Od samého počátku jsem měl těžký život a pořád mě někdo ubližoval. Nejlépe jsem se měl před narozením. Spokojeně jsem si plaval v plodové vodě, všechno potřebné jsem dostával pupeční šňůrou - no prostě paráda. Doufal jsem, že to tak bude pořád, ale to jsem se ošklivě spletl.

Jednoho dne jsem se z ničeho nic ocitnul na nějakém operačním sále. Všude kolem zběsile pobíhali lidi v bílejch pláštích, podivný přístroje, ostrý světlo do očí, no prostě horor. Navíc všichni na mě koukali jako na nějakého exota. Byl jsem už tenkrát intelektuálně na výši a tak jsem místo nějakého vyvádění jenom ležel a čekal, co bude dál. To se zřejmě jednomu chlapíkovi nelíbilo, tak mě popadnul a praštil přes zadek. To se ví, že se mi to nelíbilo a začal jsem hned řvát. Chlapík byl určitě nějakej sadista, protože se otočil na ostatní a vítězoslavně řekl: "Vidíte, jak umí pěkně křičet?" Pak mě vzal do umyvadla a pustil na mě studenou vodu. Chtěl jsem mu dobře mířenou ranou vyrazit zuby, ale nedosáhnul jsem na něj. Když už se mě natrápil dost, předal mě nějaké ženské. Ta mě začala přepočítávat prsty, vočumovala mě jako pokusnýho králíka, pak mě celého vošahala, aby zjistila, co vlastně jsem a nakonec mě zabalila do kusu nějakého hadru. Člověk je první den na světě a už ho skoro znásilní!

Pak mě hodila na takovej vozík, na kterým se válelo dalších pět mimin. Řeknu vám, takovej řev jsem ještě nezažil! Čtyři mimina řvala jako o závod. Jenom to poslední klidně spalo. Naštěstí mě položili vedle něj, tak jsem se nenápadně otočil a kousnul ho do ucha. Teď už řvalo všech pět. Postupně jsme zastavovali u jednotlivých pokojů a probíhalo rozdělování mimin. Nakonec jsem zůstal na vozíku sám. Dojeli jsme k dalšímu pokoji, sestřička mě vzala do náručí a řekla: "Ty jsi stejně nejhodnější, viď?" Ze samé vděčnosti jsem jí poslintal. Pak vstoupila do pokoje a já jsem poprvé uviděl svojí mámu. Ležela na posteli, usmívala se a natahovala ke mě ruce. Sestřička mě předala a odešla. Máma mě objala tak silně, že mě skoro zlomila vaz. Sevření povolila, až když zpozorovala, že začínám modrat a lapám po dechu. Pak mě nakrmila a já spokojeně usnul. Snad ten život nebude tak strašněj, jak se zezačátku zdál.

Pomalu plynuly roky, já jsem vyspíval tělesně i duševně. Když mě bylo pět let, rodiče rozhodli, že se musím zapojit do kolektivu a poslali mě do školky. Tak jsem se znovu ocitnul mezi svými vrstevníky. Nemusím zdůrazňovat, že většina mě intelektem nesahala ani po kolena. Když jsem poprvé uviděl tu bandu mentálně zaostalých dětí, které si cpaly ruce do nosu, mlátili se kostkama do hlavy a navzájem si šlapaly po bábovičkách, hořce jsem se rozplakal. Máma se však nedala obměkčit, postrčila mě mezi ty chovance a rychle zmizela. Než jsem se stačil vzpamatovat, přišel ke mě jeden kluk, vyvaleně si mě prohlédnul a beze slova mě praštil kyblíkem do břicha. To však neměl dělat. Vzápětí se válel na zemi a kyblík měl naražený na hlavě místo čepice. Když přišla učitelka a ptala se, co se stalo, vysvětlil jsem jí, že spadl ze schodů. Děti kolem ní utvořili hlouček a s napětím sledovali, jak se marně snaží vyprostit hlavu. Nakonec musela kapitulovat, v kyblíku vystřihnout díry pro oči a rodičům vysvětlit, že si dneska ve školce hráli na kosmonauty. Ani druhý den neproběhl bez problémů. Jedna dlouhovlasá holčička mě nechtěla půjčit panenku, na které jsem chtěl zkoušet amputaci. Docela se potom divila, když se po polední spací pauze probudila plešatá. Nevím proč, ale děti ani učitelky mě v oblibě moc neměli.

Ve škole to nebylo o nic lepší. Všichni učitelé byli děsně hloupí a pořád se mě na něco vyptávali. Když jsem jim říkal, ať si to najdou v učebnici a neotravují mě, vůbec se jim to nelíbilo. Taky jsem dostal poznámku, že při probírání malé násobilky jsem si pod lavicí četl teorii relativity. Pochopitelně jsem neobyčejně vynikal ve všech předmětech, s vyjímkou tělocviku. Pokoušel jsem se vysvětlit tělocvikářce, že stupidní pobíhání v propoceném cvičebním úboru po tělocvičně je pod mojí úroveň, ale nenašel jsem pochopení. Od té doby se jí občas stávaly nevysvětlitelné nehody. Například při ukázce šplhání se s ní utrhlo lano nebo při cvičení najednou zlomila bradla. Také při fotbale můj míč podezřele často místo do branky dopadal na její hlavu. Po čtvrtém otřesu mozku to vzdala a já byl od tělocviku osvobozen.

Ostatní učitelé si mě vážili od té doby, co jsem ve druhé třídě o velké přestávce kompletně odvodil fyzikální model černé díry. Pak už mě raději ani nevyvolávali, protože jsem je často upozorňoval na chyby ve výkladu. Myslím, že nejvíce si oddechli, když jsem ze čtvrté třídy přešel na střední školu.

Na střední škole jsem moc dlouho nepobyl. Látku za čtyři roky jsem měl zvládnutou za půl roku a dostal jsem maturitní vysvědčení. Pak jsem se poohlížel po nějaké vysoké škole, ale nenašel jsem žádnou, která by splňovala má kritéria. Proto jsem si raději našel zaměstnání. Stal jsem se generálním ředitelem plzeňské Škodovky. Taková dost primitivní a nudná práce. Měl jsem při tom spoustu volného času, tak jsem se začal zajímat o holky. Brzy jsem zjistil, že balení děvčat nebude mojí silnou stránkou. Několik let jsem se usilovně snažil na ně zapůsobit, ale marně. Až jednou se na mě usmálo štěstí...

Jmenovala se Jitka, měla krásné dlouhé hnědé vlasy a modré oči. Po několika schůzkách se mi jí podařilo nalákat do svého bytu. Posadil jsem ji za svátečně prostřený stůl, zapálil svíčky, zapnul romantickou hudbu a odběhl do kuchyně. Za chvíli jsem se vrátil, v jedné ruce kaviár, v druhé šampaňské. Při večeři jsme na sebe stále vrhali zamilované pohledy a já jsem se cítil na vrcholu blaha. Pak jsem se už neudržel, objal ji a nesměle políbil. Jitka se mi jemně vysmekla a utekla do koupelny. Nejdříve bylo slyšet, jak se sprchuje, pak voda ztichla, otevřely se dveře a v nich stála jenom ve spodním prádle. Nechápavě jsem vytřeštil oči, ale to už mě chytila za ruku a něžně mě pošeptala do ucha: "Kde tady máš ložnici, miláčku?" Celý zmatený jsem jí tam odvedl a nabídl, že jí přinesu župan. "Já nechci župan, ale tebe!" odpověděla mi Jitka a lehla si na postel. Posadil jsem se k ní a trochu nejistě začal vyprávět svoji novou revoluční hypotézu o vzniku vesmíru. Nedostal jsem se ani k leptonové éře, když mě zakryla ústa a povalila k sobě. "Pojď ke mě, trochu si spolu užijeme." "Počkej, ještě jsem ti nevysvětlil mechanismus vzniku neutrin!" oponoval jsem, ale to už mě začala líbat a z nějakého neznámého důvodu se snažila nacpat svůj jazyk do mé pusy. Nějakým způsobem se jí povedlo mě vyslíct do trenek, i když jsem se usilovně bránil.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mnou něco děje. Začaly fungovat některé orgány, o jejichž funkci jsem měl jenom matné tušení. Náhle jsem ležel na Jitce. "Tak dělej, už tě moc chci!" zaúpěla mezi polibky. V tu chvíli jsem dostal spásný nápad. "Počkej tady, jdu se taky osprchovat" zalhal jsem a utekl z ložnice. V koupelně jsem pustil vodu a vrhnul se k telefonu. "Haló, to jsou informace? Potřeboval bych poradit s jedním problémem" a podrobně jsem vylíčil svoji situaci. Na druhém konci drátu bylo chvíli rozpačité ticho a pak někdo rychle zavěsil. Co teď? Zkusil jsem ještě první pomoc, ale tam mě jenom vynadali, že si z nich prý dělám blázny. To je teda úroveň - člověka v nouzi seřvou místo aby mu pomohli. A to by ještě chtěli doktoři dostat větší plat! Byl už jsem úplně zoufalý, když mě bleskla hlavou jedna myšlenka.

Vrátil jsem se k Jitce s malým balíčkem, usmál jsem se na ní a řekl: "Ještě jsem ti neukázal svoji sbírku instalačních disket!" a začal jsem ho rozbalovat. Jitka se bleskurychle zvedla, sebrala šaty a během chvilky za ní zapadly s třísknutím dveře. Od té doby mě z neznámého důvodu zanevřela.

Jak je vidět, tak výjimeční lidé jako já to v životě nemají snadné. Prostě se musím smířit s tím, že jako většina géniů budu pochopen asi až po smrti. A to, doufám, nebude zase tak brzo.