Pozorně poslouchal, co mu říká, a přitom si ji prohlížel. Seděla proti němu, mluvila nezvykle tichým hlasem a poměrně často upíjela víno ze sklenice, kterou měla před sebou. Přišlo mu, že se za stolem nějak hrbí a kvůli tomu vypadá menší než jindy. Tváře měla bledé, strhané, pod očima kruhy a její dlouhé vlasy, jindy tak hezky upravené, byly pocuchané a nedbale smotané gumičkou do culíku. Přitom vždy, když byli spolu dříve, na něj působila jako pohodářka, s lehkým úsměvem na rtech a dobrou náladou. Nyní však vypadala úplně jinak, a ačkoli znal její věk, kdyby jej měl odhadnout, tipoval by jí o pár let více. Bylo jasné, že se muselo stát něco vážného.

Pavel měl pro Soňu vždycky slabost. Už když se poprvé potkali, něco jej na ní upoutalo a bylo mu dobře v její přítomnosti, a to i přes to, že byl v té době poměrně krátce ženatý. Netrvalo dlouho a oba zjistili, že mají společné zájmy a velmi dobře si spolu rozumí. Postupně se sbližovali a začali se scházet i soukromě, mimo partu svých společných kamarádů. Jejich vztah však nikdy nepřekročil rámec přátelství. Pavla Soňa přitahovala i jako žena, ale dobře si uvědomoval své závazky. Ona byla výrazně mladší, hezká, dokonce nezadaná, ale Pavel v té době zrovna s manželkou očekával narození prvního potomka. Nikdy si nebyl jistý, jestli ona k němu cítí něco víc, než kamarádství nebo ne. Někdy si v duchu říkal, jestli náhodou jen nečeká na to, až on udělá první krok, ale nenašel v sobě dostatek odvahy, aby to opravdu udělal. Dokonce se na to ani nezeptal. Bál se jednak zklamání, na druhou stranu se trochu děsil toho, co by mohlo následovat, kdyby jej neodmítla. Měl rád svou ženu, byl s ní šťastný a nechtěl jí ublížit. Se Soňou se ale rád scházel a vyloženě mu dělalo dobře, když spolu mohli být o samotě. Vídali na společných akcích a jednou za čas se domluvili, zašli na skleničku a strávili spolu příjemný večer.

Takhle to fungovalo několik let. Z Pavla se mezitím stal hrdý otec, Soňa si našla přítele, ale po nějaké době se s ním zase rozešla. S Pavlem se stále scházeli, povídali, vtipkovali, občas maloučko zaflirtovali, ale nikdy nic víc. Přesto se cítil trochu provinile, a když se měl sejít se Soňou, doma raději řekl, že jde někam s kamarády. Obával se, že by se to jeho ženě nelíbilo. Mělo to však ještě jeden důvod. Líbil se mu pocit, že má alespoň malé tajemství, které může sdílet jen se Soňou. A samozřejmě mu dělalo dobře, že mladá a atraktivní dívka má ráda jeho společnost.

Často také přemýšlel, zda má jako ženáč už natrvalo uzavřená vrátka k srdcím jiných žen. Věděl, že to z morálního hlediska není správné, navíc svou ženu stále miloval. Přesto v něm, ostatně jako v každém muži, přeci jen dřímal lovec, který toužil po dobývání dalších a dalších žen. Sice byl ukryt hodně hluboko, ale byl tam. Poprvé si to asi uvědomil právě v době, když se seznámil se Soňou. Pak se v něm odehrával tichý, ale nebezpečný zápas mezi člověkem, kterému záleží na své rodině, na tom, co řekne okolí a lovcem, který na takové věci kašlal a chtěl vyrazit na lov. Zatím vyhrával ten první, ale nebylo jisté, zda to tak bude natrvalo.

Po několika letech, celé řadě doma utajovaných schůzek a dlouhém rozmýšlení se Pavel rozhodl, že se Soně pokusí říct, co k ní cítí. Kupodivu tím nebyla ani moc překvapená, jako by to tak trochu čekala. Některé ženy prostě dokáží i z nepatrných a skrývaných náznaků vytušit, co se odehrává v mužské hlavě. Celou záležitost důkladně probrali, ale nakonec se dohodli, že na svém vztahu nebudou nic měnit a nechají jej takový, jaký byl doposud. Tak se dál občas vídali, někdy ve skupině přátel, jindy o samotě. Soňa si našla nového přítele, po nějaké době se frekvence jejich setkávání trochu snížila, ale pořád si měli co říct.

Poslední setkání však bylo nějaké jiné. Obvykle to byl Pavel, kdo navrhoval, že by se mohli sejít. Proto jej udivilo, když přišel mail od Soni, že by mohli zajít někam posedět. Zpráva byla taková zvláštní, jiná než obvykle. Nebyly v ní žádné vtipné narážky, naopak obsahovala několik překlepů a vypadala, že byla napsána ve velkém spěchu. Už z toho Pavel vycítil, že asi není něco v pořádku. Přišlo mu, že jej Soňa potřebuje, a proto se domluvili hned na ten samý den večer.

Když dorazil do malé vinárny, kde měli schůzku, Soňa už tam seděla a téměř vypitá sklenička vína nasvědčovala, že delší dobu. I to samo o sobě bylo neobvyklé - jindy to byl on, kdo chodil první a musel na ni čekat. Její vzhled i chování jasně ukazovaly, že ji něco trápí. Posadil se k ní, vyměnili si pár nezbytných úvodních frází a pak ji vybídl, aby mu řekla, co se stalo. Soňa se pustila do vypravování a Pavel naslouchal. Brzy zjistil, že příčnou všeho je její přítel Radek. Chodila s ním už několik let, delší dobu spolu bydleli a vypadalo to, že snad uvažují i o svatbě. Pavel na něj trochu žárlil, i když dobře věděl, že si na Soňu nemůže dělat žádné nároky. Bohužel, jak se to občas stává, objevila se další žena a Radek jí dal přednost. Soně to dal najevo dost neomaleným způsobem, pak se sebral a odstěhoval k novému objevu. Pro ni to byla pořádná ledová sprcha. Svoji budoucnost viděla jen po jeho boku, měla s ním naplánováno mnoho společných akcí a teď najednou se jí svět sesypal jako špatně postavený domeček z karet.

Proto tady teď seděla tak zničená, neupravená a v jejích jindy tak veselých a šibalských očích se leskly slzy. Pavel byl v první chvíli zaskočen a nevěděl, co jí má na to říct. Konejšení žen nepatřilo zrovna k jeho silným stránkám. Spíš mu blesklo hlavou, proč se vlastně svěřila zrovna jemu? Proč to neřekla nějaké kamarádce, se kterou by si pak mohly společně zanadávat, jací jsou ti chlapi hrozní hajzlové? Po chvilce ticha Soňa popadla skleničku, kterou před chvíli přinesl číšník a jedním pohybem ji do sebe vyprázdnila.

Pak sklopila hlavu k desce stolu, jako by chtěla studovat její vzory a slabým hlasem promluvila: "Obejmi mě, prosím."

Zvedl se ze židle, popošel pár kroků, sklonil se k ní a trochu váhavě objal. Položila mu hlavu na rameno a nahlas se rozplakala.

"Tys byl stejně vždycky můj nejlepší kamarád," svěřila se mu mezi vzlyky.

Teď už vůbec nevěděl, co má říct. Samozřejmě mu to zalichotilo, ale teď se ji v první řadě snažil nějak uklidnit.

Ani nevěděl přesně jak, ale najednou ji začal hladit po vlasech a slyšel sám sebe, jak říká: "Bude to dobrý, uvidíš. Zase bude líp. Všechno bude v pořádku."

Nějakou dobu tak stál sehnutý nad sedící uplakanou dívkou, jednou rukou ji držel kolem pasu, druhou se dotýkal jejích vlasů a čekal, až se trochu uklidní. Za chvíli Soňa přestala vzlykat a zvedla hlavu. Pavel ji pustil a narovnal se. Otřela si uplakané oči kapesníkem a podívala se na něj.

Trochu se obával, že jí nebyly příjemné jeho dotyky, ale Soňa jen zašeptala: "Potřebuju ještě panáka."

"Dobře, ale už posledního, ano?" souhlasil.

Zdálo se mu, že za ten večer už toho vypila víc než dost. Sedl si zase na své místo a objednal dvě vodky. Mezitím si nějak v hlavě srovnal, jak ji utěšit a začal jí vysvětlovat, že Radek nestojí za to, aby se takhle trápila a snažil se, aby přišla na jiné myšlenky. Vypadalo to, že se mu to alespoň trochu povedlo, protože trochu pookřála a v některých okamžicích jí dokonce po tváři přelétl i náznak úsměvu.

"Víš, že si hrozně fajn kluk?" přerušila jej znenadání a pokračovala: "Je mi s tebou moc dobře."

"Vždyť mě s tebou taky," automaticky odpověděl, aniž by nad tím nějak přemýšlel.

Pod vlivem alkoholu se v něm začal probouzet lovec a nabádal jej k tomu, aby využil příležitosti, kdy je "kořist" oslabená a vrhl se na ni. Nemohl dostat z hlavy, jak bylo příjemné ji objímat a hladit a zatoužil to udělat zas. Nevnímal ji teď jako kamarádku, ale jako ženu se vším všudy. Prohlížel si ji, naslouchal jejím slovům a cítil její vůni, která jej až magicky přitahovala. Zatoužil po tom ji obejmout, přitisknout k sobě a vášnivě líbat. Pak si ale uvědomil, že má doma rodinu a navíc se Soňou si už před lety slíbili, že zůstanou vždy jen kamarádi. Trochu ho to zabolelo, ale ovládl se a zatlačil lovce do pozadí.

"Asi bys měla jít domů a pořádně se vyspat," navrhl, když se podíval na hodinky a zjistil, kolik je hodin.

"Tak jo, ale nechce se mi. Je tam tak prázdno..." souhlasila neochotně Soňa.

"Uvidíš, že zítra už to bude trochu lepší," snažil se ji utěšit.

Zaplatil útratu za oba, jak ostatně dělával vždy, a zvedli se od stolu. Podle jejích poněkud vláčných pohybů zjistil, že toho opravdu vypila víc, než měla.

"V tomhle stavu ji přeci nemůžu pustit samotnou," pomyslel si a nahlas řekl: "Co kdybych tě dneska doprovodil domů?"

Upřela na něj své tmavě hnědé oči, které se mu tak líbily: "To bys byl hodnej."

Pomohl ji do bundy a společně vyrazili do tmavé ulice. Soňa občas lehce zavrávorala, takže ji Pavel raději podpíral. Došli na zastávku a úspěšně stihli jeden z posledních autobusů. Netrvalo ani půl hodiny a už stáli před domem, kde Soňa bydlela. Pavel horečnatě přemýšlel, jak se má zachovat. Rozum mu radil, aby počkal, až odemkne, pak se rozloučil, popřál dobrou noc a šel domů. Opětovně probuzený lovec však nabádal, aby neváhal a pokusil se o útok.

Rozhodování mu usnadnila sama Soňa: "Nechceš zajít ještě na chviličku? Nechci být sama."

Zaváhal jen na nepatrný okamžik a pak souhlasil.

V bytě byl docela velký nepořádek, jak si Radek kvapně hledal své věci při bouřlivém odchodu. To však Pavla vůbec nezajímalo. V tu chvíli jej ovládl lovec a jediné, na co dokázal myslet, bylo, jak se zmocnit Soni. Tolik let byl v její blízkosti, ale přitom pořád tak vzdálený! Párkrát si dali kamarádskou pusu, když si přáli třeba k narozeninám, potřásli si rukou, někdy se spíše náhodně dotkli, ale to bylo vše. Až teď si uvědomil, že celou dobu zoufale toužil po něčem víc. Nechtěl být jen kamarád, někdo, s kým se ráda baví, ale přál si, aby ho brala hlavně jako muže. A teď ji má tady před sebou, oslabenou alkoholem a vydanou mu napospas. Někde vzadu v hlavě mu sice varovně blikaly myšlenky na rodinu, ale ty se mu úspěšně dařilo ignorovat. Teď prostě neřešil, jestli jedná podle morálních zásad, nebo ne. Počkal jen chvilku, než si odložili bundy a Soňa se k němu obrátila čelem. Pak ji objal a vášnivě políbil. Na vteřinku se zarazila, ale nebránila se. Objala jej také a oddala se jeho polibkům.

Po chvilce jej ale lehce odstrčila a zeptala se: "Co se to s námi děje? To bychom asi neměli dělat?" a s tázavým výrazem se mu podívala do očí.

"Když já strašně chci..." vypadlo z Pavla.

Soňa okamžik téměř nehnutě stála, upírala pohled do neznáma a bylo poznat, že o něčem přemýšlí.

Nakonec se trochu pousmála: "Víš co? Vykašleme se na všechno, pojď za mnou," a popošla k jedněm dveřím.

Otevřela je a Pavel poznal, že je to ložnice s velkou manželskou postelí. Shodila z ní zmuchlanou peřinu a sedla si na okraj.

"Pojď ke mně," skoro zavelela a poplácala prostěradlo vedle sebe.

Lovec v Pavlovi se zaradoval. Bylo mu jasné, že dosáhl svého a cíl už má na dosah. Neváhal a vydal se k posteli...

* * *

Domů se dostal až pozdě v noci. Manželce, která se probudila, jen řekl, že sezení s partou se jim nějak protáhlo, ona něco zamumlala, otočila se na druhý bok a za chviličku už zase pravidelně oddychovala. Šel do koupelny, rychle se osprchoval, vlezl do postele a téměř okamžitě usnul.

Ranní budík nenáviděl ještě víc než obvykle. Podrážděně jej zamáčkl a vstal. Opláchl si obličej, vyčistil zuby, oblékl, nasnídal a vyrazil do práce. Připadal si tak trochu jako ve snu. Částečně to bylo tím, že toho moc nenaspal, ale hlavní důvod byl někde jinde. Stále si v hlavě musel přehrávat události uplynulé noci a přemýšlet o tom, zda se zachoval správně. Ale co vlastně je správné? Naslouchat svým citům a tužbám, nebo se chovat tak, jak to od něj očekává okolí? A jak se na to bude koukat samotná Soňa? Přeci jen včera byla pod vlivem silných emocí a významnou roli hrál i vypitý alkohol. Musel o tom přemýšlet i v práci a nedokázal se moc soustředit. Celé dopoledne prožil jakoby v nějakém oparu či opojení.

Když nastal čas oběda, vyrazil do oblíbeného bufetu. I během cesty musel stále myslet na Soňu a události, které s ní zažil. Zadumaně došel k semaforům a zastavil se, protože na nich svítil červený panáček. Skoro ani nevnímal čilý dopravní ruch, který se mu odehrával přímo před nosem. Jeho pohled byl upřený do dáli a myšlenky mu utíkaly jen jedním směrem. Náhle se mu z kapsy ozvalo zapípání, oznamující, že mu dorazila SMS. Vylovil mobil a bez většího zájmu se podíval na displej. Najednou se jeho výraz změnil. Zpráva byla od Soni! Co mu asi píše? Jak se dívá na to, co se včera stalo? Chtěl si hned přečíst, co píše, ale zároveň se toho trochu bál. Co když ho zavrhne a už nikdy nebude chtít vidět? Byla jen jediná možnost, jak to zjistit. Zhluboka se nadechl, odemkl displej a otevřel SMS. Očima přelétl text a trochu se pousmál, poprvé za ten den. Nebyl to však úplně upřímný úsměv. Dobrý pozorovatel by si všimnul, že měl lehce hořký podtón. Pak s pohledem stále upřeným na mobil vykročil dále.

* * *

Kolem hlavní třídy bylo živo. Blikaly tam majáčky policejního auta, sanitky a přijeli i hasiči. Část silnice byla uzavřena, stál tam odstavený kamion, kolem kterého chodili policisté a něco tam vyměřovali. Další něco sepisovali s několika lidmi na chodníku. Oblast byla ohraničena červenobílou páskou, za kterou se tísnil dav čumilů. Během chvíle dorazilo další auto, ze kterého vystoupil nenápadný muž v civilu.

Podlezl pásku, pozdravil se s policisty a zeptal se: "Tak co tu máme?"

"Ále, nějakej chlápek, co asi neznal barvy," odpověděl mu jeden z nich.

"A kde je?"

Policista jen pokynul hlavou směrem k velkému prostěradlu, které leželo na silnici v blízkosti kamionu. Muž k němu došel, sklonil se, nadzvedl jednu část a lehce hvízdnul.

"Jako špatně poskládaný lego," pronesl spíš pro sebe polohlasem.

Nejbližší policista ho přesto zaslechl a okomentoval: "Taky ho ten kamion vláčel pod sebou pěknej kus cesty. Neměl žádnou šanci."

"A jak přesně se to stalo?" zajímal se.

"Zajdi támhle za klukama, zrovna vyslýchají svědky," mávnul rukou policista.

Muž se vydal udaným směrem a zaslechl útržek rozhovoru starší paní, která právě vyprávěla, co tragédii předcházelo.

"Stála jsem kousek vedle něj a čekala na zelenou. On něco dělal s mobilem a z ničeho nic najednou vešel do silnice, zrovna když přijížděl ten kamion. Bylo to hrozný," vyprávěla roztřeseným hlasem.

"Vypadal nějak divně, jako by byl pod drogama nebo co. Přišlo mi, že vůbec nevnímal okolí."

"Nebo se prostě jen zabral do čtení," pomyslel si muž a v duchu dodal: "Nebyl by to první takovej případ. Jednou nás ty mobily všechny zničí. Stejně by mě ale zajímalo, na co asi myslel, než vlezl před ten náklaďák..."

Nedaleko od nich, na středovém pásu, nikým nezpozorován, ležel Pavlův mobil. Náraz jej sice odmrštil a letěl pár metrů, ale naštěstí přistál v husté trávě, která zbrzdila jeho pád. Měl trochu naprasklý displej, ale jinak zůstal funkční. Kdyby jej někdo zvedl a odemkl obrazovku, mohl by si přečíst poslední otevřenu zprávu.

Stálo v ní: "Díky, že si nezneužil situace. Jsi fajn kámoš."