Probudilo mě lehké zašimrání na tváři. Pohnul jsem hlavou a dotěrná moucha se zlobným bzučením odletěla někam pryč. Ještě chvíli jsem ležel se zavřenýma očima a přitom poslouchal jemné cvrlikání ptáků spolu se šumem větru v korunách stromů. Zhluboka jsem se nadechl nezaměnitelné vůně ranního lesa, ve které se mísily pachy stromů, rostlin, jehličí, země a spousty dalších a pak teprve pomalu otevřel oči. Nad sebou jsem uviděl prosvítat mezi stromy modrou oblohu, po které v klidu plula nadýchaná bílá oblaka. Všechno vypadalo tak klidně, vznešeně, majestátně. Z dálky ke mně doléhalo klepání - zřejmě se dal do práce datel a začal ordinovat. Vystrčil jsem ruce ze spacáku, protáhl se a rozhlédl kolem sebe. Kousek vedle mě leželi tři kamarádi zachumlaní ve spacácích a klidně oddechovali. Každý z nich měl za hlavou svůj bágl se zásobami a další potřebnou výbavou. Nedaleko od nás bylo z kamenů poskládané jednoduché ohniště, na kterém jsme si včera dělali večeři. Po lese se ještě povalovaly zbytky ranní mlhy, které už se ale pomaloučku vytrácely s tím, jak začalo svítit slunce. To vykouklo za jedním z mraků a osvítilo nedalekou mokrou paseku. Kapičky rosy na trávě se zaleskly a sluneční svit rozzářil i velkou pavučinu, kterou stihl natáhnout pavouk přes noc na jednom z keřů. Teď byl schovaný v koutku a trpělivě čekal na kořist. Na konci louky jsem zachytil nějaký pohyb. Bylo to tak rychlé, že jsem ani nestihl poznat, co to bylo za zvíře, ale hádal bych to na zajíce. "Měl bych vstát a jít nasbírat nějaké dříví" pomyslel jsem si v duchu, ale ještě se mi nechtělo z vyhřátého spacáku. Zase jsem ruce zastrčil zpátky a zavřel oči. V hlavě se mi začal promítat včerejší den...

Když jsme vystoupili z vlaku, naším prvním úkolem bylo najít modrou turistickou značku. To se nám po chvíli hledání podařilo a pak už jsme se jí nechali vést. Nejprve nás provedla vesnicí, dál pokračovala mezi poli a nakonec zamířila do místních hlubokých lesů. Asi za dvě hodinky svižné chůze jsme došli k první zastávce našeho putování. Byla to zřícenina hradu, dobře ukrytá na jedné vyvýšenině v lese. V podstatě se jednalo jen o zbytky několika zdí. Při jejím prolézání a zkoumání jsme narazili na částečně zavalený vchod do sklepa. Díra byla ale tak malá, že se jí nedalo protáhnout, takže podívat se dovnitř nebylo možné. Dali jsme si malou sváču a po krátké přestávce pokračovali dále. Nejprve cesta vedla po rovině, ale za nějakou dobu začalo nepříjemné stoupání a bágly na zádech se najednou stávaly nějak těžší. I rychlost naší chůze se snížila. Když jsme se nakonec vydrápali na vrchol, čekal nás zde za odměnu krásný výhled do krajiny. Až k obzoru se střídaly lesy s malými různobarevnými políčky, občas byly vidět střechy domků několika malých vesniček a mezi nimi se hadovitě kroutila silnice. V dálce, skoro až u horizontu, byl vidět motoráček, který si to uháněl někam pryč. Nebyl důvod někam spěchat, takže jsme s úlevou shodili bágly ze zad a jen tak se kochali. Když jsme se dostatečně vynadívali, bylo zapotřebí pokračovat dále. U nejbližšího rozcestníku jsme vyměnili modrou značku za žlutou a pokračovali dál po ní. Kolem poledne nás dovedla do trochu větší vesnice. Koupili jsme si v místní sámošce nanuky, pár dalších drobností a poseděli na lavičce před ní. Při rozhlížení se kolem nám padl do oka poutač od místní hospody. Sice jsme měli s sebou jídlo i na oběd, ale když už se naskytla taková možnost, byla by škoda jí nevyužít. Vešli jsme dovnitř a usadili se kolem mohutného dřevěného stolu. Kromě nás tam sedělo jen pár lidí a naštěstí nebylo ani moc nakouřeno. Za chvíli přišla hospodská s dotazem, co si dáme k pití a jestli budeme jíst. Ujistili jsme ji, že ano a tak se za momentík vrátila i s jednoduchým jídelním lístkem. Objednali jsme si pití a dali se do studia jídelníčku. Moc velký výběr sice nebyl, ale nakonec si každý nějakou tu krmi vybral. Hospodská si objednávku zaznamenala na účtenku a zmizela v kuchyni. Povídali jsme si o všem možném a čekali, až nám přinesou jídlo. Když se tak stalo, pustili jsme se do něj a na chvíli konverzaci vystřídal cinkot příborů. Nakonec jsme zaplatili a vyrazili na další cestu. Kousek za vesnicí, při přecházení pole, se nám podařilo vyplašit z nedalekého houští srnku se dvěma mláďaty. Jak nás uviděli, dali se všichni tři na zběsilý úprk k nedalekému lesu, kde za okamžik zmizeli. Nás tam značka dovedla za chvíli taky. Pěšina se klikatila nejdříve po okraji, ale pak odbočila hlouběji mezi stromy. Kousek vedle ní se objevil malý potůček, který vesele zurčel a přeskakoval kameny, které mu překážely v cestě. Cesta vedla proti jeho proudu, několikrát se větvil na menší přítoky, až nakonec jsme došli k jednomu z jeho pramenů. Byla to hezky udržovaná studánka a dokonce u ní byl položený hrneček. Voda vypadala čistá, tak jsme trochu zariskovali a napili se. Chutnala moc dobře. O kousek dál se mezi dvěma mohutnými stromy krčila malá kaplička. Byla docela otlučená, ale u svatého obrázku byly čerstvé květiny, takže bylo vidět, že i sem občas někdo zajde. Vzhledem k tomu, že jsme ušli docela kus cesty a batožiny nás opět začaly nepříjemně tížit, dali jsme si pauzu a sedli do mechu. Někdo dal do placu kus čokolády, takže se i mlsalo. Po krátkém oddechu se pokračovalo dále. K večeru se před námi objevil další kopec, na kterém stál kostelík. Nejdříve jsme ho důkladně prozkoumali a pak se vydali najít nějaké vhodné místo k přespání. Nějakou dobu jsme pátrali v okolí, až se nám povedlo najít šikovné místečko na rozhraní mezi hustým mladým porostem a vysokými smrky. Vylovili jsme z batohů karimatky, rozložili je, vyndali další potřebné náčiní a připravili ohniště. Pak bylo zapotřebí vydat se do okolí nasbírat palivo pro oheň. Během chvíle se vedle ohniště objevila hromádka chrastí, nalámaných suchých větví a třísek vyrobených pomocí nožů. Pěkně jsme to naskládali do ohniště, zapálili a když se oheň rozhořel, posadili na to kotlík s jídlem. Teď už nezbývalo nic jiného než přikládat a občas zamíchat. Za chvíli se začala z kotlíku linout libá vůně, až se nám sbíhaly sliny. Každý si nakrájel chleba a když bylo po vzájemné poradě rozhodnuto, že jídlo už by mohlo být hotové, sundali jsme opatrně kotlík a s chutí se pustili do jeho obsahu. Po večeři jsme se ještě jednou prošli po okolí a pak už na nás padla únava, takže byl nejvyšší čas vytáhnout spacáky, připravit si své lože a zalehnout. Nějakou dobu jsme si ještě povídali, koukali na hvězdy, které se objevovaly na obloze s přibývající tmou, až nakonec nás přemohl spánek...

Ze vzpomínání mě vytrhlo zašustění spacáku. Otevřel jsem oči a uviděl kamaráda, jak se protahuje. "Ahoj" řekl jsem polohlasně, abych nevzbudil ostatní. "Čau" ozvalo se od něj. "Taky jsi slyšel v noci to dupání?" zeptal se. "Ne, já spím tvrdě. To byl asi ježek - ten dokáže dělat pořádnej rámus." odpověděl jsem mu. Pak jsem se začal soukat ven ze spacáku a hledat boty. Sice bych takhle vydržel ležet ještě dlouho a jen tak se kochat probouzejícím se lesem, ale někdo musí rozdělat oheň a začít dělat snídani. Čeká nás dneska dlouhá cesta...