Když jsem se dozvěděl, že plzeňské planetárium pořádá zájezd do Mnichova, zaradoval jsem se. Podobných akcí jsem se už několikrát zúčastnil a vždy se mi líbily. Nyní jsem však už na žádné několik let nebyl a o to jsem se těšil víc. Program zájezdu byl také velmi zajímavý - návštěva místního planetária a velkoplošného kina IMAX s trojrozměrnou projekcí. Proto mě trochu zarazilo, že nikomu jinému se na zájezd nechtělo. Všichni se na mě jen tajemně usmívali a říkali, že se jim to nehodí nebo že nemají čas. Nakonec se mi podařilo ukecat Heli, Ditu a Mlocka, takže jsme byli alespoň malá skupinka.

Po přihlášení a zaplacení jsem čekal na podrobnější informace. Ty jsem dostal až týden před samotným zájezdem. První, co mě na nich upoutalo, byl velký nápis na konci, který byl zvýrazněn a ukončen několika vykřičníky. Stálo na něm velkými písmeny: "NA NIKOHO SE NEČEKÁ!!!" To jsem ještě netušil, že se toto heslo stane hlavním mottem celého zájezdu.

V určený den jsem se dostavil na místo odjezdu, kde už stál autobus obklopený houfem cestovatelů. Uprostřed stál Maleček a cosi povídal. Přestože jsem si stoupnul jen dva metry od něj, zaslechl jsem jen každé druhé slovo.

Říkal něco jako:  "Strašně spěcháme, všechno musí být rychle, žádné zastávky, čas jsou peníze!"

Pak nařídil pracovnicím planetária, aby rozdaly průkazky s pojištěním. Ačkoliv se snažily, Maleček nebyl stále spokojen, pobíhal kolem a vykřikoval: "Rychleji, rychleji!"

Náhle se podíval na hodinky, vytáhnul píšťalku, silně zapískal a zavelel: "Nástup, za pět minut odjíždíme!"

Lidi se nahrnuli do autobusu a začali překotně zabírat místa. Než jsme se vzpamatovali, zbyla na nás jen sedadla úplně vzadu. Usadili jsme se tedy na ně a čekali, co se bude dál dít. Maleček si stoupnul dopředu k řidiči a znovu se podíval na hodinky. Pak letmo zkontroloval autobus, zamračil se, když uviděl prázdná sedadla a posadil se na své místo. Pár minut se nic nedělo, jen přistoupili dva opozdilci.

Náhle se Maleček vymrštil jako čertík na pérko a obořil se na řidiče: "Proč nejedeme? Máme už tři sekundy zpoždění!"
"Támhle ještě někdo běží" dovolila si špitnout paní Lebová.

Podíval jsem se z okna a opravdu - ještě jeden chlapík si to hnal k autobusu jako o život. Maleček se podíval na svoji spolupracovnici, jako by ji chtěl uškrtit, naklonil se k ní a zvýšeným hlasem pomalu řekl: "Psali jsme přeci, že nebudeme na nikoho čekat!"

Pak se znovu obrátil na řidiče: "Tak jedem!" Tomu nezbylo nic jiného než nastartovat, zavřít dveře chlapíkovi před nosem a rozjet se. Zoufalec ještě chvíli běžel podél autobusu a bušil do něj pěstmi, ale brzy mu došel dech a odpadl. Maleček jen mírně otevřel boční okénko a vyhodil jeho pojištěneckou kartu. Pak si opět sednul a po chvíli začal klimbat. Asi hlavně kvůli tomu následujících několik hodin probíhalo v naprosté pohodě.

Na německé dálnici se opět probral k životu a začal si něco šuškat s řidičem. Chvíli poté autobus odbočil k velkému odpočívadlu a zaparkoval tam. Pak se Maleček otočil a cosi potichoučku vysvětloval okolo sedícím lidem. Ačkoliv jsem napínal uši, jak to šlo, neslyšel jsem skoro nic. Rozhodli jsme se, že si protáhneme ztuhlé svaly a vylezli jsme z autobusu. Po návštěvě sociálního zařízení, kde jsme drze nehodili žádný fenik do kasičky, jsme se usadili na lavičce a začali konzumovat svačiny. Autobus jsme měli stále na očích a sledovali jsme, jak se ostatní pomalu vrací na svá místa. Právě, když jsme si říkali, že bychom se mohli taky vrátit, se náhle zavřely dveře, naskočil motor a autobus se začal rozjíždět! Hned jsme se dali do běhu, ale vypadalo to dost bledě. Za okýnkem jsem vytušil šklebícího se Malečka a v duchu už jsem si představoval, jak se svými skromnými zbytky němčiny budu snažit vysvětlit na policii, co se vlastně stalo. V tu jsem uviděl, že mohu proběhnout mezi stojícími autokary a tím si ujíždějící autobus nadběhnout. Udělal jsem to a ocitnul jsem se kousek před autobusem. Začal jsem mávat rukama a hulákat, ať zastaví. Maleček zlobně ukazoval řidiči, že má šlápnout na plyn, ale ten asi nebyl takový nelida a zastavil. Když jsme celí udýchaní nastupovali dovnitř, Maleček stále něco vykřikoval o dohodnutém času odjezdu, ale raději jsem mu nevěnoval pozornost.

Když jsme dojeli do Mnichova, Maleček začal vyprávět něco o památkách tohoto města. To jsme se ale dozvěděli až později od těch "šťastlivců", kteří seděli poblíž něho a tudíž jeho výklad slyšeli. My ostatní jsme sice volali, ať si vezme mikrofon, ale nebylo to nic platné. Po delším skandování si ho Maleček sice vzal, ale zároveň i ztišil hlas, takže výsledek byl stejný jako kdyby ho neměl. Pravděpodobně se dohodla i hodina odjezdu a další podrobnosti, ale my jsme o tom neměli ani tušení. Proto jsme se domluvili, že se nesmíme ztratit "stádu", které vede Maleček. Než jsme si ale stačili vynadat s tašek svačiny, pití a další nezbytné věci, Maleček se svými věrnými nám téměř zmizel na obzoru. Rychlým krokem jsme ho dohnali a drželi se jej jako klíště. Za chvíli jsme dorazili do budovy planetária a kina IMAX. Maleček, který nás již v autobuse obral o marky, se vydal ke kase. Náhle se obrátil a začal se rozhlížet. Pak se vrátil k nám a začal se nenápadně vyptávat: "Neviděli jste náhodou moji kolegyni?? Měla u sebe všechny vybrané peníze!"

Nastalo vzrušení a všichni ji začali netrpělivě vyhlížet. Když už to trvalo přes dvacet minut a pomalu jsme ztráceli naději, náhle se objevila. Šla lehkým vycházkovým krokem a nedokázala pochopit, proč se na ni všichni chtějí vrhnout. Maleček jí vytrhnul peníze a odběhl do fronty u kasy. Sledoval jsem, jak pokladník velmi rychle obsloužil několik zájemců, dokud nepřišel na řadu Maleček. Pak začala vzrušená debata, divoká gestikulace a mohutné smlouvání. Když to trvalo již patnáct minut a fronta za Malečkem se začala prodlužovat až před budovu, konečně došlo k nějaké dohodě. Maleček s hrstí lístků přišel k nám a s hrdostí v hlase prohlásil: "Tak se mi podařilo dohodnout skvělou cenu! Každý mi doplatí ještě 10 marek!!"

Nastalo nesouhlasné hučení a mručení, ale postupně všichni (nebo alespoň ti, kdo na to měli) doplatek zaplatili. Malečkovi se rozzářil úsměv na tváři a honem si vybrané marky strčil do kapsy. Pak nám rozdal lístky a zamumlal, že kino začíná za půl hodiny.

Chvilku jsme si prohlíželi krámečky s kuriozitami a pak jsme se vydali do kinosálu. U vchodu jsme vyfasovali obří brýle na třírozměrné vidění a zasedli jsme na místa. Po nezbytných reklamách začal vlastní třírozměrný film. Pojednával o malém ruském chlapci, který hledal v New Yorku své prarodiče. Hned první scéna byla velmi působivá. Zobrazovala moře tak věrně, že někteří z diváků dostali mořskou nemoc. I další scény byly velmi věrohodné, dokonce tak, že při promítání jízdy po horské dráze několik lidí spadlo ze sedadla. Asi v polovině filmu mě upoutal zvláštní zvuk, který se ozýval kdesi přede mnou. Pozorně jsem se zadíval do tmy a spatřil jsem Malečka, jak se zvrácenou hlavou spokojeně zařezává. Jen jsem zakroutil hlavou a dál se kochal filmem.

Po jeho skončení jsme měli zhruba tři hodiny na prohlídku města. Hned před budovou se celý zájezd rozprchnul na všechny strany a zůstali jsme jen my čtyři. Zamířili jsme si to do centra a ukazovali jsme si ve výlohách, na co všechno nemáme marky. Náhle Mlock vytřeštil oči, začal šermovat rukama a zběsile ukazoval k jedné zaparkované dodávce. Přitom neustále blekotal : "Kachna, kachna!!!"

Podíval jsem se a opravdu! Na sedadle spolujezdce se vypínala obrovitá vycpaná kachna a dívala se na nás výhrůžným pohledem. Usoudili jsme, že ji majitel používá asi místo hlídacího psa a raději jsme šli dál. Zamířili jsme si to do parku a vytáhli svačiny. Domorodci, kteří kolem procházeli, se na nás útrpně dívali a jeden starší pán nám dokonce hodil k nohám dvacetifenik. Zaradovali jsme se, jak jsme bohatí a protože se čas už nachýlil, dali jsme se na zpáteční cestu.

Dorazili jsme před planetárium a po vpuštění dovnitř jsme zabrali co nejvýhodnější pozice. O programu jsme nevěděli skoro nic, jen to, že se jmenuje Star Time. Proto jsme s napětím čekali, co si pod tím máme představit. Po chvíli čekání v sále pomalu zhasla světla a na chvíli se rozhostila úplná tma a ticho. Pak se na kopuli objevily obrazce kreslené laserem a vzápětí se rozezvučely schované reproduktory. Při prvním úderu bubnů jsem v sedadle úplně nadskočil. Řeknu vám, takovou show jsem ještě neviděl. Na kopuli se prolínaly astronomické fotografie, kresby, hvězdná obloha spolu s laserovými efekty a počítačovými animacemi, to vše podbarveno hudbou od Vangelise, Jarreho a dalších tvůrců. Do toho se občas objevila kometa, roj meteorů nebo jiné astronomické těleso. Bylo vidět, že tvůrci pořadu si opravdu vyhráli a vyždímali z dostupné techniky, co se dalo. Jak jsem zaregistroval, Maleček na začátku pořadu chvilku něco nespokojeně mumlal, ale za chvíli zase spokojeně podřimoval.

Po skončení programu jsme se urychleně přesunuli zpátky na parkoviště k autobusu. Raději jsme tentokrát nenavštívili ani toaletu, abychom byli na místě včas a nemuseli zase dobíhat. Tentokrát ale bylo kupodivu času dost. Maleček dorazil volným tempem a začal se bavit s ostatními členy zájezdu. Pak si dokonce vytáhnul svačinku a zakousnul se do ní. Idyla však byla jen zdánlivá. Po najezení vytáhnul obávanou píšťalku, zapískal až mi zalehlo v uších a zahulákal: "Odjezd!!!"

Všichni spěšně zahazovali zbytky svačin a v panice se mačkali zpátky do autobusu. Maleček všechno pozorně sledoval se stopkami v ruce. Pak nastoupil jako poslední a vydal povel k odjezdu řidiči. Ten nahodil motor, ale v tu chvíli se stalo něco neočekávaného. Z parkoviště se vynořil jeden opozdilec a pospíchal k autobusu. Byl to invalida, který se pohyboval pomocí dvou francouzských holí. Všichni se zvědavě podívali na Malečka, jak se zachová. Ten chvilku váhal a pak řekl směrem k řidiči: "Dáme mu deset sekund. Pak odjíždíme!"

"Ale to nemůže stihnout" namítnul kdosi.
Maleček se otočil tím směrem a vyštěknul: "NA NIKOHO SE NEČEKÁ!!!"

S napětím jsme sledovali, jak se invalida pomaloučku přibližuje, ale bylo jasné, že svůj boj s časem musí prohrát. Maleček pomalu odpočítával sekundy a pak mávnul na řidiče. Ten raději neodporoval a rozjel se. Ještě jsme chvíli sledovali, jak na nás invalida mává holí, ale pak nám zmizel v dálce. Po této šokující podívané už cesta probíhala bez problémů a za několik hodin jsme byli zpátky v Plzni. Těsně před tím, než jsme dorazili na parkoviště, Maleček uchopil mikrofon a pokusil se zhodnotit zájezd. Jako vždy nebyl moc slyšet, ale zaslechl jsem alespoň, jak se vyjádřil o pořadu v planetáriu:

"Planetárium mě velmi zklamalo. Pořád vykládali, jak nám ukážou vše, co dokáže jejich technika a nakonec nám předvedli jen pár fotek. Jo a navíc se jim obloha točila OBRÁCENĚ!!!!"