To je strašné, jak ten čas utíká! Včera jsem se podíval do kalendáře a s hrůzou jsem zjistil, že už zase budu mít narozeniny. Dokonce pěkně kulaté. Ani se mi nechce věřit, že na tomhle světě straším už sedmdesát let. Když se tak zamyslím, kolik mých vrstevníků se takového věku nedočkalo a spí věčným spánkem, padá na mě tíseň. Ono taky tady v Domově důchodců člověk moc zábavy neužije. Všechny dny tu vypadají úplně stejně, potkávám stále stejné lidi, se kterými si už nemám co říct, prostě je to spíš takové živoření, než pořádný život. Navštěvovat mě taky skoro nikdo nechodí, jen občas se tu zastaví kamarád z mládí - Lumír, chvíli spolu pokecáme a už zase někam pospíchá. Na to, že mu bude osmdesát čtyři se má až neuvěřitelně k světu. No jo, on byl celý život zvyklý jet na plno, pořád něco organizoval, plánoval, měl plnou hlavu nápadů. To já jsem byl vždycky spíš takový v pozadí, nevýrazný typ a za celý život jsem se to nepokusil změnit. Kvůli své povaze jsem se ani neoženil a tak nemám žádné děti. Náš rod ale nevymře, o to se postaral brácha. Má čtyři děti a šest vnoučat. Ani se mu moc nedivím, že za mnou nepřijde. Vždyť vnoučata jsou přednější, než nějaký mrzutý starý dědek. Ale abych mu nekřivdil, na Vánoce mi vždycky pošle alespoň pohlednici. No, už tady těch pár zbývajících let nějak doklepu. Když je mi nejhůř, vždycky vzpomínám na svoje mládí, první lásky a hned dostanu lepší náladu. Často vzpomínám třeba na Mirku...

Bylo to tuším někdy kolem roku 1994. Chodil jsem do astronomického klubu, byli jsme tam taková bezva parta asi dvaceti lidí, kteří spolu táhli za jeden provaz. Pozorovali jsme spolu, jezdili na různé akce, chodili do kina a tak podobně. Občas některý člověk odpadl nebo přišel nový. Tak se mezi nás dostala i Mirka. Nejdřív mě vůbec nezaujala, bral jsem ji jako někoho, kdo u nás dlouho nevydrží. Nebyla to zrovna krasavice, co by se hodila na titulní stránku Playboe, ale ošklivá rozhodně taky ne. Byla spíš menší, nosila brýle a špatně vyslovovala "ř". Na druhou stranu byla velmi inteligentní a měla krásné dlouhé vlasy, které si pletla do dvou copánků. Taková naprosto průměrná holka. Občas jsme spolu prohodili pár slov, ale jinak nic. Pak jsme jednou byli na nějakém pozorování, myslím, že to bylo v Rokycanech. Pozorovali jsme meteory a to se dělá vleže na matračce. Tenkrát jsme se dohadovali o místě, až nakonec jsme se poskládali v rohu nějaké zahrady. Byl jsem na stanovišti jeden z prvních, tak jsem plácnul matračku na místo, které se mi zdálo nejlepší a šel si pro něco do chatky. Když jsem se vrátil, byla vedle mě nastěhovaná Mirka se svým spacákem a karimatkou. Za chvíli mělo začít pozorování, tak jsme si zalezli do spacáků a začli sledovat oblohu. Mirka pozorovala poprvé, tak jsem jí musel trochu poradit. Trochu mě překvapila tím, jak velmi brzy pochopila hlášení údajů a při pozorování si vedla taky celkem dobře. Zapředli jsme spolu hovor, povídali jsme si o všem možném a hezky nám celá noc uběhla. Když k ránu začalo svítat, sbalili jsme věci a šli jsme si lehnout do klubovny. Zcela samozřejmě jsem si lehnul hned vedle Mirky, ještě chvilku jsme klábosili a pak jsme oba usnuli.

Ráno jsem se probudil jako jeden z prvních a vidím, jak vedle leží zachumlaná Mirka a spokojeně oddychuje. Všimnul jsem si, jak se mírně usmívá ze spaní a že vypadá trochu divně bez brýlí. Za chvíli se taky probudila, chvilku mžourala, pak si nasadila brýle a vstala. Musel jsem také vstát a dát se do balení, protože kolem poledne se odjíždělo. Když jsem nacpal všechny věci do báglu, uklidil chatku a vynesl batoh ven, viděl jsem jak si Mirka s Ivanou lebedí na dece pěkně na Sluníčku. Přidal jsem se k nim a za chvíli přišel ještě Jarda. Trochu jsme se tak z legrace pošťuchovali, až Mirka navrhla, že bychom jí mohli uplést copy. S lítostí jsem musel konstatovat, že to vůbec neumím, tak iniciativu převzal Jarda s Ivanou. Pochopitelně mě to mrzelo, ale nemohl jsem nic dělat. Ještě chvíli jsme se tam povalovali, až přišel čas a museli jsme jít na vlak. Ve vlaku jsem se vnutil do kupíčka k Mirce a dostal jsem od ní kus pomeranče. V Plzni jsme se pak rozešli - ona jela na Bory, kde bydlela na koleji a já domů do Skvrňan. Doma jsem měl v počítači osobní údaje o všech lidech z naší party, tak jsem si tam hned Mirku vyhledal. Udivilo mě, že je jen o půl roku mladší, než já, osobně bych jí tipoval mladší o takové dva nebo tři roky.

V té době jsem zrovna byl na civilní službě a pracoval jsem ve lékárně Vojenské nemocnice jako rozvážeč léků. Byly tam také dvě laborantky, se kterými jsem si dobře rozuměl. Vždycky na mě vyzvídali, jak jsem se měl o víkendu a tak se jim podařilo ze mě vytáhnout i to, že se mi zalíbila Mirka. A teď to začalo. Neustále jsem dostával rady, jak se mám k ní chovat a jaké akce podniknout. Dlužno podotknout, že jsem to potřeboval, protože jsem tenkrát s holkami neměl skoro žádné zkušenosti. Například jednou mi poradili, abych za ní skočil na kolej a pozval jí alespoň na procházku. Já byl takový trouba, že by mě to samotného ani nenapadlo. Dodal jsem si tedy odvahy a zašel na kolej. Mělo to malou chybičku - nezastihl jsem ji tam. Hned ale na další schůzce klubu jsem toho využil a oznámil jsem jí, že za trest bude muset jít se mnou na pizzu. Navrhnul jsem i termín, ale Mirka mi odpověděla, že ten den nemůže, protože je pozvaná na nějaký večírek. "Vezmi mě s sebou!" prohodil jsem napůl žertem. "Tak pojď!" odpověděla mi Mirka se smíchem. Domluvili jsme se tak, že by měla končit někdy mezi třičtvrtě na šest a čtvrt na sedm a já na ní počkám před školou. Ještě jsem pak chvíli sondoval, co má ráda za pití a pak jsme přešli na jiné téma.

V daný den jsem se pečlivě připravoval, vykoupal jsem se, oholil a dobře se oblékl. Do tašky jsem strčil vínečko a křupky, které jsem nakoupil ráno a vyrazil jsem. Před školou jsem už netrpělivě přešlapoval od půl šesté. Jako na potvoru zrovna pršelo a já jsem musel vytáhnout svůj starý deštník. Každou chvíli jsem kontroloval čas na hodinkách a zdálo se mi, že se snad zastavil. Uplynulo dvacet minut a já už jsem začínal být nervózní. Stále jsem si to rázoval sem a tam a nespouštěl oči z východu. S každým vrznutím dveří jsem znovu napínal zrak, ale marně. Uplynulo dalších pět minut. Přesunul jsem se blíž k východu, abych ji opravdu nemohl přehlédnout. Náhle vyšla ven Ivana. Zaplála ve mě jiskřička naděje. Jsou s Mirkou kamarádky, tak by mohly jít spolu. Bohužel, nestalo se tak. Ivana šla sama, ani si mě nevšimla a pospíchala na tramvaj. Znovu jsem se podíval na hodinky. Bylo teprve za tři minuty šest a mě se zdálo, že už tam čekám alespoň dva dny. Vtom zaskřípaly dveře a ven vykoukla známá copatá hlava. "Jé, ty si tady? Já myslela, že na mě budeš čekat vevnitř." Hned se vecpala pod deštník a začala mi sdělovat: "Tak večírek se nekoná, ale mohli bychom jít na tu pizzu."

Vydali jsme se do nejbližší Pizzerie, ale bylo tam beznadějně narváno. "Mohli bychom to zkusit u Mrakodrapu." navrhnul jsem a hned jsem tam zamířil. I tam však bylo obsazeno. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl nedávno s kámošem na pizze u nás ve Skvrňanech a byli jsem tam skoro sami a hned jsem měl nový tip. "Pojedeme do Skvrňan!" zavelel jsem a protože Mirka nic nenamítala, šlo se na tramvaj. Ve Skvrňanech to bylo perfektní. Kromě nás byla v Pizzerii už jenom jedna dvojice a jinak bylo prázdno. Sedli jsme si do kouta, objednali si a začali jsme si povídat. Ten večer neuvěřitelně rychle utekl, než jsem se nadál, bylo půl desáté a Mirka už chtěla jít domů. Doprovodil jsem ji až před kolej a když mi poděkovala za dobrou večeři a doprovod, najednou jsem dostal nápad. "A to je všechno?" zeptal jsem se a našpulil rty. Mirka se na mě podívala, vlepila mi pusu a zmizela v budově. V ten moment pro mě přestal existovat okolní svět. Chvíli jsem nevěřícně zíral a nemohl jsem pochopit, co se stalo, pak jsem se otočil a úplně spokojený jsem kráčel k zastávce. V té chvíli mi nevadilo, že pořád prší, že jsem si namočil nohavice v louži, v hlavě jsem měl jen ten neskutečně krátký a strašně krásný okamžik, kdy se její rty setkaly s mými a splynuly v jeden celek.

Pak jsme se neviděli skoro týden, až zase na další schůzce klubu. To by jeden nevěřil, jak se ty dny příšerně vlekly! Když jsem jednou ráno jel do práce, všimnul jsem si, že mají v trafice různé pohledy s nápisy. Hned mě zaujal jeden, na kterém bylo několik spících roztomilých štěňátek a nad nimi nápis "Nechám si o tobě zdát". Okamžitě mě napadlo, že by to byl hezký dáreček pro Mirku a tak jsem ho hned koupil. Když konečně nastal den, kdy jsme se měli znovu potkat, dostal jsem v lékárně zase jednu radu. Měl jsem přijít na klub a hned na uvítanou ji majetnicky políbit, ale když jsem tam pak opravdu přišel, nějak jsem ztratil odvahu. Posadil jsem se vedle ní a dali jsme se do řeči. Navrhoval jsem, že bychom mohli zase někam vyrazit, ale odmítla to s tím, že nemá čas. Když odcházela, sebral jsem tašku a šel jsem s ní. Na zastávce jsem jí daroval pohled, který se jí velice líbil a pak jsem s ní jel až ke koleji. Celou cestu jsem se ji snažil přesvědčit, aby si našla chvilku času na mě, ale nepovedlo se mi to.

Když jsem to pak vyprávěl druhý den v práci, dostalo se mi ujištění, že je to naprosto v pořádku. Prý musí dělat trochu drahoty, abych to neměl tak jednoduché. Já bych měl prý teď udělat něco neočekávaného - třeba počkat na ní ještě dnes před školou. Poslechl jsem, dal jsem se trochu do pucu a už v pět jsem byl před školou na čekané. Přesně jako minulý čtvrtek, i tentokrát začalo pršet. Zalezl jsem si do výklenku, abych nemusel vyndavat deštník a trpělivě jsem čekal. Tentokrát netrvalo dlouho a objevila se Mirka i s Ivanou. Ivana byla očividně udivena, naproti tomu Mirka zachovala ledový klid. Ivana šla na tramvaj a já s Mirkou pod jedním deštníkem jsme vyrazili do blízkého knihkupectví. Knížku, co chtěla Mirka, jsme nedostali a tak jsme se vrátili na zastávku. Šel jsem s Mirkou až před kolej a zeptal jsem se jí, jestli mi nepozve dál. Neměla nic proti, tak jsem si mohl prohlédnout, jak bydlí. Byl to takový hezký, malý pokojíček, kde bydlela ještě spolu s jednou holkou. Ta tam však zrovna nebyla, takže jsme byli spolu úplně sami. Mirka odněkud vytáhla palačinky v prášku a prohlásila, že si je uděláme k večeři. Popadla nějaké nádobí, tuk a další věci, mě hodila utěrku a šli jsme do kuchyňky. Tam jsme strávili snad dvě hodiny, protože hrnec se základní hmotou se zdál být bezedný. Taky jsem si pokusil nalít na pánev těsto tak, aby vznikla palačinka, ale vytvořilo se z toho něco velice podivného. Mirka se na to jenom podívala a už mě hnala od vařiče. Tak jsem fungoval alespoň jako věšák na utěrky. Když se konečně spotřebovalo všechno těsto, vrátili jsme se do pokoje, Mirka rozdělila palačinky na dvě hromádky, vyndala marmeládu a pustili jsme se do jídla. Uviděl jsem na stole magnetofon, tak jsem jej zapnul a začala nám hrát krásná relaxační hudba. Prostě nádherná večeře ve dvou. Škoda jen, že Mirka rychle slupla svoji dávku a musela si ještě něco zařídit vedle. Osaměl jsem a tak jsem si prohlížel, co tam má všechno zajímavého. Potěšilo mě, když jsem uviděl pohled se štěňátky, jak je vystavený ve vitrínce za sklem. Mirka se za chvilku vrátila a říkala, že bude muset jet na Lochotín. Jel jsem s ní a chtěl jí dát alespoň pusu na rozloučenou, ale tak pospíchala, že jsem to prostě nestihnul.

Další týden jsem se tak osmělil, že jsem se rozhodl ji pozvat do kina. Zašel jsem za Mirkou na kolej, ale protože jsem měl nějaké tušení, že jí asi nezastihnu, napsal jsem si předem vzkaz. A dobře jsem udělal. Mirka na koleji opravdu nebyla. Strčil jsem jí lísteček za dveře a čekal, jak se zachová. To bylo v pondělí a do kina jsem ji zval ve středu. Stále jsem trnul, že zazvoní telefon a Mirka mi oznámí, že do kina nemůže. Pak jsem si uvědomil, že jí možná nebudu stát ani za telefon a že prostě nepřijde. Ve středu jsem byl pomáhat kamarádovi soukromníkovi a s hrůzou jsem zjistil, že je den dětí a já nemám pro Mirku žádný dárek! Naštěstí kámoš jel zrovna někam autem, tak mi slíbil, že mi něco hezkého koupí. Přivezl mi krabičku čokoládových bonbónů s takovou legrační figurkou. Takto vybaven jsem se vydal čekat před kino. Kus cesty jsem šel dokonce pěšky, protože jsem vyrazil moc brzy. I tak jsem tam byl o čtvrt hodiny dřív, než byl sraz.

Prohlížel jsem si plakáty od jednotlivých filmů a stále mě trápila jedna otázka: "Přijde nebo nepřijde?" Podíval jsem se netrpělivě na hodinky. Bylo už čtvrt na sedm, tedy čas, kdy jsme se měli sejít a Mirka nikde. Můj optimismus začal dostávat trhliny. Vtom jsem si uvědomil, že za posledních deset minut nepřijela ani jedna tramvaj z města. Stále teda je, i když malá, naděje. Vyhlížel jsem všemi směry a hledal známou postavičku. Náhle jsem kohosi zahlédl. Už tenkrát jsem neviděl úplně dobře na dálku, tak jsem si nebyl zcela jist. Sotva se však přiblížila a rozeznal jsem copy, už jsem se celý rozzářil. Přišla ke mě a než jsem stačil cokoliv říct, vysypala ze sebe: "Ahoj Vašku! Do kina nemůžu, už mám nějakou jinou akci. Chtěla jsem ti to po někom vzkázat, ale nevyšlo to. Jinak jsem ti chtěla říct, že my spolu nebudeme chodit. Neber si to osobně, ale já tě beru jako kamaráda." Zůstal jsem stát jako solný sloup. Čekal jsem všechno možné, že si třeba s sebou přivede kamarádku, ale tohle mi vyrazilo dech. Pak jsem ze sebe vypravil: "No co nadělám, věšet se kvůli tomu nebudu." Došli jsme mlčky pomalu k zastávce, nasedli do tramvaje a já konečně promluvil: "Můžu být chvilku indiskrétní?" Když na mě Mirka kývla pokračoval jsem: "Chodíš s někým jiným?" Odpověd byla velmi krátká - "Ne." "Jsem moc velký trouba, viď." pronesl jsem hořce. "Ne, je s tebou legrace, ale já tě beru prostě jako kamaráda." opakovala Mirka. Najednou jsem si vzpomněl, že mám pro ni dárek. "Ale dáreček si ode mě vezmeš, když máš dneska ten svátek?" řekl jsem a vytáhnul z tašky figurku s čokoládovými bonbóny. Mirka se na mě usmála: "Dobře, ale pomůžeš mi. Vždyť si taky ještě dítě. Nastav dlaň" Poslechl jsem a Mirka mi vysypala několik bonbónů do ruky. Dojeli jsme k poště, rozloučili se a Mirka vystoupila. Posadil jsem se na volné sedátko a pomalu ujídal. Kupodivu jsem ani nebyl nějak moc nešťastný, vždyť jsme se nerozešli ve zlém, zůstali jsme stále kamarádi.

Několik dní jsem si namlouval, že je to prostě uzavřená kapitola a snažil jsem se na Mirku zapomenout, ale nešlo mi to. Nakonec jsem si řekl, že bych mohl zkusit změnit jenom taktiku a ne objekt zájmu. Na klubu jsem si stále sedal vedle ní, bavili jsme se, pošťuchovali, ale nesnažil jsem se o domlouvání nějakých schůzek. Tak uplynulo několik týdnů a já dostal velkou šanci. Měl se totiž uskutečnit další pozorovací víkend. Tentokrát se jelo nad Losinou, kde stál vagón, ve kterém měla být jednou postavena provizorní hvězdárnička. Ve skutečnosti se nikdy nedodělal a časem se úplně rozpadl. To ovšem tenkrát ještě nikdo nevěděl. V ten samý víkend byly na plzeňském výstavišti nějaké mezinárodní hry a část našeho klubu na nich reprezentovala plzeňskou astronomii. Proto se na vagón přihlásilo jen asi pět lidí. To mi vůbec nevadilo, protože mezi nimi byla i Mirka. Na klubu jsme se domluvili, že sraz bude v pátek odpoledne na zastávce autobusu. Navrhoval jsem Mirce, že bych ji mohl vyzvednout přímo z koleje, aby se neztratila, ale odmítla.

V pátek jsem byl na zastávce úplně první a netrpělivě jsem vyhlížel copatou postavičku. Po chvilce čekání se objevil nějaký člověk s velikou krosnou. Když přišel blíž, poznal jsem, že je to Aleš a přivedl s sebou Ditu. Z toho jsem moc velkou radost neměl, protože Dita byla takový moc přítulný typ a měla ve zvyku koketovat s každým klukem, kterého potkala. Pochopitelně se na mě hned vrhnula a začala mě objímat. Objal jsem ji teda taky, ale po očku jsem stále sledoval, jestli nezahlédnu Mirku. Když se Dita konečně nabažila a pustila mě, dal jsem se do řeči s Alešem. Netrvalo dlouho a konečně jsem zahlédl přicházet Mirku. Zarazilo mě, že šla tak nalehko - měla jen malou hadrovou tašku přes rameno. Došla k nám, pozdravili jsme se a já se hned zeptal: "Kde máš batoh?" "Nikam nejedu, vždyť je zataženo. Budu se raději učit na zkoušku." "Počkej, nikdo neříkal, že se jede, jen když bude jasno. Koukej si skočit na kolej, sbalit věci a za deset minut ať jsi zpátky!" "To nejde, musím se připravit na zkoušku. Když bude hezky, přijedu za vámi zítra." Ještě chvíli jsem ji přemlouval, pak jsem to vzdal. Vysvětlil jsem jí, jak najde vagón, protože tam ještě nebyla a našli jsme spoj, který jede v sobotu. Mezitím dorazil ještě Dan na kole, tak jsme ho poslali napřed. Potom už přijel autobus, rozloučili jsme se a odjeli bez ní.

Tu noc bylo opravdu zataženo, tak jsme vyrazili do hospody na nějaké to osvěžení. V příjemné náladičce jsme se vrátili na vagón a šli jsme si lehnout. Nemohl jsem usnout a přemýšlel jsem, jestli bych neměl druhý den pro Mirku zajet. Vypadalo to, že ani druhou noc nebude jasno a navíc jsem si nebyl jist, jestli z mého vysvětlování pochopila, kde vagón hledat. Nakonec jsem usoudil, že ráno budu moudřejší večera a usnul jsem.

Ráno odjela Dita a Dan, takže jsem zůstal na vagónu jenom s Alešem. Navrhnul jsem, že bychom si mohli zajet pro Mirku do Plzně a on kupodivu souhlasil. Byl jsem rád, protože dva ji přemluví lépe než jeden. Podívali jsme se na jízdní řád a zjistili jsme, že autobus by měl jet asi v půl druhé. Vyšli jsme raději dříve, abychom měli nějakou rezervu a za chviličku už jsme stáli na zastávce. Čekali jsme dlouho, ale marně. Když kolem nás šli nějací domorodci, potěšili nás zprávou, že dneska už nic nepojede. Nezbývalo nic jiného, než jít pěšky. Počasíčko bylo krásně proměnlivé, chvílo poprchávalo, chvíli svítilo Slunce. Celou cestu jsme vymýšleli, jakým způsobem ji budeme přemlouvat, takže cesta pěkně utíkala. Po necelé hodince chůze jsme konečně dorazili do Plzně. Trolejbusem a pak autobusem jsme dojeli až ke koleji. Vyjeli jsme výtahem do sedmého patra a tam nastal nejnapínavější okamžik. Bude tam nebo ne? Aleš do mě strčil: "Jdi první!". Zaťukal jsem na dveře, ozvalo se "Dále!" a vstoupil jsem dovnitř. Mirka ležela na posteli, všude kolem rozložená skripta a bylo poznat, že se usilovně učí. "Tak jsme si pro tebe přišli a odtáhnem tě na vagón!" začal hned vysvětlovat Aleš. Mirka se podívala na budík, pak na nás, usmála se a řekla: "No, máte tři hodiny, abyste mě přesvědčili." Uvědomil jsem si, že za tři a půl hodiny jede autobus, na který jsme se včera s Mirkou dívali. To znamená, že máme skoro vyhráno!

Zapovídali jsme se tak, že tři hodiny uplynuly jako voda. Domluvili jsme se, že vyrazíme trochu dříve, abychom mohli nakoupit zásoby nějakého dobrého pití. Mirka se sbalila a vyrazili jsme na autobus. Poblíž zastávky jsme našli obchod, kde měli celkem slušný výběr vín. Drobné problémy nastaly s jeho výběrem. Já jsem prohlásil, že můžu pít všechno, co teče, ale Aleš s Mirkou se nemohli dohodnout. Vždycky, když Mirka vybrala nějakou značku, Aleš prohlásil, že to nepije a naopak. Nakonec se to vyřešilo šalamounsky. Koupily se dvě lahve - jedna pro Aleše a druhá pro Mirku. Takto vybaveni jsme dorazili na vagón a protože už byl večer, začali jsme si připravovat večeři. V průběhu ní dorazil Láďa a připojil se k nám. Protože jsme byli s Mirkou dříve najedení, navrhnul jsem jí, že se můžeme projít po okolí. Nejdřív jsem jí ukázal skalku, která se vypíná nad vagónem a je z ní pěkný výhled do kraje. Pak jsme se prošli lesíkem, koukali jsme po houbách a pomalu jsme se vrátili k vagónu. Ještě se mi nechtělo dovnitř a tak jsem se zeptal, jestli nepůjdeme ještě na druhou stranu. Mirka souhlasila a tak jsme se vydali směrem k silnici. Přešli jsme ji a po poli došli až k pásu křovin. Tam Mirka objevila posed, na který jsme vylezli. Povídali jsme si a vyhlíželi ven, jestli neuvidíme alespoň nějakého zajíčka. Po nějaké době jsem se náhodou podíval na hodinky a zjistil jsem, že už jsme pryč přes hodinu. Vždy v přítomnosti Mirky mi čas neuvěřitelně rychle utíkal.

Pomalu jsme se vrátili do vagónu, a dali se do likvidace alkoholu. Začali jsme červeným, které si vybrala Mirka. Láďa byl nějaký utahaný, protože jsme ještě ani nedopili první láhev a už si šel lehnout. Zůstali jsme tedy tři. Bavili jsme se, vínečko prokládali křupkami a bylo nám fajn. Dostali jsme se do příjemné náladičky a Mirka nám půjčila k experimentování svoje krásné vlasy. Stáhli jsme jí gumičky z copů a rozpustili je. Nahrnul jsem jí vlasy před obličej a prohlásil, že tak vypadá stejně nejlépe. Mirka se tomu smála a řekla, ať se jí pokusíme nějak hezky upravit. Aleš se nejprve pokusil vytvořit palmu, ale když Mirka protestovala, začali jsme s pletením copů. Já už jsem měl průpravu z lékárny, kde mě to učili laborantky na provázkách. Myslel jsem proto, že to bude hračka, ale spletl jsem se. Snad to bylo tím, že ve vagónu bylo šero a já jsem byl mírně podnapilý, prostě cop jsem nedal dohromady. Aleš byl na tom mnohem lépe a udělal cop i za mě. "Musíme si to zítra zopakovat za světla!" prohlásil jsem a doufal, že budu úspěšnější. Ještě chvíli jsme se bavili a pak se nám začalo chtít spát. Lehli jsme si tak, aby Mirka byla uprostřed a vysvětlili jí, že nám musí půjčit alespoň ruku, abychom měli co hladit a dobře se nám usínalo. Mirka svolila, tak jsem ji párkrát pohladil po dlani. Za chvíli jsem se tam začal plést s Alešem, tak jsem raději změnil místo a začal ji hladit po vlasech. Několikrát jsem ji pohladil a spokojeně jsem usnul.

Když jsme se ráno probudili a rozkoukali, Mirka se rozhodla, že nám připraví bezový čaj. Dala na vařič ešus s vodou a hodila do něj několik květů. Za okamžik se začala vagónem linout nepříliš vábná vůně a nás opustila odvaha ochutnat. Nakonec musela i Mirka uznat, že tato směs je nepoživatelná a vylila ji. Venku už svítilo Sluníčko, tak jsme vytáhli naše spacáky a matračky, aby vyvětraly. Posadili jsme se venku a posnídali. Po jídle jsem navrhnul Mirce, že bych mohl zkusit ještě jednou uplést cop. Jí se napřed moc nechtělo, ale když jsem do ní vytrvale hučel, nakonec rezignovala. Rozpletla si jeden cop a pořádně rozčesala vlasy. Vypadala docela zajímavě, když jednu půlku hlavy měla pěkně spletenou do copu a druhou rozpuštěnou. Pustil jsem se do práce. Rozdělil jsem jí vlasy do tří pramenů a začal je přes sebe překládat. Mirku jsem předem upozornil: "Kdybych tě tahal, tak zařvi!". Pracoval jsem pomalu a dával si záležet. Dařilo se mi mnohem lépe než v noci a výsledkem byl skoro dobrý cop. Mirka sice říkala, že je dost volný, ale já jsem byl spokojený.

Kolem poledne jsme začali balit a připravovat se na odchod. Všichni už jsme byli hotovi, jen Aleš stále zdržoval. Čekali jsme na něj před vagónem a povídali si. Utrhnul jsem ze země nějaké kvítko a se slovy: "Na kyti!" jsem ho podal Mirce. Ta si chvíli hrála na malou upejpavou holčičku, pak si kvítko vzala a dala si ho do vlasů. Utrhnul jsem ještě jedno a dal jsem jí ho z druhé strany, aby byla pěkně symetrická. Aleš stále ještě cosi kutil ve vagónu, tak jsme se vydali napřed. Šli jsme pomalu a pěkně si povídali. Aleš s Láďou nás dohonili až na silnici a hned nás začali popohánět. "My si tak hezky povídáme a vy nás rušíte!" řekla Mirka a vrhla po nich nevraživý pohled. Museli jsme ale opravdu přidat, protože vlak nám jel za půl hodiny a k nádraží to byla ještě pěkná dálka. Dorazili jsme tak, že jsme sotva stačili koupit lístky a vlak už přijel. Přijeli jsme do Plzně, před nádražím se rozloučili a každý vyrazil jiným směrem, ke svému domovu.

Jo, prožili jsme spolu ještě hodně hezkých chvil. Pamatuju třeba, jak nás jednou šlo několik do kina a já jsem koupil předem jenom dva lístky, abychom byli s Mirkou sami. Seděli jsme v první řadě na balkóně a smáli jsme se ostatním, kteří seděli pod námi. Bohužel, nikdy mezi námi nezahořela ta pravá láska, ale zůstali jsme dlouho dobrými přáteli. Pak Mirka dostudovala, stala se z ní "paní inženýrka" a vrátila se domů, do Českých Budějovic. Napsali jsme si ještě několik dopisů a pak jsem začal pomalu zapomínat. Přišly další lásky, starosti se zaměstnáním a na vzpomínání prostě nebyl čas. Asi po třech letech mi přišlo od Mirky svatební oznámení. Bohužel jsem zrovna byl v časové tísni, tak jsem jenom poslal blahopřání spolu s omluvou, že se nebudu moci zúčastnit. Pak jsem ji ještě jednou potkal náhodou v Plzni. Skoro bych ji už nepoznal, ale ona mě poznala okamžitě a hned se ke mě hlásila. Měli jsme zrovna oba trochu volného času, tak jsme zašli do kavárny na kus řeči. Od Mirky jsem se dozvěděl, že je šťastně vdaná, má tři děti, jak si vždycky přála, dvě holky-dvojčata a kluka. Manžel je úspěšným právníkem a ona sama pracuje jako programátorka s velmi slušným platem. Já se v té době mohl pochlubit místem mizerně placeného úředníka v jedné krachující firmě...

Z myšlenek mě probralo bzučení videofonu. Stisknul jsem tlačítko a na obrazovce se objevila tvář naší vrátné. "Pane Kalaš, máte tady dole návštěvu." "Už jdu, ať chvilku počká" zabručel jsem a namáhavě se zvednul z křesla. Sjel jsem výtahem do přízemí a vylezl ven. U vrátnice jsem zahlédl nějakou malou bělovlasou stařenku, asi tak v mém věku. Pomalu jsem se šoural k ní a přemýšlel jsem, kdo to je. V první chvíli mě napadlo, že by to mohla být Dita, ale pak jsem si uvědomil, že ta přece umřela loni na zápal plic. No nic, nechám se překvapit řekl jsem si, došel až k ní a pozdravil jsem ji. Stařenka se na mě zkoumavě podívala a zeptala se: "Vy jste pan Kalaš?" "Ano, v celé své kráse." pokusil jsem se zavtipkovat. "Vašku, ty si už asi na mě nebudeš pamatovat, ale já jsem Mirka." Podíval jsem se pozorně a opravdu! Sice jsme se neviděli skoro čtyřicet let, ale některé její rysy zůstaly jako zamlada. Objal jsem ji kolem krku a dojetím se rozplakal...