Jednou jsem si vyšel s Azorem na procházku. Ve stejnou dobu sedí na lavičce v parku dvě maminky, povídají si a dítě, nikým nehlídané, začalo utíkat směrem k silnici. Doběhlo k ostré zatáčce, kde uvidělo uprostřed silnice písek. Vběhlo na silnici a začlo si s ním hrát. Asi 400 metrů před zatáčkou se objevuje rychle jedoucí autobus...

Náhle se mi Azor vyškubne a rychle běží k silnici. Autobus se rychle blíží...

Vtom se jedna maminka podívá na místo, kde má být její dítě, vykřikne a omdlí.

Azor běží, jak nejrychleji umí k silnici, kde si hraje dítě. Popadl ho za svetřík a odtáhl na trávník. Za pět vteřin se tudy přehnal autobus.

Když se maminka probrala, stál jsem u ní já, Azor a dítě si už opět hrálo na písečku, ale už u maminky. Když to všechno maminka slyšela, tak nám moc děkovala a dala nám padesátikorunu. Za tu jsem koupil Azorovi věnec vuřtů. Ten se po nich olizoval ještě druhý den!