Petr byl takový docela obyčejný kluk. V jeho obličeji se trochu lišácky blýskaly tmavě hnědé dobrácké oči, mezi nimi se tyčil do výše široký nos a pod ním úzké, téměř stále sevřené rty. Nosil nakrátko ostříhané nepoddajné vlasy, které se marně snažil česat na pěšinku. Celé jeho tělo bylo až příliš bytelné a bylo na něm poznat, že má nějaký ten kilogram navíc. Na své okolí působil dojmem vyrovnaného člověka, kterého hned tak něco nevyvede z míry. Pokud jej však někdo poznal trochu blíže, zjistil, že má poněkud zvláštní povahu. Přesto, že se snažil vycházet s každým dobře, vždy působil trochu odměřeně a udržoval si od ostatních určitý odstup. V jeho veselé nátuře se občas vyskytovaly nepochopitelné stavy zvláštního smutku, kdy si přál být úplně osamocen. Kvůli tomuto chování neměl mnoho přátel a většinu volného času trávil doma s rodiči nebo u své babičky.

Dokázal také celé dny prosedět u svého počítače a pomalu se tak odcizoval realitě, až se mu počítač stal skoro smyslem života. S podobným terminálem totiž pracoval i v zaměstnání a tak se jeho život zúžil na pouhé přejíždění od jednoho počítače ke druhému. V práci se seznámil s Michalem - dalším počítačovým maniakem a tématem jejich rozhovorů se stala téměř výhradně výpočetní technika. Časem ale na Petra začaly působit i jiné věci než počítače, i když si to zpočátku vůbec neuvědomoval.

Všechno začalo úplně nenápadně. Michal byl totiž velmi podnikavý a chystal se spolu se svým otcem otevřít "rodinný" obchod s modelářskými potřebami a samozřejmě také s příslušenstvím pro domácí počítače. Zezačátku potřeboval navázat kontakty s podobnými soukromníky v Plzni. A protože Petr také jednoho blíže znal, jednoho podzimního večera k němu spolu vyrazili. Nejprve však museli počkat, až se k jejich dvojici připojí Michalův otec. Ten po chvíli dorazil a nebyl sám. Přišel i s Lenkou - Michalovo mladší sestrou. Petr ji zhodnotil jako docela hezké děvče a dále ji nevěnoval pozornost. Jednání s Petrovým známým sice nepřineslo očekávaný efekt, ale přesto už za půl roku otevíral Michalův otec poprvé svůj obchod. Přibližně touto dobou Michal dostal v práci svůj vlastní pracovní stůl. Sehnal si na něj velkou tabuli skla a pod ní nastrkal různé obrázky. Kromě několika reklam na "svůj" obchod, pohlednic a fotografií své přítelkyně Moniky vložil pod sklo také snímek se svými rodiči a sestrou. Když pak pro Michala přišel Petr, aby se šli spolu nadlábnout do kantýny, samozřejmě si nového stolu všimnul. Hned zvědavě zkoumal, na jaké obrázky se bude jeho kámoš při práci dívat. Nad "rodinným" snímkem se chvilku pozastavil a musel uznat, že tenkrát večer Lenku trochu podcenil - ve skutečnosti to byla opravdu kočka. Při obědě jej najednou něco napadlo a jen tak z legrace se před Michalem zmínil, co by říkal tomu, kdyby se stal jeho švagrem. Michal s klidem odpověděl, že by mu raději zakroutil krkem, než aby se mu vetřel do rodiny. Petr už to nijak nekomentoval, protože mu právě číšnice přinesla jídlo a on se do něj s chutí pohroužil.

Za nějaký čas, zrovna když v kině běžel už třetí díl slavné Noční můry, se Michal s Petrem domluvili, že se na ni spolu s Monikou půjdou podívat. Michal navrhnul, že by mohli vzít s sebou ještě Lenku a když Petr souhlasil, domluvili si sraz před kinem. Petr přišel na udané místo jako první a když zjistil, že tam ještě nikdo není, začal si prohlížet okolní výlohy. Při tom si překvapeně uvědomil, že se na Lenku docela těší. Asi za pět minut dorazili společně Michal s Monikou a chvilku po nich přišla i Lenka, takže si ji Petr mohl poprvé pořádně prohlédnout. Byla jasně sportovní typ, téměř ideálních proporcí. Její obličej byl ještě dětský s velkýma modrýma očima a jemnými, stále se usmívajícími ústy. Petr si v duchu přál, aby si sedla v kině vedle něho, ale nevyšlo mu to. Vedle něj usednul Michal, za ním Monika a na Lenku zbylo místo až úplně na druhém konci. Po chvíli si však Monika začala stěžovat, že nevidí přes ostatní lidi a tak nastalo velké přesouvání, při kterém se splnilo Petrovo tajné přání - Lenka se posadila po jeho pravici. Prohodili spolu několik slov a Lenka mu nabídla i buráky, které si přinesla z domova. Petra při tom příjemně zahřálo u srdce. Nikdy se totiž o dívky příliš nezajímal, ale když se ocitnul v těsné blízkosti takové krasavice, pochopitelně jej to potěšilo. Jeho zkušenosti s něžným pohlavím byly téměř nulové a někdy se choval tak, že byl schopen raději přejít na druhý chodník, než aby se podíval na hezkou dívku. Ani on sám nevěděl, proč se vlastně tak podivně chová. Možná to bylo také trochu způsobeno tím, že u něj v rodině byli samí muži a počet žen byl zredukován na nejnutnější počet, aby se zachoval rod. Než však stačil Petr o něčem přemýšlet, začal film a musel se soustředit na děj. Po jeho skončení se s ostatními rozloučil a spěchal k domovu. Časem by na své pocity zapomněl, kdyby mu je další události nepřipomněly...

Pomalu uteklo léto, začal podzim a na Michala si vzpomněla armáda. Musel ukončit pracovní poměr a od začátku října navlékl zelenou uniformu. Všechno nastalo tak rychle, že ani nestačil vrátit videokazety, na které nahrával Petrovi nějaké filmy. Proto si musel Petr pro ně zajít až k Michalovi domů. Když tak kráčel k Michalovu domu, zahlédl před sebou Lenku. Dohonil ji až u vchodu a vyložil jí svoji situaci. Lenka ochotně přislíbila pomoc, zmizela v domě a za okamžik byla zpátky i s kazetami. Při předávání se mile usmála a Petr na zpáteční cestě zjistil, že mu toto náhodné setkání zvedlo náladu.

Když se Michal z vojny dlouho neozýval, ačkoliv Petrovi slíbil, že mu brzy dá o sobě vědět, vydal se Petr opět do obchodu, aby zjistil co je nového. Ke svému velkému překvapení našel za pultem Lenku. Ta Petrovi vysvětlila, že táta zrovna leží v nemocnici a tak musí spolu s maminkou za něj prodávat. Petr si celý obchod podrobně prohlédnul, zjistil Michalovo vojenskou adresu a zase odešel. Jakmile však zjistil, kdy má Michal přísahu, opět se objevil. Přišel se domluvit, jak se na ni dostane. Náhodou se v prodejně střetl s Monikou a ta mu slíbila, že se domluví s rodiči a ti jej určitě vezmou s sebou.

V den přísahy přišel Petr přesně v domluvený čas k Monice, počkal až přijede auto s Michalovo rodiči a sestrou, nasedl spolu s Monikou a jejími rodiči do Škodovky a obě auta vyrazila směrem k Berounským kasárnám. Když přijeli na místo, zrovna začalo drobně mrholit. Po chvíli si Michalova maminka všimla, že Petr jako jediný z jejich sedmičlenného týmu je bez deštníku a naznačila Lence, že by mu mohla půjčit svůj. Petr sice měl také někde na dně tašky svoje paraple, ale nepovažoval za nutné je vytáhnout. Za jiných okolností by asi nabízenou laskavost zdvořile odmítnul, ale když uviděl, jak mu deštník podává Lenka, neodolal a vzal si jej. Musel ještě přetrpět slavnostní ceremoniál a teprve potom se mohl přivítat se svým přítelem. Při této příležitosti udělal také otec Moniky několik snímků. Po přísaze dostal Michal jeden den volna a samozřejmě se chtěl podívat opět domů. Ještě před zpáteční cestou si však vymínil, že chce jet v autě s Monikou - měli si toho přece tolik říct! Na Petra tudíž zbylo místo vedle Lenky, což mu pochopitelně vůbec nevadilo. Cestou se mu podařilo zavést hovor na téma počítače a s velkým údivem zjistil, že Lenka se v této oblasti také velmi dobře vyzná. Pomalu si uvědomoval, že je to nejenom hezká, ale i velmi chytrá dívka a že jej k ní váže i něco víc než pouhé přátelství.

Když pak Petr vystupoval v Plzni u zastávky autobusu z auta, požádal jej Michal o pomoc. Zjistil totiž, že mají u útvaru počítač a potřeboval by na něj nějaké programy. Petr se zaradoval - má další záminku, aby se dostal k Lence. Proto okamžitě souhlasil a brzy se opět objevil v obchodě s tím, že potřebuje diskety. Jediné, co mu dělalo starosti, bylo, že nevěděl jak a hlavně o čem se má s Lenkou bavit. Tušil, že téma výpočetní techniky přece jen nebude to pravé, ale o ničem jiném nedokázal pořádně vyprávět. Navíc obchod byl téměř vždy naplněn cizími lidmi, před kterými se jaksi nehodí vykládat něco důvěrnějšího.

Tak jediné, na co se zmohl, bylo, že alespoň pokaždé prošmejdil celou prodejnu a prohlédl vše, co se dalo. Při té příležitosti jej také napadlo, že by si mohl nějakou korunu vydělat prodáváním programů. Domluvil se s Michalovo otcem a brzo se stal jeho dodavatelem. To mu umožnilo, že mohl navštěvovat obchod téměř pravidelně každý týden. Jednou jej také napadlo, že by si mohl na svou "oběť" počíhat u zastávky tramvaje, když půjde domů ze školy a konečně jí něco říct o svých citech. Kdyby se jej vyptávala, kde se tam tak najednou vzal, měl připravenou nepříliš originální odpověď, že čeká na jednoho kamaráda, který asi zapomněl přijít.

Když dorazil na místo, našel si takový plácek, aby měl co nejlepší rozhled a začal se procházet. Protože byl konec podzimu, asi po deseti minutách začal pomalu namrzat. Nedbal na to a vytrvale brázdil vytyčený úsek sem a tam. Několikrát se mu zdálo, že už zahlédl důvěrně známou tvář, ale vždy to byl jen klam. Když takto prochodil celou půlhodinu, stanovil si, že nejpozději za čtvrt hodiny se zajde mrknout, jestli mu Lenka přece jen někudy neproklouzla domů. Čas se strašně líně vlekl, alespoň Petrovi to tak připadalo a číslíčka na jeho digitálkách ne a ne přeskočit na další minutu. Uplynulo dalších deset minut a Petr se už pomalu smiřoval s tím, že tentokrát mu to nevyšlo, když zahlédl na rohu nějakou povědomou postavu. Šla po druhém chodníku a byla ještě tak daleko, že Petr nemohl s určitostí říci, zda je to opravdu ta, na kterou tady tak dlouho čeká. Protože byl právě na jednom ze svých obratišť, otočil se k neznámé zády a pomalu vykročil na druhý konec svého stanoviště. Když se pak otočil, srdce mu poskočilo radostí - byla to ONA! Nadechl se a vyrazil směrem k ní. Když se jí dostal do zad a chystal se jí oslovit, nečekaně se otočila a pozdravila jej. Petra to trochu vyvedlo z míry a proto použil svojí oblíbenou frázi "Slečno, neznáme se odněkud?" Lenka se jen usmála a začala vyprávět, jak byla ve městě nakupovat vánoční dárky. Petr využil krátké přestávky v její řeči a stočil téma hovoru na program kin. Po chvilce se osmělil natolik, že se pokusil Lenku pozvat na jednu komedii. Odpovědí mu bylo Lenčino rozhodné "ne!". Mírně zesmutněl a začal mluvit o něčem jiném.

V obchodě se pak setkal s Monikou, která měla pro něj doma připravenou fotografii z přísahy. Proto odešel s ní a cestou se pokusil vyzvědět, jestli má Lenka nějakou známost. Monika se zamyslela a po chvíli přemýšlení řekla, že snad má za přítele nějakého vojáka. Petr se v tu chvíli cítil, jako by na něj někdo právě vylil sud vařící vody. Přesto na sobě nedal nic znát a pokusil se tento fakt zlehčit svým humorem. Když pak u Moniky dostal fotku, rychle se rozloučil a šel na tramvaj. Cestou se zastavil, aby si mohl snímek pořádně prohlédnout. Na pozadí davu vojáků, jejich příbuzných a známých stála značně nesourodá skupinka: Michal v zeleném, ke kterému se tulí Monika, z jedné strany Michalova maminka a babička, ze strany druhé Petr s dámským deštníkem a trošku vzadu vykukuje se svým typickým úsměvem Lenka. Ta pochopitelně Petra zaujala nejvíc. Pozorně se jí podíval do tváře a náhle jej zachvátil podivný pocit. Za takové krásné stvoření se vyplatí bojovat!! Jasně si uvědomoval, že nemá proti případné konkurenci nejmenší šanci, ale přesto jej něco nutilo, aby se pustil do předem prohrané bitvy. Největší potíž však byla v tom, že Petr rozhodně nebyl žádný bojovník a ani netušil, jak se vlastně při dobývání dívčího srdce postupuje. Jediné, co jej v té chvíli napadlo, bylo to, že bude alespoň často chodit do prodejny, aby vídal Lenku co nejčastěji. V duchu si to pro sebe pojmenoval "Strategie 01".

Aby se Lence trochu připomněl, po dlouhém přemítání sesmolil něco na způsob milostného dopisu. Příliš se mu nezamlouval, ale protože nic lepšího nesvedl, zalepil jej do obálky a poslal. Nejdříve si myslel, že se delší dobu Lence neukáže, aby měla čas na rozmyšlenou, ale nakonec to nevydržel. Vypravil se za ní hned, jak si myslel, že už jej bude mít přečtený. Přišel do obchodu a nechal si ji zavolat. Mezitím zase prozkoumával, jaké nové zboží přišlo. Za chvíli přišla Lenčina maminka a prohlásila, že je Lenka nějaká naštvaná a že teď zrovna nemá čas. Petrovi došlo, že se asi jeho dopis asi nesetkal s vřelým přijetím a že kvůli němu jej Lenka nechce ani vidět. Smutně se odebral na zpáteční cestu. Měl z toho úplně zkaženou náladu, ale nakonec si vzpomněl na další oblíbenou průpovídku "Stanou se i horší věci!" a pomalu se s tímto neúspěchem vyrovnával. Došel na křižovatku a na chvilku zaváhal: "Mám jet tramvají nebo autobusem?" Rozhodl se pro autobus a beze spěchu kráčel k zastávce. Už z dálky zahlédl jeden autobus, ten ale odbočil - byla to jiná linka. Když přišel blíže, objevil se druhý autobus. Zastavil se u semaforu a čekal na zelenou. I když Petr tušil, že to bude jeho spoj, nezrychlil a proto když došel až na zastávku, viděl z něj pouze zadní světla. Podíval se na jízdní řád a zjistil, že další autobus jede asi za deset minut. Vyndal proto z tašky propagační leták, který mu Lenka přeložila a který před chvílí dostal od jejího otce. Chtěl si jej přečíst, ale vítr mu to nedovolil. Petr si pomyslel, že ten den se proti němu všechno spiknulo a zastrčil leták zpátky do tašky. Vtom mu hlavou bleskla zvláštní myšlenka: "Co kdybych ji tady potkal?" Protože mu byla zima, začal se procházet z jednoho konce zastávky na druhý a netrpělivě sledoval čas, zbývající do příjezdu autobusu. Po několika okruzích zvedl hlavu od šedivého asfaltu a vyvalil oči. Proti němu kráčela Lenka!!!!

Chvíli nebyl schopen slova a pak se zeptal: "Co tu děláš?" Lenka mu vysvětlila, že jede za kamarádkami na nějaký koncert. Nejzajímavější však bylo, že se také rozhodovala mezi autobusem a tramvají a dokonce také nechala jeden autobus ujet. Když si Petr uvědomil, kolik náhod se muselo stát, aby se mohli setkat, začal málem věřit v to, že ji svými myšlenkami přivolal. Vysvětlilo se i to, proč byla Lenka tak rozzlobená. Pracovala totiž na počítači a když se jí ani na pátý pokus nepovedlo zkopírovat disketu, to už dokáže člověka pořádně namíchnout. Petrova špatná nálada se v okamžení rozplynula a jakoby se celý rozzářil. Celou cestu si pak povídali o všem možném a i když společně jeli přes dvacet minut, Petrovi se zdálo, jako by to ujeli za pár vteřin. Když Lenka vystupovala, chtěl jí konečně něco říct o svém zmateném nitru, ale nakonec se zmohl jen na větu: "Já zase přijdu!" Po příjezdu domů v něm vzklíčil nový plán - počká si na Lenku ráno, když pojede do školy!!

Blížil se totiž konec roku a Petr měl ještě několik dní dovolené. Proto si na další týden vzal tři dni volna a připravil se na "akci". Ve středu vstal už po šesté hodině, ačkoliv jindy by vyspával nejméně do devíti, rychle se oblékl, oholil, učesal a vypravil na tramvaj. Něco málo po sedmé hodině už netrpělivě přešlapoval na té samé zastávce, kde se před několika dni tak nečekaně sešli. Tentokrát však Petrovi štěstí nepřálo a přesto, že na zastávce mrznul až do sedmi, Lenka se neobjevila. Bylo to určité zklamání, ale zase ne tak velké, aby Petra odradilo od úmyslu celou akci druhý den zopakovat. Ve čtvrtek byl tak rychlý, že na zastávce čekal už od třičtvrtě na sedm. Pozorně si prohlížel všechny lidi, které zahlédl a svým zrakem probodával i projíždějící autobusy, jestli někde nezahlédne svoji kořist. Čas pomalu plynul a Petrovi začínalo být jasné, že ani dnes se mu jeho "lov" nepodaří. Vzpomněl si na jednu písničku, kterou kdysi dávno slyšel: "Smutno je mi, smutno je mi, na ten smutek není lék..." a uvědomil si, že velmi přesně popisuje jeho pocity. Pomalu se vrátil domů a pustil si na počítači hru, aby se trochu odreagoval. Večer pak zašel do obchodu a Lence naznačil, že kvůli ní mrznul dva dny na zastávce, ale ta to buď nepochopila, nebo nechtěla pochopit. Petr usoudil, že teď už nic nevyřeší a že to nechá na další rok. Příští týden už totiž byly Vánoce a obchod byl zavřený až do začátku ledna. Přes svátky přestal trochu Petr na Lenku myslet, ale ta se mu dosti neobvyklým způsobem připomněla. Jednou v noci měl Petr sen o tom, že na potkal Lenku na nádraží, kde pracovala ve videopůjčovně. Hned ráno napsal dopis, ve kterém Lence celý sen vyložil a hned jej poslal. Byl zvědavý, jestli mu na dopis nějak odpoví.

Po Novém roce Petr Lenku dlouho neviděl, protože nastupoval na civilní službu a byl zaneprázdněn i jinými starostmi. Poprvé ji spatřil až koncem ledna, kdy přišel zjistit, jestli se prodaly nějaké jeho programy. Chvilku si spolu povídali a pak Lenka požádala Petra, jestli by pro ni nemohl udělat určitou věc. Petr sice dělal na oko trochu drahoty, ale nakonec slíbil, že se bude snažit. Má velkou šanci se před Lenkou blýsknout svými známostmi! Proto hned druhý den udělal vše potřebné a Lence pak vše telefonicky vyřídil. Ta mu velmi děkovala a Petr měl pocit, že si u ní šplhnul. Brzy však přišlo vystřízlivění...

Někdy v polovině února přišel Petr opět do obchodu a přinesl další várku programů. Při té příležitosti si samozřejmě popovídal s Lenku. Ne však dlouho, protože za chvíli měla telefon. Petr z hovoru pochopil, že si domlouvá s někým schůzku. Začal v něm hlodat červík žárlivosti a za okamžik se ukázalo, že oprávněně. Ještě chvíli si v krámě prohlížel nějaké časopisy a najednou vešel nějaký kluk, zhruba v Petrovo věku. Lenka se k němu hned měla, Petrovi řekla jenom "ahoj!" a rychle s ním zapadla dozadu. "Tak tohle je definitivní konec!!" pomyslel si Petr a usoudil, že bude nejlepší na Lenku zapomenout. Jak si řekl, tak i udělal.

Na obchod ale nezanevřel. Stále tam pravidelně dochází, ale od té doby skutečně jen kvůli obchodním záležitostem. Ale ještě přece není všem dnům konec - co když vymyslí nějakou ďábelskou "Strategii 02"??