani když se mu Lumír pokusil domluvit intenzivním mlácením pěstí do startéru. Šou definitivně skončila. Do nastalého ticha jsme uslyšeli vzdálené temné zabučení, které znělo jako povel k útoku. Následoval dusot, který se pomalu přibližoval. Co teď? Ti, co ještě zachovali zbytky zdravého rozumu, začali přemýšlet, jak se z takové šlamastiky dostat. Naštěstí mě za okamžik osvítil spásný nápad. Mám přeci v kufru startovací kabely! Rozběhl jsem se ke svému autu a až na jeden pád přes mazlavou hromádku k němu šťastně doklopýtal.

Můj vůz naštěstí nastartoval na první pokus, tak jsem rozsvítil světla a vydal se na záchrannou misi. Jak jsem se blížil k dodávce, moje světlomety víc a víc ozařovaly ponurou scenérii. Kolem skupiny astronomů se pomalu formoval kruh sudokopytníků, který ji už téměř úplně obklíčil. Přepnul jsem na dálkové a několikrát dlouze zatroubil. To zapůsobilo a zástup krav ztratil svou jednolitost. Některé se překvapeně zastavily a jiné rozběhly po okolí. Využil jsem toho a zajel těsně před dodávku. Nechal jsem puštěný motor, vyndal z kufru kabely, podal je Matějovi a znovu se vrátil za volant. "Otevři kapotu!" křikl na mě. Šátral jsem pod palubní deskou, ale v tom zmatku a nervozitě nemohl najít správnou páčku. Moje hledání přerušil ostrý trhavý zvuk, při kterém se celé auto zachvělo. "Dobrý, už nemusíš." ohlásil Matěj. Překvapeně jsem se na něj podíval. V jedné ruce držel páčidlo a druhou zvedal rozpáranou kapotu. Zalapal jsem po dechu, ale blízké výhružné zabučení mě přesvědčilo, že není čas řešit malichernosti. Odněkud se připotácel Lumír a se slovy "Já to zapojím, vždyť mám padesátku." popadl startovací kabely. Vzápětí se sehnul nad kapotu a jeden z kabelů někam zapojil. Ozvalo se zasyčení, zajiskřilo se a motor zhasnul. Matěj něco zaklel, odstrčil Lumíra a kabel rychle vyhodil ven. "Co děláš?" protestoval Lumír "Aby elektřina tekla, vždycky se musí spojit kladnej a zápornej pól, ne?" Matěj jen obrátil oči v sloup a pobídl mě, abych znova nastartoval. Motoru se po takové šokové terapii moc nechtělo, ale nakonec si nechal říct a naskočil. Matěj natáhl kabely mezi oběma auty a po pár minutách zkusil Jirka nastartovat i dodávku. Naštěstí se její motor po krátkém zaváhání rozběhl. Rychle jsme do ní naházeli vše potřebné, odstranili kabely a vyjeli. Jakmile se oba vozy dostaly za elektrický ohradník, Matěj jej za námi nějak zase zapojil, takže jsme byli v bezpečí.

Protože už toho bylo na nás moc, usoudili jsme, že nebudeme riskovat noční jízdu domů a raději přespíme přímo na místě. Všichni rozprostřeli své igelity, celty, karimatky a další podložky, na ně položili spacáky a ulehli. Spánek to byl neklidný, protože nás pronásledovaly noční můry, ve kterých nás rozzuřené krávy nejrůznějšími způsoby masakrovaly. Jejich metody byly vynalézavé - nechybělo ušlapání, zalehnutí, sežrání ani utopení ve svém mléce. Není divu, že se všichni probudili už s prvními slunečními paprsky. Jaký byl ale náš úlek, když jsme otevřeli oči! Nad námi se skláněl nejméně tucet kravích hlav a jejich velké oči nás pozorně sledovaly. Jak se sem mohly sakra dostat? byla první myšlenka, která mě napadla. Opatrně jsem rozepnul zip u spacáku a trochu se natočil, že z něj vyskočím a budu zdrhat, když jsem zahlédl, co to způsobilo. Nevědomky si naše skupina v noci ustlala těsně před plotem, takže krávám stačilo natáhnout krky a jejich hlavy se ocitly přímo nad námi. Ulehčeně jsem vydechl a setřel studený pot z čela. I když bylo jasné, že za ohradníkem žádné nebezpečí nehrozí, nikdo už neměl odvahu znovu usnout.

Postupně všichni vstali, začali balit věci a chystali se k odjezdu, když se Marek podivil, že nikde nevidí Michala. Po chvilce hledání nám došlo, že nejspíš jsme ho během včerejšího úprku zapomněli na pastvině. Podívali jsme se směrem, kde bylo v noci naše stanoviště, a uviděli hrůzné divadlo. Michal, celý zamotaný v izolepě, sloužil jako kopací míč a krávy s ním hrály fotbal. Vyděšeně jsme sledovali, jak si s ním stádo čutá a pomalu se od nás vzdaluje. Neschopni nějaké reakce jsme jen tak stáli a dívali se, než zvířata i jejich nová hračka nemizela za horizontem.

První se vzpamatoval Lumír a potichu řekl: "No, nějaký ztráty snad můžeme mít..." Pak se otočil a začal si skládat spacák, jako by se vůbec nic nestalo. Ostatní jej tupě následovali, takže jsme poklidili naše nocležiště, všechno naložili do aut a vyrazili k domovu.

Ten den jsem se pevně zařekl, že už nikdy nebudu pozorovat a astronomii se budu věnovat pouze teoreticky. Místo sledování oblohy jsem si vybral jinou aktivitu, při které na mě nečíhá tolik nebezpečí. Jezdím teď v noci na koloběžce po středové dálniční čáře.