Ačkoli se ještě stále nepovažuju za pamětníka, je poměrně dost věcí, které dnešní mladé generaci mohou připadat skoro neuvěřitelné. Proto jsem se pokusil alespoň část z toho, co pamatuju, sepsat dříve, něž to zapomenu a uchovat to tak pro budoucnost... Žlutě označené údaje jsou doplněné od Mlocka, protože já už si je nějak nevybavuju. Patří mu za to velký dík. • Peníze a cenyNa úvod se musím přiznat, že jako platidlo pamatuju nejen desetníky a dvacetníky, které byly zrušené v roce 2003, ale i pětníky a dokonce teoreticky i jednohaléře. Ty byly údajně platné, ale za mě se s nimi v praxi už neplatilo. Naopak největší bankovkou v době mého mládí byla pětistovka, později pak tisícovka. Vyšší hodnoty (2000 a 5000 Kč) v té době vůbec neexistovaly. Nebylo nic jako super- a hyper- markety, jen menší obchody. A teď to nejhlavnější - ve všech obchodech byly naprosto stejné ceny! Také existovaly speciální obchody, kde bylo zahraniční (hlavně "kapitalistické") zboží, které se jmenovaly Tuzex a v nich se používalo speciální platidlo - takzvané bony. Co se dalo pořídit za určité peníze:
* - v té době to byly nejdražší dostupné salámy • Počítače a výpočetní technikaKdyž jsem byl malý, vůbec neexistovalo, že by měl někdo počítač doma. Byly (snad) ve velkých firmách a jednalo se o obrovská monstra, která měla s dnešními stroji společné snad jen jméno. Pak někdy v druhé polovině 80. let sem začaly ze západu pronikat mikropočítače, takzvané osmibity, které již dnešní generace mladých taky nebude znát. Jednalo se o stroje, které měly paměť v desítkách KB (nejčastěji 16 až 64 KB, 128 KB měly jen ty nejlepší), data se ukládala na magnetofonovou kazetu, u těch dražších pak na diskety. Harddisky samozřejmě nebyly žádné. Grafika byla maximálně 320x200 pixelů při 8 nebo 16 barvách. Jako zobrazovací jednotky se používaly běžné malé černobílé televize, oblíbená byla značka Merkur nebo Pluto. Když se později začaly objevovat monitory (to spíš až v éře PC), jednalo se většinou o monochromatické typy, které zobrazovaly buď černobíle nebo v odstínech zelené či oranžové barvy. Nejčastěji se vyskytovaly mikropočítače Sinclair ZX Spectrum, Commodore 64 a Atari 800. Z českých a slovenských výrobků pak IQ 151, PMD 85 a Didaktik Gama. Jeden z takových osmibitů popisuji v textu nazvaném Přednáška nebo podrobněji v jednom referátu. V jiném referátu pak píšu o tom, jak v té době vypadala počítačová hra. Později se začaly objevovat počítače PC. Pamatuji si na jeden televizní pořad, kde počítače řady PC rozlišovali na tři druhy - XT, AT a 386. O něco později jsem četl v jednom odborném časopisu článek, kde psali o tom, že už jsou vyvinuty opět výkonnější stroje. Jednalo se o to, že u Pentia (samozřejmě "jedničky") se zvedla taktovací frekvence ze 120 MHz na 133 MHz. Záznamová média byla také různého typu. Nejdříve nebyly žádné CD mechaniky a první, co já pamatuju bylo, že se data ukládala na obyčejné magnetofonové kazety. Tak starý, abych pamatoval děrné pásky nebo štítky zase nejsem. V té době audiokazety stály kolem 70-80 Kčs. O něco později se začaly používat diskety Ty ale nebyly jen 3,5", běžně se používaly i jejich větší družky o velikosti 5,25". Existovaly dokonce i diskety o velikosti 8", ale ty jsem v praxi neviděl. Také nebyla vždy standardem kapacita disket 1,44 MB u 3,5", případně 1,2 MB u 5,25". To jsou takzvaná "hádéčka", neboli High Density. Jejich předchůdci byly "dédéčka" - Double Density o polovičních kapacitách. Osmibity původně používaly i Single Density a to někdy jen jednu stranu disket, takže kapacity disket byly 720 KB, 360 KB a někdy i méně. Cena disket se pohybovala v desítkách korun za kus. Vzpomínám si, jak jsme s kamarádem kupovali 3,5" diskety Double Density "no name" za 40 Kčs/kus. Pak se nám někde podařilo sehnat značku Edixa za 35 Kčs a byli jsme z toho celí šťastní... Když se po letech začaly vyrábět CD mechaniky, první uměly číst jen jednorychlostně. Jeden čas jsem jí používal a když jsem si chtěl třeba prohlédnout obrázky, které jsem měl na CD, tak jsem je raději napřed nakopíroval na harddisk, abych to urychlil. Pokud dneska je v počítači mechanika označená třeba 52x, znamená to, že je 52x rychlejší než jednorychlostní! Vypalovačky stály zpočátku desítky tisíc korun. Jezdil jsem vypalovat ke kamarádovi do Prahy a ten dal za vypalovačku 52 tisíc korun! • Telefony a telefonováníV době mého mládí stálo jedno místní volání 50 haléřů. Nezáleželo na délce hovoru, ať člověk mluvil pět sekund nebo dvě hodiny, stále se platila jednotná cena. Později se cena zvedla na jednu korunu, ale časové neomezení délky hovoru zůstalo zachováno. Telefonování stálo vždy stejně - nerozlišoval se žádný silný a slabý provoz, víkendy a tak. Telefonní čísla se opravdu vytáčela, protože telefony neměly tlačítka ale rotační číselnici. To, že neexistovaly žádné mobily snad nemusím vůbec zdůrazňovat... • Auta a silniční pravidlaV autech měli cestující povinnost používat bezpečnostní pás jen mimo obec, v obci nebyl povinný. Navíc se připoutávání týkalo jen řidiče a spolujezdce na předním sedadle. Na zadních sedadlech ani bezpečnostní pás nebyl. V obcích se jezdilo maximálně 60 km/h, mimo obec 90 km/h a na dálnici byla nejvyšší povolená rychlost 110 km/h. Automobily neměly pravé venkovní zrcátko. • Televizory a televizní vysíláníV televizi bylo poměrně dost černobílých pořadů, řada lidí měla jen černobílé televize. Televize se vyráběly ve dvou velikostech - malé o úhlopříčce asi kolem 35 cm a velké o úhlopříčce asi 50-60 cm. Programy byly jen dva - předchůdci dnešních kanálů ČT1 a 2. Na západě Čech se pak k nim daly chytnout napůl nelegálně ještě tři německé programy - ARD, ZDF a BR. Reklam bylo ve vysílání velice málo a nikdy nebyly uprostřed filmu. Občas se v televizi objevil nápis "Přestávka" a několik minut jsme na obrazovkách mohli sledovat třeba hrající si koťata. Žádné soukromé televize pochopitelně nemohly existovat, natož pak takové vymoženosti jako satelitní nebo kabelové televize. • Další perličky
(c) Wendy 2004 |