Budu vám vyprávět o největší chybě, kterou jsem kdy v životě udělal. Normálně bych se s tím raději nikomu nesvěřoval, ale při představě, že by můj omyl mohl někdo opakovat, mi naskakuje husí kůže na celém těle a cítím potřebu všechny velmi důrazně varovat.

Začalo to zcela nevinně. Nechal jsem se od jistého Lumíra Honzíka přemluvit, abych se zúčastnil jakéhosi "malého, relaxačního vandru". Informace jsem z něj musel páčit po telefonu asi pět hodin, než z něj konečně vypadlo, že odjíždí v pátek odpoledne. To mi nevyhovovalo a tak mi chytře poradil, abych za nimi přijel v sobotu ráno přímým vlakem v 6:40. Z nádraží už to údajně bude jenom kousíček (zhruba 2 kilometry) na hrad Třemšín, kde bychom se měli setkat. Prý je to se zárukou, protože si to několikrát ověřoval v telefonním seznamu pro rok 1965.

Když jsem se onu proklatou sobotu vrátil v noci domů z flámu (oslavoval jsem to, že se mi po třech letech pátrání konečně podařilo najít v dalekohledu Slunce), hned jsem se hrnul ke svému počítadlu typu PC. Vyčistil jsem komín, naházel do uhláku patnáct lopat antracitu, zkontroloval hladinu oleje v chladiči, roztočil dynamo, zahřál elektronky, vyměnil jističe, doplnil brzdovou kapalinu a zatáhnul za startér. V počítači to chvíli bublalo, prskalo, kouřilo, chroptělo, kručelo, kňučelo, jak se pomaloučku dostával do obrátek. Už za necelou půlhodinku se rozsvítily segmentovky a já mohl začít pracovat. Čirou náhodu mě napadlo podívat se, jestli onen vlak skutečně jede. Jak již mnozí z vás tuší, pochopitelně nejel, natož aby byl přímý. Místo toho jel jeden vlak v 8:15, což byl rychlík, nebo osobák ve 3:30, což bylo za 40 minut a já jsem ještě ani nezačal balit. Okamžitě jsem vytáhnul bágl, naházel do něj plavky, pyžamo, kartáček na zuby a pilník na nehty a nejvyšší možnou rychlostí jsem upaloval na nádraží. Vlak měl zpoždění pouze 58 minut, takže jsem si ještě stačil ručně ujasnit některé názory s partou tmavších chlapců, kteří mě žádali o příspěvek v nezaměstnanosti a už jsem svištěl závodním osobákem rychlostí 10km/h směrem do neznáma.

O tom, že tato akce se nebude podobat procházce růžovou zahradou jsem se znovu ujistil v Nepomuku, kde jsem hodinu a půl čekal na lokálku do Kasejovic v mrazu a dešti před čekárnou. Uvnitř se totiž nalézalo nějaké individuum, které zapáchalo takovým způsobem, že i myši s malými ranečky se poděšeně stěhovaly do nějakého útulnějšího brlohu. Úplně promrzlý a pomočený (totiž promočený) jsem si vlezl do lokálky a čekal na další překvapení. To na sebe nedalo dlouho čekat.

Když jsem vystoupil v Kasejovicích, vydal jsem se nejdříve hledat směrovky. Když jsem je našel, padla na mě silná deprese. Na té, co ukazovala k Třemšínu, byla skoro stejná číslice, jakou se označuje vzdálenost ke galaxii v Andromedě. Zatnul jsem zuby, pěsti a vyrazil na pochod smrti. Cesta ubíhala zvesela, stále mrholilo, na pěšině bylo od 30 do 300cm bahna a já byl ke všemu krásně nevyspalý. Ke konci jsem se vlekl už jenom silou vůle. Asi tak 3 km před cílem se mi zdálo, že jsem zahlédl na jedné odbočce jakousi povědomou postavičku a tak jsem se vydal k ní. Mé tušení mě nezklamalo. Byl to Láďa Krystl, který náhodou vylezl ze seníku, kde všichni přespali. Nebýt mé intuice, určitě bych seník minul a pokračoval dál ke hradu, kde bych nikoho nenašel. S neuvěřitelnou úlevou jsem shodil bágl (pochopitelně, že přímo doprostřed louže) a očekával jsem, že budu zahrnut kaviárem, šampaňským a dalšími pochutinami. Skončilo to tak, že jsem nejprve hodinu čekal, jestli se těm šikulkům podaří rozdělat oheň a nakonec jsem si udělal studenou polévku s rozmočeným chlebem. Po této ledové snídani jsem spolu s ostatními vykročil k tmavým zítřkům.

Vypravili jsme se na cestu k vojenskému prostoru a byli jsme střídavě smaženi na Sluníčku (Lumír si ho za pochodu maloval) a střídavě jsme kličkovali mezi sněhovými vločkami a padajícími zmrzlými ptáky. Přímo ve vojenském prostoru jsme se plížili bažinami, dokud Masek nezapadl po krk do jedné z nich. Museli jsme ho vytáhnout za uši, což na něm zanechalo trvalé následky a to nejen fyzické. Teprve po této příhodě nám Lumír povolil sejít na asfaltovou silnici, která byla o metr dále. Cestou jsme objevovali různé zajímavé věci. Nejprve jsme šli kolem vesnice s výstižným jménem Padrť, ze které zbyly jen velice žalostné zbytky. O kousek dál jsme objevili dva ešusy (pro vysokoškoláky: jídelní misky), několik dálkově řízených raket středního doletu a spoustu lidských koster. Podle nich jsme poznali, že už sem Lumír určitě nějaký vandr pořádal. Vzhledem k tomu, že už se začalo stmívat a nohy už nám taky nesloužily jako na začátku, jsme se rozhodli najít nějaký seník, kde bychom se mohli ubytovat a strávit noc. Během hledání úkrytu nás přepadla malá sněhová bouře, která z okolního lesa udělala mýtinu a ve které se ztratil Láďa. Když se vybouřila a zase bylo vidět dále než na špičku nosu, zahlédli jsme v dálce lovecký zámeček a dva trempy. Když jsme se s nimi potkali, začali nám tvrdit, že se tu perfektně vyznají a že ví o jednom pětihvězdičkovém seníku. Po hodině marného pátrání jsme museli konstatovat, že to s jejich znalostmi nebude tak slavné a vrátili jsme se zpátky k zámečku. Tam jsme našli jakousi tribunu, která měla alespoň střechu a dvě stěny. Najedli jsme se fazolkami, navlékli na sebe všechny hadry a šli spát. Vzhledem k tomu, že můj "spacák" jsou jenom sešité kapesníky a že v noci bylo alespoň -30 stupňů, čekal jsem, že mi každou chvíli upadnou nožičky.

Hned ráno odpadl Vydlák s tím, že se mu ještě chce žít a další cestu by prostě nevydržel. Dál proto pokračovaly jen ty nejodolnější jedinci. Počasí nám opět přálo - Slunce a sníh se pravidelně střídaly. Po hodině usilovného pochodu jsme dorazili k nějakému plotu - asi od muničního skladu. Zde jsme také nakrmili své ozývající se žaludky. Vařil jsem s doktorem Štičkou a to tím způsobem, že jsme do jednoho ešusu (vysokoškoláci již ví, o co jde) vhodili dva různé guláše, polévku, krabici cukru a odjištěný granát. K pití jsme měli jakousi směs, po jejímž složení jsem raději ani nepátral. Lumír říkal něco o tom, že si dá specialitu "Dech mrtvého Drštičky" a pokusil se otrávit konzervou po pradědečkovi. Výsledkem jeho "jídla" bylo to, že byl dalšího pochodu téměř neschopný, protože stále mizel v okolních křovích.

Zajímavé zážitky na nás čekaly v prostoru pro děla. Našli jsme tam dva kanóny a několik rozstřílených bunkrů. Bohužel, munici se nám najít nepodařilo, tak jsme si nemohli vyzkoušet střelbu do Honzíkovo pleši. Další cestou jsme potkali několik českých i německých aut, která se honila po vojenském prostoru a bloudila mezi závorami. Také jsme narazili na nějaké trempy a tak dobře jsme jim poradili, že se raději hned podřezali vreckovými nožíky. Pak jsme konečně na pokraji fyzického i psychického zhroucení dorazili na Valdek. Sice jsme v původním plánu měli navštívit čtyři úplně jiné hrady, ale drobné změny jsou přece vždycky vyhrazeny. Zde se mi také konečně podařilo dotrhnout si své sváteční kalhoty z tanečních, takže jsem z nich udělal bermudy. Po vydatné svačině (jehličí, listí, bobule, chrobáci...) jsme se vydali na vlak do Hořovic.

Hořovice si budu do smrti pamatovat jako městečko tisíce schodů. Ať jsme šli kamkoliv, všude byly schody a vždy vedly nahoru. Na nádraží nás musel postupně všechny odnést stále neuvěřitelně čilý Lumír v zubech. Zde, těsně před infarktem, sdělil Masek Lumírovi, že se mu vandr líbil, protože se všichni strašně blbě tváří a spokojeně zemřel. Vlak jsme nějakou podivnou shodou okolností stihnuli, i když podle Lumíra měl jet o půl hodiny později. Lumír pak celou cestu vymýšlel jakýsi tajný vandr-zabiják s krycím jménem Osvětim. Bude prý tak tajný, že se jej zúčastní pouze on a jeho délka bude zhruba desetinásobná. Ve vlaku jsme si ještě s Drštičkou rozdělali něco, čemu on říkal "švédský čaj za studena" a vylili jsme to pěkně na zem a do mých bot, které pak krásně čvachtaly a udělala se v nich velikánská díra. Po příjezdu do Plzně nás museli železničáři vyházet z vlaku vidlemi a poté se naše trosky pomalu odplížily k domovu.

Myslím, že pokud máte IQ alespoň na úrovni padajícího listí, jistě jste z předcházejících řádek pochopili, jak se zachovat, pokud by vás někdo lákal na vandr s Lumírem. Na onoho přemlouvače jednoduše hoďte deku (to abyste se neumazali od krve) a pak mu ukažte Texaský masakr motorovou pilou I i II. Pro ty obzvláště nechápavé ještě raději jednou: nikdy! (opakuji NIKDY!!!!!) nejezděte s Lumírem na vandr!!! Pokud už jste tuto hovadinu udělali, zjistěte si předem všechny vlaky, autobusy, vzdálenosti, převýšení, vemte si dvojnásobnou zásobu jídla, oblečení pro teploty blízké absolutní nule, odhlašte předplatné časopisů, napište závěť, objednejte si náhrobek, rakev a zaplaťte si obřad.

P.S. : Hlavně nezapomeňte na čisté ponožky!!!