V létě roku 2017 jsme se s Heli vydali na nejdivočejší dovolenou v našem životě. Měli jsme v úmyslu strávit čtrnáct dní pohodovým cestováním po USA. Skutečnost však tomu byla na hony vzdálená. Kdybych předem věděl, co mě čeká, raději bych si za ušetřené peníze nechal opakovaně odsát tuk z břicha, vytrhat obočí a namalovat nové, potetovat záda hanbatými obrázky, nastřelit kroužek do nosu a vyrobit všechny zuby ze zlata.

Samotný začátek cesty byl ještě v pohodě. Na pražském letišti jsme prošli odbavením a úspěšně přeletěli do Londýna. Tam se objevila první nečekaná věc. Po vystoupení z letadla všichni nabrali tak zběsilé tempo, že jsme s Heli prostě neměli šanci stačit. Připadali jsme si jako mezi důchodci v supermarketu, který právě zlevnil máslo na 39,90 Kč. Vedoucí výpravy se rozběhl, až mu od koleček kufru létaly jiskry a ostatní jej slepě následovali. Nesměle jsem chtěl namítnout, že není třeba spěchat, protože máme asi tři hodiny času, ale to už se nám záda ostatních členů výpravy téměř ztratila v dálce. Nezbylo proto nic jiného, než se rozběhnout za nimi. Nejprve jsme je stopovali podle jisker a zoufalého skřípaní zběsile se točících koleček po zemi. Pak ale běžci ještě přidali, kufry překonaly rychlost zvuku, odlepily se od země a jen za nimi bezvládně vlály. Ačkoli mezi účastníky byli i starší ročníky, ukázalo se, že jsou nejen rychlí, ale i vytrvalí. Možná měli natrénováno ze slevových akcí? Každopádně svůj šílený sprint dokázali vydržet až k odbavovacím přepážkám. Tam je zbrzdila dlouhatánská klikatá fronta a poté, co jsme k nim celí schvácení také dorazili, mohli jsme se konečně vydýchat.

Odbavení v Londýně proběhlo pro většinu také dobře, jen pár potížistů zřejmě vypadalo na teroristy, takže si vychutnali pořádnou tělesnou prohlídku. Museli se vysvléknout do naha a podrobit se důkladnému zkoumání všech tělesných dutin. Nakonec i ty však pustili na palubu letadla a po únavných jedenácti hodinách jsme přistáli v San Francisku.

Na letišti si nás vyzvedli dva průvodci - Honza a Vašek, rozstrkali nás do dvou dodávek a odvezli nejprve do obchoďáku, abychom si mohli nakoupit zásoby na další den. Když pominu, že někteří kolegové stáli dlouhé minuty u regálů a se slovníkem v ruce podrobně studovali obsahy jednotlivých potravin, tak vše probíhalo hladce. Zádrhel nastal až u pokladen. Fungovala jen jedna a u ní byla osoba, jež podle mého názoru musela být nedlouho před tím vykopána z hrobu. Rychlost nebo spíše pomalost, s jakou manipulovala se zbožím, odpovídala zombíkovi, který byl již pořádně dlouho po poločasu rozpadu. Do toho se pokoušela na své staleté tváři vykouzlit cosi na způsob úsměvu a občas se jí z hrdla draly nějaké pro mě nesrozumitelné skřeky, o kterých ostatní tvrdili, že to je angličtina. Celkem naše výprava s deseti nákupními košíky strávila v její příjemné společnosti necelou hodinku a půl, než se jí podařilo všechno zboží namarkovat, vybrat od nás peníze a vrátit drobné. Teprve po této náročné zkoušce trpělivosti nás průvodci zavezli do hotelu, kde jsme padli na postel a téměř okamžitě usnuli.

Druhý den jsme mohli nechat většinu věcí v hotelu, protože jsme se do něj večer měli opět vrátit. Vzali jsme si proto jen malý baťůžek a udiveně se koukali na ostatní. Skoro všichni s sebou brali zavazadla o velikosti lodních kufrů. Vlezli jsme do dodávky a radovali se, že máme kolem sebe dost volného místa na protažení. Tato radost však trvala jen pár sekund. Vzápětí se do vozidla začaly nasouvat bedny, kufry, batohy a další zavazadla, která nás začala postupně obklopovat ze všech stran. "Neroztahujte se tu tolik!", napomenul mě Ondra, když se pokoušel dovnitř nastrkat třetí bednu a opakovaně narazil do mého kotníku. Poslušně jsme s Heli zvedli nohy a Ondra několika silnými kopy dostrkal bednu až pod naše sedačky. Že při tom z našeho baťůžku udělal úhlednou placičku, vůbec nebral v potaz. Vzápětí nastoupil Masek, který seděl za námi a cestou na své sedadlo mě svým batohem třikrát udeřil do hlavy. "Co se tu motáš!?", okřikl mě dřív, než jsem stačil něco namítnout. Poté mě praštil počtvrté. Ve světle toho jsme už další události brali jen jako drobné nepříjemnosti. Například, že Jirka Polák mně cestou kolem téměř vypíchl oko obří bagetou a poté Ivanka pokapala Heli tričko mastnotou z hamburgeru. Když se všem podařilo zaujmout svá místa, ještě jsme se pro jistotu přepočítali a vyrazili.

Po chvíli jízdy se nám pokusil průvodce něco říct, zřejmě nějaké důležité organizační záležitosti. Bohužel je ale slyšel jen Lumír, který seděl vedle něj. Já s Heli jsme byli usazení až ve třetí řadě a mezi námi byl Myšák se svými dcerami. Ty si krátily čas tím, že si na mobilu pouštěly nějaké písničky a falešně do toho zpívaly. Bohužel každá úplně něco jiného. Obdivoval jsem Michala, který seděl přímo uprostřed mezi nimi, jak snáší, že do každého ucha mu hraje něco jiného. Z jeho tváře nebylo poznat, zda si na to zvykl, nebo jen tiše trpí. Z jeho výrazu se totiž nedalo vyčíst vůbec nic. Seděl strnule a nehnutě, jeho doširoka rozevřené oči zíraly do prázdna, ústa byla semknutá do divoké grimasy a ruce opakovaně otevíral a svíral v pěst.

Brzy jsme zjistili, co skrývají objemná zavazadla ostatních účastníků. Ondra bez varování trhnutím otevřel bednu pod našima nohama, takže jsme úplně nadskočili. V molitanu bylo vyskládáno několik fotoaparátů, objektivy různých tvarů a velkostí, stativy, clony, nářadí a spousta dalších věcí, jejichž účel mi zůstal skryt. Ondra si je chvíli zálibně prohlížel, pak něžně vyndal jeden foťák a pohladil jej. Postupně vylovil ještě pár dalších věcí a chvilku se je pokoušel skloubit v jeden celek. Nejprve se lehce usmíval a něco si pobrukoval, ale postupně se do jeho melodie dostávaly stále ponuřejší tóny a úsměv z tváře zmizel. Po malém zaváhání se rychle sehnul, vyndal z bedny palici a rozdělaný přístroj počastoval několika ranami. Následkem tohoto zásahu z něj vylétla pružinka a zasekla se do rámu okna jen pár centimetrů od Heli. Ta sice úlekem úplně nadskočila a začalo ji tikat v levém oku, ale ani to Ondru nedonutilo pozvednout zrak od svého výtvoru. Ještě udělal pár rychlých pohybů, cosi do sebe zacvaklo a konečně se mu po tváři rozlil vítězoslavný úsměv. Vrátil palici na své místo a výsledek svého snažení lehce otřel čistým hadříkem. Pak namířil objektiv z okna a začalo se ozývat zběsilé cvakání uzávěrky, připomínající kulomet.

Tohle nemohl nechat bez odezvy Masek. Začal zuřivě manipulovat svým maxibáglem a vyndávat z něj svoji techniku, následkem čehož jsem byl já i Heli několikrát udeřeni různými tvrdými předměty. Za zády se nám ozývaly nejrůznější zvuky - šroubování, zasouvání, zaklapávání a samozřejmě také kletby. Ve finále Masek ze sebe vydal zvuk, připomínající jódlování a vzápětí vyzval Ondru na souboj slovy: "Tak ukaž, kdo z nás ho má většího?" Následovalo porovnávání techniky a nakonec, ač neradi, museli oba uznat, že jejich rozměry jsou téměř shodné. Masek si zamumlal pod fousy něco jako "uvidíme zítra", připleskl objektiv na sklo a také nastartoval svůj fotografický kulomet.

Asi po čtvrt hodině se ozval Jirka Polák: "Nedáme si něco k jídlu?" Ivanka mu chtěla říct, že za pár minut budeme na místě, ale než se nadechla, Jirka jí rázným gestem zastavil. "Mám hlad!", řekl a to znamenalo, že jakýkoli odpor je předem marný. Tak jen kývla na znamení souhlasu a ze své tašky vyndala pekáč s řízky, pecen chleba, sklenici okurek, kyblík hořčice a tři lahváče. Jirka se zálibně usmál, lišácky si olízl špičku nosu a vrhl se do jídla. Po chvilce se plnou pusou otočil na Ivanu a pokáral ji: "Kolem silnice je taková hezká tráva, proč nefotíš?" Ta už tentokrát bez námitek vytáhla foťák a jala se dokumentovat okolí silnice.

Netrvalo dlouho a dorazili jsme do San Francisca. Ještě před tím ale musel Masek vyměnit záznamovou kartu, protože byla plná. Ondra se mu chvíli posmíval, že to má nějaký malý, ale pak ho přešel smích, protože mu došly baterky. Jirka mezitím snědl zásoby, naservírované Ivankou. Po zastavení jsme chtěli vystoupit, ale nejdříve jsme museli počkat dvacet minut, než se vykýblovali fotografové se svojí technikou. Ondra stál smutně nad svojí bednou a tiše plakal. Později jsme se dozvěděli, že to bylo kvůli tomu, že na pěší túru pobral jen dva foťáky a víc ne. Po půlhodině vybírání vylovil dva přístroje, jeden vložil do batohu a druhý si pověsil na krk. Pak bednu zaklapl, něžně pohladil, naklonil se k ní a tiše zašeptal: "Nebojte se, tatínek se k vám brzo vrátí."

Masek stál nedaleko auta, podivně ohnutý se ztěžka opíral o zeď a pokoušel se narovnat. Marně. Tíha tří foťáků na krku mu to nedovolovala. Po pár sekundách se ozvala rána a Petr ležel na zemi. Z rozbitého nosu mu tekla krev a zbytky foťáků se povalovaly všude kolem. Následoval šílený výjev, během kterého Masek střídavě křičel, ječel, brečel, válel se po zemi, kopal nohama, tloukl pěstičkami do asfaltu a předváděl cosi na způsob silného epileptického záchvatu. Pak se zvedl, oprášil se a šel do auta pro další foťáky. Tentokrát už byl opatrnější a vzal si jen dva.

Procházka San Franciscem probíhala bez incidentů. Pouze výklad průvodců nebyl moc slyšet pro neustále cvakání uzávěrek, které se ozývalo ze všech stran. Vždy tak po hodině jeden z fotografů zvolal "technická!" a všichni se museli zastavit. Následovala buď výměna baterie, nebo záznamového média. Teprve poté se mohlo pokračovat.

Návrat do hotelu probíhal už za tmy, takže frekvence cvakání fotoaparátů silně poklesla. Po večeři a umytí jsme zalehli do postele a téměř ihned usnuli. V průběhu noci nás probudily zlověstné zvuky a otřesy. Nejprve to vypadalo na silné zemětřesení, ale pak jsme zjistili, že se jedná o nelidský řev a rány, linoucí se z vedlejšího pokoje. Až ráno jsme se dozvěděli, že zvyky vyluzoval Ondra poté, co zjistil, že si zapomněl dát nabít svých dvacet baterek do foťáku a bezmocně mlátil hlavou do zdi.

Druhý den jsme po snídani měli vyrazit na další cestu. Udivilo mě, že Ondra s sebou kromě včerejší výbavy tahá ještě nějaký masivní přístroj s klikou, se kterou pořád zběsile otáčí. Na můj dotaz, o co se jedná, mě poučil, že je to dynamo a on s jeho pomocí převádí energii mechanickou na elektrickou, aby mohl nabíjet baterie. Když jsme se poskládali do vozu, hned se vrhl k zásuvce vedle svého sedadla a připojil do ní prodlužovačku s několika nabíječkami. Za chvíli dorazil Vašek, sedl si za volant a něco nám říkal. Protože mezi ním a námi už opět vesele hrálo stereo Myšákovo dcer, z jeho slov jsem zachytil vždy tak každé třetí až čtvrté. Pak se zřejmě pokusil nastartovat. Otočil klíčkem, ozvalo se jen slabé zabublání a nic. Zkusil to ještě několikrát, ale odezva byla stále slabší a slabší, až úplně utichla. Ondra se znepokojivě podíval na měřáky u svých nabíječek a vykřiknul: "Nechte toho, nebo to nedobiju!" Následovala krátká debata, během níž létala vzduchem nepříliš slušná slova. Po ní musel Ondra své zařízení odpojit, všichni až na Vaška jsme vystoupili a začali tlačit. Nejprve se dodávka vůbec nehnula, ale brzy jsme zjistili proč. Zhruba půlka jejího osazenstva tlačila vzadu a pokoušela se posunout vůz vpřed, kdežto zbytek všemi silami působil na předek vozu a snažil se jej donutit k couvání. Po ujasnění kompetencí jsme začali všichni tlačit na zadní dveře. Tedy skoro všichni. Jirka prohlásil, že má hlad, vyndal z batohu štangli salámu a s chutí se do ní zakousl. Nejprve se nám podařilo vůz jen lehce rozhoupat, ale poté, co se Vašek nad námi smiloval a povolil ruční brzdu, se konečně váhavě rozjel.

Tlačili jsme asi půl kilometru, než se povedlo nahodit motor. Vašek šlápl na plyn a za chvíli zmizel z dohledu. Chvíli jsme tam stáli jako opaření a nevěděli, co dělat. První se vzpamatoval Masek. "Moje foťáky!!!", zakvílel a rozběhl se směrem, kam odjela dodávka. V těsném závěsu za ním vyrazil Jirka s křikem: "Moje svačiny!", zoufale mávaje zbytkem salámu. Ondra jen stál, díval se do dáli a tiše si mumlal cosi o tom, že všechny zabije, některé dokonce opakovaně.

Po pár minutách se kupodivu Vašek s dodávkou vrátil a vysvětlil nám, že chtěl auto jen projet, aby se baterka alespoň trochu dobila. Nasedli jsme a cestou posbírali ještě u krajnice ležícího Jirku a Maska. Pak jsme se konečně mohli vydat za dalšími zajímavostmi USA. Ondra se pokusil v nestřežený okamžik opět připojit své nabíječky, ale naštěstí jsme si toho všimli a po krátkém souboji mu Myšák překousnul napájecí kabel.

Náš plán zahrnoval dlouhý přejezd, takže jsme téměř celý den strávili v autě. Ukázalo se, že i přes problémy s nabíjením měl Ondra zdrojů energie pro své foťáky dostatek. Jeho fotokulomet pracoval na plné obrátky a za chvíli mi z něj zalehlo pravé ucho. Masek na zadním sedadle nechtěl být pozadu a také dokumentoval každý kopec, budovu, strom a snad i stéblo trávy, co se mihlo kolem cesty. Několikrát křičel na Vaška, ať zpomalí, že tuhle skálu vyfotil jen 145x a potřebuje ještě další snímky. Ten však buď neslyšel, nebo dělal, že neslyší a jel si svým tempem. Ani Petrův požadavek, že mu stíní stromy a chce, aby Vašek přejel do protisměru, nebyl vyslyšen.

Po několika hodinách jízdy jsem se již stával apatický. Zvykl jsem si na cvakání uzávěrek, hudbu a zpěv Myšákovo dcer i pravidelné Jirkovo nekompromisní hlášky: "Mám hlad!" Už mě nepřekvapovala ani vůně jídel, které si s Ivanou připravovali na kapesním lihovém vařiči. Dokonce jsem zavřel oči a oddal se spánku. Vzbudil mě až zoufalý křik Heli. Zmítala se a snažila se uhasit hořící vlasy. Když se nám to společně podařilo, zjišťoval jsem, jak se to mohlo stát. Ukázalo se, že Jirka si za námi opékal buřty a protože se mu zdálo, že plamen není dostatečný, vylovil z kapsy lahvičku s benzínem a trochu ho do ohně přilil. Následkem byly půlmetrové plameny, ožehlá sedadla a lehce ohořelá Heli. Když jsme mu začali nadávat, jen se na nás nechápavě podíval a vyčítavě řekl: "Měl jsem hlad..." Podobná akce se už naštěstí neopakovala a zbytek dne proběhl poměrně v klidu, stejně tak i noc.

Následující den jsme se vydali pozorovat úplné zatmění Slunce. Při něm došlo jen k několika drobným incidentům. Občas někdo nešťastnou náhodou podkopl stativ s foťákem a ten se poroučel k zemi, ale to se občas stává. Trochu zvláštní byl fakt, že některým lidem se to během pár hodin stalo třeba i pětkrát, ale vždy jen u konkurenčního foťáku. Na některých fotoaparátech se záhadně objevovaly krytky, nebo z nich naopak mizely sluneční filtry. Lumírovi znenadání vypadla z foťáku karta, Maskovi zase baterka. Ondra našel na objektivu jednoho svého fotoaparátu žábu přilepenou vteřinovým lepidlem. Prostě běžné problémy s technikou a nikdo se v tom nesnažil najít zlý úmysl.

Při zpáteční cestě jsme se dostali do ohromné kolony a většinu času jsme stáli, případně se posouvali malými přískoky. Po nějaké době všechny přepadla deprese. Lumír začal zpívat Hrobaře, Myšák okusoval čalounění a jeho potomci šermovali mobily jako světelnými meči a zpívali při tom koledy. Nejhůře však na tom byli Ondra s Maskem. Vzhledem k tomu, že jsme stáli zhruba hodinu na jednom místě v lese, vyfotili už všechny stromy I celé okolí ze všech možných i nemožných úhlů a teď neměli, co dělat. Masek vytáhl mobil a cosi na něm hledal. Po chvilce radostně zavýskl, ukázal šikmo kamsi mezi stromy a zvolal: "Vašku, Vašku, musíme jet tam!"

"A co tam je?", zeptal se zvědavě Vašek.

"Když pojedeme přesně tímhle směrem, tak po 58 kilometrech narazíme na kešku.", pronesl vítězoslavně Petr a podíval se po nás, jako by hledal uznání a potlesk.

"A to mám jako přeskočit ten pangejt a pak kličkovat mezi stromy a pařezy?"

"Udělej to, jak chceš, ale já chci svoji kešku!", zavřískal Petr a vztekle začal mlátit do sedadla.

Chvilku bylo jeho vztekání docela příjemným zpestřením dlouhého čekání, ale asi po hodině neustálého řevu a kopání do všeho kolem sebe nás to přestalo bavit. Kolektivně jsme se na něj vrhli, do krku mu nacpali prášek na uklidnění a donutili jej spolknout. Jakmile zaúčinkoval, přestal řádit a už si jen polohlasně pobrukoval: "Veď mě dál, keško má, veď mě dál..." Po dalších příjemně depresivních deseti hodinách v koloně jsme se konečně dokodrcali na hotel. Pleskli jsme s sebou na postel a ihned usnuli.

Dalším bodem naší výpravy bylo Údolí smrti. Tentokrát se už Vašek poučil a organizační záležitosti probral ještě před nástupem do auta. Poprvé jsme jeho výklad slyšeli pořádně, i když jej Jirka trochu rušil nejprve rozbalováním dvoupatrového hamburgeru a později mlaskáním. To, že Masek i Ondra celou dobu pobíhali kolem Vaška a pořizovali rozsáhlou fotodokumentaci, snad ani nemusím zmiňovat. Na cvakot jejich přístrojů už jsem byl zvyklý a mé uši jej dokázaly úspěšně ignorovat. Vašek nás hlavně upozornil, že teplota v údolí se pohybuje kolem padesáti stupňů, a proto se mimo auto budeme zdržovat vždy jen krátkou dobu. Pak už jsme se naskládali do dodávek a vyrazili na cestu.

Jak stoupalo Slunce nad obzor, teploměr na palubní desce ukazoval stále vyšší a vyšší hodnoty. Zanedlouho venkovní teplota překročila čtyřicítku a pokračovala dále. Klimatizace běžela na plné obrátky, aby uvnitř vozu udržela rozumné podmínky k životu. Děkoval jsem bohu, že ji máme, protože jinak by se to nedalo vydržet. Protože jsme měli jet ještě pár hodin, přivřel jsem oči a začal klimbat. Tato idylka však neměla dlouhého trvání. Zanedlouho mě ovanul vařící vzduch, způsobil mě na obličeji popáleniny druhého stupně a cosi mě praštilo do nosu. Polekaně jsem otevřel oči a zjišťoval, co se vlastně stalo. Lumíra vpředu vedle řidiče zaujala nějaká skála v dáli, a aby se s foťákem k ní dostal co nejblíže, otevřel si okno. Nevím, zda vystrčení objektivu pět centimetrů z auta pomohlo získat lepší detaily, ale každopádně to mělo jiné následky. Do pěkně vychlazeného interiéru vlétl tropický vzduch a kromě toho, že pálil jak oheň, také s sebou bral vše, co mu stálo v cestě. Mnou samotným hnout nedokázal, ale přede mnou seděla mladší Myšákova dcera. Abych byl přesnější, v tento okamžik už neseděla. Protože nebyla připoutaná, vlála ve směru ohnivého vichru, z posledních sil se držela za opěradlo a komíhajícími se nohami mě boxovala do nosu. Zařval jsem na Lumíra, ať to zatracený okno zavře a on to poslušně udělal. Vzápětí se ozvalo několik dutých ran. To dopadlo na zem několik osob a věcí. Za mnou jsem uslyšel řadu slov, které jako slušně vychovaný hoch ani neznám. Jeden z Maskovo foťáků byl stržen větrným tornádem přímo do Jirkova talíře s gulášem, na kterém si ještě před sekundou pochutnával. Díky tomu se teď guláš nacházel všude jinde, jen ne v troskách talíře: na Jirkovo a Ivančino obličeji, na sedadlech, oknech, stropě a samozřejmě také pěkně obalil celý Maskovo foťák. První začal křičet Jirka, když mu došlo, že má po svačince. Následoval Petr kvůli foťáku a vzápětí Lumír, protože se považoval za vedoucího celé dodávky a cítil se uražen, že jsem ho o zavření okna nepožádal zrovna dvakrát uctivě. Nakonec se přidal Vašek. Podíval se totiž do zpětného zrcátka a zjistil, jakou spoušť napáchal guláš v interiéru auta, které měl půjčené a ručil za něj.

Nezbylo nic jiného, než dojet k nejbližší benzínce a tam důkladně provést gulášovou dekontaminaci. Pak jsme teprve mohli pokračovat dále. Lumír se ještě párkrát pokusil v nestřeženém okamžiku otevřít okno, ale Vašek ho vždy včas praštil přes ruku baseballovou pálkou, kterou si pro tento účel zakoupil na benzínce.

Po náročné návštěvě Údolí smrti, kde si člověk připadal jako maso na grilu, jsme se večer přesunuli do Las Vegas. Ubytovali jsme se a vyrazili na noční procházku městem, abychom nasáli jeho atmosféru. Vašek nám nabídl, že nás na hlavní bulvár sveze autem a protože jsme byli docela utahaní, považovali jsme to za dobrý nápad. Nebyl. Nasedli jsme do auta, popojeli nějakých tři sta metrů a zůstali trčet v koloně, ve které jsme pak strávili více než hodinu. Zajímavé je, že zpáteční cestu jsme šli pěkně po svých a i s častým zastavováním a prohlídkou okolí trvala zhruba stejný čas.

V dalších dnech jsme navštívili spoustu zajímavých míst. Namátkou vybírám Hooverovu přehradu, několik národních parků, známý meandr ve tvaru koňské podkovy nebo Grand Canyon. Kupodivu se cestou nestalo nic zaznamenáníhodného. Možná jsme s Heli již otupěli a některé věci, které by nám ještě nedávno přišly šokující, jsme začali považovat za normální. Tak například, když mě Ondra s výkřikem: "uhni!" prudce zamáčkl do sedadla a mával mě před obličejem teleobjektivem, protože potřeboval nutně vyfotit něco z okna u Heli. Ostatně celou cestu nám tvrdil, že my máme lepší výhled, krademe mu ty nejhezčí scenérie a ještě si toho nevážíme, protože vůbec nefotíme. Je fakt, že když se s Maskem bavili, že mají minimálně tisícovku snímků za den, připadali jsme si se svými několika stovkami fotek za celou akci docela trapně a snad i trochu méněcenně. Nedalo se také přehlédnout, že Ondrovo i Maskovo fotoaparáty jsou každým dnem mohutnější a delší. Mohla za to nepsaná soutěž, kterou spolu hráli a jmenovala se "na velikosti záleží". Nyní již bylo Ondrovo monstrum delší než půl metru. Jak se jej pokoušel udržet před mou hlavou, moc se mu to nedařilo a párkrát mě s ním praštil přes pusu. Při posledním úderu už to vypadalo, že se z Ameriky vrátím o pár zubů chudší, ale kupodivu to nějak přežily.

Větší drama nastalo, až když jsme se v závěru svého putování dostali do Los Angeles. Masek vehementně trval na tom, že chce taky někdy sedět vepředu vedle řidiče. Lumírovi se to moc nelíbilo, protože jinde nebyla otvírací okna, ale nakonec se nechal ukecat. Petr tedy usedl na přední sedadlo, nahodil na mobilu nějakou aplikaci a nespustil oči z displeje. Po chvilce s ním začal mávat ve vzduchu, jakoby hrál tenis a něco si mumlal. Náhle vykřikl směrem k Vaškovi: "Doprava, víc doprava!" Nijak mu nevadilo, že v daném směru byla souvislá kolona aut. Po krátké a hlasité výměně názorů, kdy Vašek odmítl způsobit dopravní nehodu, se Petr zdánlivě uklidnil. Náhle se však vymrštil, chňapl volant a prudce ho stočil vpravo. Jen díky bleskové Vaškově reakci a neuvěřitelnému štěstí jsme zastavili pouhých pár centimetrů před bokem vedle jedoucího auta. "Takhle toho pokémona neulovím!", zaječel naštvaně Masek do nastalého hrobového ticha. Byli jsme v šoku, ale v koloně nebyl čas na nějaké přesazování a museli jsme za vydatného troubení okolních aut pokračovat v cestě. Masek dostal hrozně vynadáno jak od Vaška, tak i od ostatních. Pak jsme si posbírali věci, které se po prudkém zabrzdění ocitly na zemi. Naštěstí knížky, mobily, tablety i fotoaparáty tuto akci přežily bez poškození. Hůře na tom byl Jirka, který právě pojídal bagetu. Brzdění mu ji vyrazilo z ruky, připlesklo na okénko a udělalo z ní mastnou samolepku. S klením ji musel odškrábat kapesním nožíkem, aby ji mohl dojíst.

Zanedlouho začal Masek zase remcat. "Nestíhám lovit, jedeš moc rychle!", kritizoval Vaška, načež se natáhl a dupnul mu na brzdu. Opět létaly věci vzduchem, ale Petr byl konečně spokojený. "Mám ho, mám ho!", křičel jako smyslů zbavený a ukazoval všem na displeji jakou červenofialovou potvoru. Měl velké štěstí, že Jirka seděl až o tři řady dále a nemohl se k němu dostat. Když to řeknu velmi, ale velmi diplomaticky, byl hodně rozladěn, že se mu kvůli Petrovi vylila svíčková na zem. Vašek vytáhl zpod sedačky schovanou baseballku a pohrozil Maskovi, že jestliže mu ještě jednou sáhne do řízení, důkladně ji seznámí s jeho tělem. Ten na oko ustrašeně souhlasil, ale něco mě říkalo, že ještě není všemu zlému konec.

Nějakou dobu to vypadalo, že už bude Petr sekat dobrotu. Seděl jako zařezaný a jen něco lovil v mobilu. To nejhorší nás ale teprve čekalo. "Tohohle ještě nemám, ten je americkej!!!", zařval nečekaně a než Vašek stačil cokoli udělat, zatáhl za ruční brzdu. Snad nemusím zdůrazňovat, že tohle dělat za jízdy není nejlepší nápad. Dodávka udělala parádní hodiny a zastavila se v protisměru. Dodnes nechápu, jak je možné, že jsme nikoho nesejmuli, ani do nás nikdo nenapálil. Jisté je, že další události byly velmi rychlé. Pamatuju si jen, jak se Vašek zvedl, byly slyšet nadávky, několik tupých úderů a Maskovo křik. Ve finále se nedobrovolně přestěhoval do zavazadlového prostoru, kde strávil zbytek cesty svázaný v kozelci.

Poslední dny putování pak už proběhly v relativním klidu. Mimo jiné to bylo kvůli tomu, že naše skupinka cestovatelů se stále zmenšovala. Prvním členem, který se dalšího dění neúčastnil, byl Masek. Pravděpodobně proto, že jsme jej pro jistotu nechali zavřeného v kufru, aby už nemohl nic způsobit. Pak se od nás oddělil Ondra. Nejprve se nás snažil přesvědčit, že nám udělá lepší trasu, než vymysleli naši průvodci. Když se ukázalo, že důsledně ignoruje veškeré zajímavosti Los Angeles, a soustředí se jen na hledání kešek, odmítli jsme jej následovat. Rozčílil se, prudce zatočil klikou svého dynama, pětkrát si nás vyfotil na rozloučenou a rychlým krokem zmizel z dohledu. Pokračovali jsme v oslabené sestavě, když tu náhle Jirkovi zapípal mobil. "Proboha, už dvacet minut jsem nic nejedl!", poděšeně zvolal, položil na zem svůj batoh a začal hledat svačinku. Když ji nenašel, zaúpěl, popadl Ivanku za ruku a odtáhl ji směrem, kde zahlédl poutač rychlého občerstvení. Zbylí účastníci si pak v klidu prohlédli řadu zajímavých míst a bez úhony přežili zbytek své dovolené.

Nevím, jak se to povedlo, ale nakonec jsme se v den odletu na letišti sešli v plné sestavě a po zdárném překonání zákeřného odbavení nasedli do letadla. Tam už nás nečekala žádná záludnost, snad jen pár lidí šokoval fakt, že americké letušky neuměly česky. Nicméně i přes tento zádrhel se nám podařilo let zvládnout a úspěšně doletět zpět do České republiky.

A jaký byl celkový dojem? Získali jsme s Heli velkou spoustu nezapomenutelných zážitků, o které se rádi dělíme. Nejčastěji v rámci terapie u našeho psychiatra. Pokud tedy zrovna nejsme zavřeni ve svěrací kazajce a hlavou nebušíme do stěn našich vypolstrovaných cel.