Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že navštívím svou kamarádku Mirku v Českých Budějovicích a prohlédnu si zajímavosti v okolí. Byli jsme už předběžně domluveni, ale pro jistotu jsem jí ještě den před návštěvou zavolal. Zvednul jsem sluchátko, vytočil číslo a trpělivě čekal. Telefon asi deset minut vyzváněl, pak jej kdosi zvednul, otráveně zabručel "Nejsme doma!" a zase zavěsil. Trochu mě to zarazilo, ale neodradilo. Při druhém pokusu byl již neznámý podstatně naštvanější. Než třísknul telefonem, musel jsem si vyslechnout celou sérii nadávek, za které by se nemusel stydět žádný dlaždič. Chvilku jsem počkal a zkusil štěstí po třetí. Tentokrát se mi ozval ve sluchátku dívčí hlas. Opatrně jsem se zeptal: "Tady Vašek. To jsi ty Mirko?" Odpověď byla překvapivá: "Co je ti do toho frajere?" Chvíli jsme se ještě dohadovali, než jsem se konečně dozvěděl, že opravdu mluvím s Mirkou. Pochopitelně o tom, že jsme se domlouvali, nic nevěděla a měla na druhý den úplně jiný plán. Po dlouhém přemlouvání, prošení a škemrání se mi ji však povedlo přesvědčit, že alespoň odpoledne budu moci přijet.

Když jsem druhý den dorazil do Budějovic a vylezl z vlaku, začal jsem hledat Mirku na perónu. Bylo tam mnoho nejrůznějších ksichtů, ale Mirka nikde. "Snad na mě bude čekat před nádražím" pomyslel jsem si a vydal se spolu s davem k východu. Prošel jsem nádražní budovu, stále jsem probodával ostřížím zrakem okolí, ale marně. "Že by na mě ta skleróza zapomněla?" Pomalu jsem se vydal na zastávku trolejbusu a zkoumal, kterou linkou se dostanu k Mirce domů. Chvilku jsem čekal, koukal po okolí, když tu náhle vidím, jak se ke mě blíží Mirka. Trochu se motala, v zamlžených brýlích měla nepřítomný výraz, stále se rozhlížela kolem sebe a všimla si mě, až když do mě vrazila. "Promiňte paní, já opravdu nerada." začala se rychle omlouvat. Pak si sundala brýle a udiveně vydechla: "Jé, to seš ty? Víš, někdo mi na nádraží dejchnul na brejle a já jsem tam zabloudila." Očistila si brýle, nasadila si je a zavelela: "Tak ti teda ukážu město. Pojď za mnou!"

Nasadila takový pochodový krok, že jsem jí sotva stačil a spustila výklad: "Tak po levé straně vidíš dům, po pravé taky a to co je mezi nima je ulice. Támhle za rohem, odtud to stejně nebude vidět, je socha nějakýho chlapa, kterej tady prej kdysi žil. Nezastavuj se, pokračujeme dál." Připadal jsem si jako na zájezdu, kde za dvě hodiny zvládnou projet šesti státy a při tom prohlédnout dvanáct měst včetně okolí. "Co kdybychom zašli na věž?" nesměle jsem navrhnul. "No jak myslíš!" odpověděla Mirka a zatáhla mě do nějaké postranní uličky. Různými podchody, nadchody, kanály a jinými neobvyklými cestami jsme se najednou vynořili pod věží. "Tak dělej, máme na to jenom tři minuty!" popoháněla mě Mirka "Ty schody vezmi pěkně poklusem!". Běžel jsem jako o život, ale Mirce to bylo stále málo. "Loudáš se jako hlemýžď!" ozývalo se mi stále za zády. Zcela vyčerpán jsem se doplazil na vrcholek věže a zničeně klesnul na zem. Až teď mi došlo, proč se mi tak špatně běželo. Mirka mi celou dobu seděla na zádech!

"Vstávej lenochu, nepřišel jsi sem ležet!" křikla a praštila mě kabelkou. Sebral jsem poslední zbytky sil a dobelhal jsem se k ochozu. Mirka se opět dala do výkladu: "Vidíš támhletu budovu? Tak tam jsem chodila do jeslí. A tam, za tím šedým mrakodrapem je dům, kam jsem chodila do školky. Teď je z toho kravín. A když se podíváš kousek doleva, uvidíš budovu mojí základní školy. Jo, a támhle, vedle toho zlomenýho komínu je moje gymnázium." Začínal jsem mít dojem, že se Mirka vzdělávala v každé budově v dosahu deseti kilometrů a zrovna jsem se jí na to chtěl zeptat, když se stalo něco strašného. Kousek ode mě se utrhnul pořádný kus zábradlí i s kusem ochozu a zřítil se dolů. Bohužel i s paní, která se tam ještě před chvílí opírala. Zůstal jsem stát jako solný sloup a nebyl jsem schopný vydat ze sebe ani hlásku. Mirka se lhostejně podívala, kam nešťastnice dopadla, pak se obrátila ke mě a s ledovým klidem pronesla: "Neměla se tak opírat, kráva! Půjdeme asi dolů, ne?". Okamžitě jsem souhlasil a během půl minuty jsem byl dole. Bylo to způsobeno tím, že mě Mirka ze schodů prostě skopla.

Pokračovali jsme v prohlídce města, když se najednou Mirka podívala na hodinky a prohlásila: "Teď se půjdu domů převlíct a večer jdu na country bál. Když budeš chtít, můžeš jít se mnou." Měl jsem sice na večer zcela jiný plán, ale po těchto zkušenostech jsem se neodvážil odporovat. Raději jsem poslušně následoval Mirku až domů. Dost dlouho jsme kličkovali mezi rodinnými domky, až Mirka prohlásila: "Tady v té ulici bydlím." Procházeli jsme jí a míjeli překrásné domečky s pěknými zahrádkami, altánky, jezírky a podobnými zajímavostmi. Náhle jsem uviděl něco zvláštního. "Hele, tam si někdo staví kopii hradu Trosky!" ukázal jsem Mirce. Ta se na mě podívala tak ledovým pohledem, že jsem skoro zmrznul a pomalu pronesla: "To je náš dům!!"

Přišli jsme blíž a se mnou to skoro švíklo. Plot už minimálně padesát let neviděl barvu, klika u branky už dávno urezla, za plotem ležel jakýsi rozpadlý vrak auta a zahrada byla kompletně zarostlá dvoumetrovými kopřivami, mezi kterými byla vyšlapána jen uzoučká cestička k domu. Slovo dům by se mělo spíše psát v uvozovkách, protože pro to, co tam stálo, ještě čeština nevymyslela přiměřený výraz. Omítka už dávno nebyla na stěnách, ale postupně se přestěhovala na zem, v oknech místo skel vlál šedivý špinavý igelit, místo dveří potrhaný závěs, prostě pohled pro bohy. Navíc úplně všude se válelo nepředstavitelné množství beden, bedniček, krabic, škatulí, pixel, soudků, přepravek a dalších nádob, které byly přecpány ohromnou spoustou nejrůznějšího harampádí. "Sakra, zapomněla jsem si klíče!" zaklela Mirka "Budu muset zazvonit." Vytrhnula z plotu kus drátu (nebylo to nic těžkého, místami se pletivo rozpadalo úplně samo) a začala jej brousit o chodník. "Co to vyvádíš?" zděsil jsem se. "Potřebuju, aby to bylo vodivý. Podívej." Vzala obroušený drát a nacpala jej do místa, kde možná kdysi byl zvonek, ale teď tam čouhaly jen dva holé dráty. Trochu se zablesklo, přeskočila jiskra a z domu se ozvalo houkání sirény. Po chvilce se opatrně odhrnul závěs a objevil se nějaký zarostlý starší chlapík s brokovnicí. "Hej, co tu chcete?" obořil na nás. "Ale tati, to jsem přece já, Mirka." "Nikoho takového neznám!" zahromoval maník a vystřelil do vzduchu. Snažil jsem se opatrně odplížit z dostřelu, když se vedle chlápka objevila nějaká ženská. "Co blbneš, táto, vždyť je to naše dcera s tou návštěvou!" Tatík na nás vrhnul ještě jeden nevraživý pohled a zmizel uvnitř baráku. "Tak vás tady vítám. Doufám, že se vám tu bude líbit." pokračovala matka a pustila nás dovnitř.

Tam horor pokračoval. Kličkovali jsme mezi hromadami krabic a já jen čekal, kdy se zřítí a zavalí nás. "Tady se posaď a čekej!" nařídila mi Mirka a někam zmizela. Sednul jsem si na jednu z krabic a trpělivě čekal, čím mě ještě tento dům hrůzy překvapí. Náhle se z nějakého zákoutí vynořila Mirčina máma a nesla podnos plný nějakého voňavého jídla. "Určitě vám cestou vytrávilo, tak jsem přinesla něco dobrého na zub. Nechte si chutnat." Zdvořile jsem poděkoval a chtěl jsem se pustit do jídla, když se přihnala Mirka. "Mami, co blbneš? Vašek přece nemůže mít hlad!" Než jsem stačil něco říct, popadla podnos a odnesla ho pryč. Za chvilku se vrátila, otřela mastnou pusu do rukávu, spokojeně si říhnula a zeptala se mě: "Tak co, jak mi to sluší?" Byla převlečena do jakýchsi starých hadrů a dlouhatánské sukně s vlečkou, kterou krásně utírala prach z podlahy. "Vypadáš v tom opravdu to... úchvatně." zamumlal jsem a zakručelo mi v břiše. "No, když už jsme se tak dobře navečeřeli, můžeme vyrazit. Bál začíná za půl hodiny." Vzala mě za ruku a vyvlekla ven.

Opět jsme šli nějakými potemnělými uličkami, občas byly slyšet zoufalé výkřiky a výstřely, ale já už jsem zůstával zcela apatický. Dorazili jsme před hřiště, kde se konal bál a Mirka mě postrčila k pokladně. "Jeden lístek." poprosil jsem pokladní a ta si řekla o dvě stovky. Protočily se mi panenky, ale už se nedalo couvnout. Mirka do mě zezadu dloubla: "A pro sebe si lístek nekoupíš?" Vzdychnul jsem, zašátral v peněžence a vylovil poslední peníze, co tam zbyly. Vešli jsme na hřiště, kde už zábava jela na plné obrátky. Lidé kolem tribuny, kde vyluzovala zvuky nějaká country skupina, se různě svíjeli, kroutili a jinak prohýbali, až jsem začal mít strach, že jsem se ocitnul mezi samými epileptiky. Mirka si položila kabelku a bundu na jeden prázdný stůl, pak se podívala na mě a řekla: "Tady si sedni a hlídej. Stejně se k ničemu jinému nehodíš. Kdyby něco, tak štěkej. Já si půjdu zatrsat."

Poslušně jsem se posadil a smutně koukal na parket, kde jsem chvílemi zahlédl i Mirčinu copatou hlavu ve víru tance. Po několika sériích si přišla na chvilku oddechnout a hned spustila: "Taky jsi mě mohl koupit alespoň ruma!" Chvilku naštvaně seděla, pak se zavěsila do nejbližšího kluka a odkráčela s ním ke stánku. Tam do sebe hodila tři skleničky něčeho ostrého a opět se vrhla do tanečního běsnění. Když jsem ji znovu spatřil, bylo už hodně po půlnoci. Přinesl ji nějaký chlapík a slušně mě požádal, abych si ji odvedl někam, kde nebude dělat takovou ostudu. Navlékl jsem ji do bundy, chytnul kolem pasu a pomalu ji postrkoval směrem k domovu. Každou chvíli jsme museli dělat přestávku, protože Mirka potřebovala ulevit svému žaludku. Občas se snažila i mluvit, ale nebylo jí vůbec nic rozumět. Po skoro dvouhodinové anabázi jsme stanuli před jejím domem. Strčil jsem trochu do branky, ta zaskřípala a vytrhnula se z pantů. Doklopýtali jsme do domu a před námi už zbyla poslední překážka - schody do prvního patra. Popadnul jsem Mirku do náručí, vynesl ji nahoru a po chvilce bloudění mezi krabicemi jsem našel její pokoj. Něžně jsem ji položil na postel, sundal boty a přikryl ji. Sám jsem si ustlal ve vedlejším pokoji na zemi. Do jedné velké bedny jsem si lehnul a druhou jsem se přikryl. Ten den byl pro mě náročný, takže jsem usnul skoro okamžitě.

Ráno mě probudilo silné cloumání. Nade mnou stála Mirka a třásla s mojí provizorní postelí. "Ty zvrhlíku!" křičela na mě "Nejenom že mě opije a potom znásilní, on si tu ještě klidně přespí!!" Marně jsem se snažil vysvětlit, jak to ve skutečnosti bylo - Mirka mě nepustila ke slovu. "Koukej vypadnout, nebo na tebe zavolám poldy!" ječela jako siréna. Odněkud se vynořil i tatík a pomalu začal nabíjet brokovnici. Na víc jsem nečekal. Popadnul jsem tašku a už jsem pelášil. V přízemí jsem narazil na matku. "Mirka už má zase špatnou náladu, co? Tady máte alespoň něco na cestu. Je to sice dvacet let prošlé, ale to vám určitě nebude vadit." Popadnul jsem v běhu plechovku s nějakou limonádou a prchal dál. Na cestu mě vyprovodilo několik výstřelů, které mě však naštěstí minuly.

Běžel jsem tak dlouho, že jsem se zastavil až na nádraží. Vlak sice jel až za čtyři hodiny, ale raději jsem si hned koupil lístek a vlezl si do vagónu. Co když Mirčin táta běhá s flintou někde po městě a hledá mě? Stále jsem opatrně vyhlížel z okénka a sledoval, jestli se odněkud nepřižene. Naštěstí se neobjevil a já si mohl úlevně vydechnout, když se vlak rozjel. Od té doby vím jedno bezpečně: Do Českých Budějovic mě už nikdo nedostane ani za milión!