Ten den se mu příliš nedařilo. Začalo to hned po ránu. Sotva přišel do práce, už se na něj začaly valit problémy, jeden za druhým. Jakmile se mu povedlo vyřešit jeden, hned se objevily další dva. Do toho na něj hulákal šéf, že okamžitě potřebuje vyplnit nějaké papíry a aby toho nebylo málo, na stole mu nepřestával protivně a vytrvale vyzvánět telefon. Kolem poledne se situace trošku uklidnila a tak mohl vyrazit na oběd. Konečně mohl na chvilku opustit pracovní povinnosti a začít myslet na něco jiného, příjemnějšího. Byl pátek, takže před ním byly dva dny volna, kdy všechny starosti hodí za hlavu a bude odpočívat. A hlavně - měl domluveno, že stráví hezký večer se svojí holkou Milenou a moc se na něj těšil. Chodili spolu teprve krátce a jejich vztah byl vlastně ještě na samém začátku. Zatím se dostali jen k letmým polibkům na přivítání nebo na rozloučení, ale ani jeden se nesnažil nějak to uspěchat a pěkně si to užívali. Oba dobře věděli, že tahle fáze je jedna z nejhezčích. Jen mu někdy přišlo, že v posledních dnech se chová poněkud odtažitě, ale říkal si, že možná jen je toho na ní poslední dobou moc. Její rodiče se právě rozváděli, navíc nedávno přišla o zaměstnání a nyní zatím marně sháněla nové. Naplánovali si, že dneska večer vyrazí někam na skleničku, hezky si popovídají a zapomenou na problémy všedního života. Když bude správná nálada, mohli by třeba spolu zajít do kina.

Odpoledne se mu nakonec podařilo vyřešit téměř všechny pracovní povinnosti a v půl třetí s velkou úlevou za sebou zamknul kancelář, sjel výtahem do přízemí a vyšel ven z budovy. Na moment se zastavil, nadýchl čerstvého vzduchu a pevně doufal, že všechny starosti nechal za sebou. Podíval se na oblohu a uviděl, jak po dlouhé době z protrhaných mraků vykukuje slunce a svítí do korun stromů v nedalekém parčíku. "Bude to hezký víkend." řekl si v duchu a vykročil směrem k zastávce. Asi tak v půlce cesty mu zapípal mobil. Přišla esemeska od Mileny. Pousmál se, když viděl její jméno na displeji a začal za pochodu číst zprávu. Očekával, že mu píše o tom, jak se na večer těší, ale mýlil se. Přečetl pár prvních slov a musel se zastavit. Jeho úsměv se vytrácel a když dočetl do konce, už po něm nebyla v jeho tváři ani stopa. Spíše naopak. Bylo to dost odměřené oznámení, že dnes večer nemůže, protože jí do toho něco přišlo. Žádný náznak omluvy a dokonce ani neuvedla, co konkrétně má tak důležitého, že nebude mít večer čas. Uvědomil si, že se mu tím zbořily plány a na víkend se přestává těšit. Chvilku zamyšleně stál a přemítal, co udělá. Míchaly se v něm pocity zmaru a vzteku. Nejdřív jí chtěl zavolat, ale nakonec si řekl, že když se ona neobtěžovala zavolat jemu a pořádně mu to vysvětlit, nebude se namáhat ani on. Třeba se jí to časem rozleží a zavolá. Pomalu se zase vydal na cestu. Už neměl žádný důvod spěchat. Nic hezkého ho už dneska nečeká. Jak se blížil k zastávce, uviděl, že jeho smůle není ještě konec. Trolejbus, kterým vždycky jezdil, tentokrát jel o chvíli dřív, stál už v zastávce a právě signalizoval, že bude zavírat dveře. Neměl vůbec chuť ho dobíhat, stejně by ho už asi nestihnul. Loudavým krokem došel na zastávku a přemýšlel, co bude dělat večer. Možná by mohl zavolat svému nejlepšímu kámošovi Romanovi a někam zajít s ním. Alespoň by přišel na jiné myšlenky. Vytočil jeho číslo a přiložil mobil k uchu. Docela dlouho vyzváněl, než to Roman zvedl.

"Nazdar."
"Čau. Hele, neměl bys chuť někam vyrazit?"
"No, mohli bychom. A kdy?"
"Dneska večer, tak po sedmý. Co říkáš?"
"Hmmm, dneska večer se mi to nehodí, už něco mám..."
"Dobrý, tak to necháme na jindy… Tak zatím."
"Zdary."

Zastrčil mobil zpátky do pouzdra a zadumaně se zakoukal někam do prázdna. "Tak to je fakt den blbec." pomyslel si v duchu a začal bezmyšlenkovitě kopat do kamene, který částečně vykukoval z jinak hladkého asfaltu. Jak tam tak stál a hlavou se mu hrnuly myšlenky jedna přes druhou, téměř ani nepostřehl, že na zastávku přijíždí další trolejbus. Vzpamatoval se, až když se z něj vyhrnul dav lidí, kteří do něj skoro vráželi. Stál totiž tak blízko dveří, že vystupujícím stál v cestě. Poodešel proto kousek dál a počkal, až bude volná cesta. Pak nastoupil a protože kupodivu uvnitř našel volné místo, posadil se. Bez zájmu se díval ven z okna a přemýšlel, co bude dělat večer. Pomalu se už smiřoval s myšlenkou, že bude sedět u počítače a nejspíš si pustí nějaký film, když ho něco napadlo. Vždyť úplně zapomněl na Janu! To byla jeho v podstatě jediná, ale zato velmi dobrá kamarádka, se kterou si mohl povídat na jakékoliv téma. Znal ji už od dětství a kolikrát se jí svěřoval s takovými věcmi, které by se neodvážil říct nikomu jinému. Třeba by měla čas na posezení a pokec? Opět vylovil mobil a zavolal jí. Tentokrát byl úspěšnější, Jana měla čas a během chviličky se domluvili, že večer spolu zajdou "na jedno". Trochu mu to spravilo náladu, ale stále to nebylo ono. Pořád se nemohl zbavit neurčitého dojmu, že je mezi ním a Milenou něco v nepořádku, ale nemohl přijít na to, co přesně.

Jak nad tím přemýšlel cestou od trolejbusu k domovu, úplně přešel obchod, kde si chtěl koupit něco k večeři. Uvědomil si to pozdě, skoro až před vchodovými dveřmi. Už se mu nechtělo vracet a tak si řekl, že doma určitě něco k snědku najde. Odemkl si a jako první vybral schránku, která byla jako obvykle napěchována spoustou reklamních letáků. Bez zájmu je rychle prolistoval a vzápětí je hodil do krabice, která tam byla připravená na papírový odpad. Pak si uvařil kafe, dal si k němu sušenku, kterou po chvíli přehrabování našel ve spíži a nedočkavě se vrhnul k počítači. Byl přesvědčený, že tam najde nějakou zprávu od Mileny, která mu blíže objasní její chování. Stahování dat chvilku trvalo a pak se objevilo, že má dvě nové zprávy. Že by byla jeho předtucha správná? Bohužel nebyla. Jeden mail bylo legrační video od Romana a druhý pro změnu nějaký spam. Zklamaně zavřel poštu a pustil si nějaké mptrojky. Rozvalil se na gauči, sebral ze stolku knížku a začal si číst. Nevydrželo mu to ale dlouho. Nějak se nedokázal soustředit a pořád musel myslet na tu strohou SMS. Za chvíli knížku otráveně odložil a pustil si televizi. Přepínal mezi kanály a hledal něco, co by ho zaujalo. Marně. Povzdechl si, vypnul ji a podíval se na hodinky. Do srazu s Janou chybělo ještě něco málo přes hodinu. Přemýšlel, čím by tu dobu vyplnil a nakonec ho napadlo, že nejlepší bude, když půjde na sraz pěšky. Projde se, provětrá si hlavu a snad trochu přijde na jiné myšlenky. Zaskočil nejdřív do koupelny, podíval se do zrcadla, jak vypadá a učesal se, aby vypadal alespoň trochu k světu. Potom se oblékl, obul boty a vyrazil ven.

Věděl, že má spoustu času, takže vůbec nepospíchal. Šel loudavým krokem a rozhlížel se kolem sebe. Občas nakoukl i do některé z výloh, pokud jej tam něco zaujalo. Zastavil se před obchodem s elektronikou a zvědavě okukoval hifi věže. "Měl bych si už taky pořídit nějakou pořádnou, ta moje stará pomalu dosluhuje." pomyslel si a po krátkém zaváhání vešel dovnitř. Měli tam docela solidní výběr. Zálibně studoval technické detaily vystavených věží, vybíral tu nejlepší a na chvíli úplně zapomněl na své zklamání. Poté, co našel takovou, co mu po všech stránkách vyhovovala, si poznamenal její označení a zase vyšel ven. Znovu zkontroloval čas a zjistil, že jestli má být na místě srazu včas, bude muset trochu přidat. Zrychlil proto svoji chůzi a už se nikde nezastavoval. Mohl sice na nedaleké zastávce sednout na tramvaj, ale chtěl tam dojít pěšky.

Za chvíli došel k přechodu a zrovna, když chtěl na něj vkročit, rozsvítil se na semaforu červený panáček. Zastavil se a trpělivě čekal na zelenou. Jak tak vyčkával, náhle jej něco zaujalo v tramvaji, která právě přijížděla ke křižovatce. "Přesně takové tričko má Milena." blesklo mu hlavou, když si všiml líbající se dvojice na zadní plošině. Zadíval se pozorněji a najednou mu to došlo. Úplně se mu z toho zatočila hlava. To nebyla nějaká cizí holka ve stejném tričku, to byla přímo Milena! A ten kluk, ke kterému se tiskla, nebyl nikdo jiný než Roman! V prvním okamžiku ho napadlo, že snad má nějakou halucinaci a zkusil zavřít oči. Vzápětí je znovu otevřel v bláhové naději, že se mu to snad jen zdálo, že to byl jen přelud, který zmizí. Nestalo se tak. Jen tramvaj přijela o kus blíž a mohl poznat, že jejich objetí by se stěží dalo pojmenovat jako kamarádské. "To přeci není možné!" odmítal jeho mozek vzít tuto skutečnost na vědomí. Vždyť Milena je JEHO holka a Roman zase nejlepší kamarád! Navíc je vlastně spolu seznámil on a oba věděli, jaké jsou mezi nimi vztahy. Horečnatě přemýšlel, jestli existuje nějaká situace, za které by se dalo jejich chování nějak omluvit, ale na nic nepřišel. Na okamžik ho ovládla myšlenka, že se za tramvají rozběhne, nějakým způsobem se dostane dovnitř a důrazně se bude dožadovat vysvětlení. Hned to ale zase zavrhnul. Tramvaj projela kolem, na semaforu se mu rozsvítila zelená, ale on zůstal zmateně a bezmocně stát a nevěděl, co má dělat dál.

"Jak mi to mohli udělat?" ptal se sám sebe. Nevěděl, na koho má být naštvaný víc. Na Milenu, protože si tak rychle našla jiného a ani se neobtěžovala mu to říct? Přitom si nemohl vzpomenout, že by udělal v jejich vztahu nějakou chybu a měl za to, že jim to spolu pěkně klapalo. Nebo by spíš měl nenávidět Romana, protože mu přebral holku, i když dobře věděl, jak moc jí má rád a záleží mu na ní? Rychlým pohybem vytáhnul mobil a už téměř vytočil Romanovo číslo, když si to zase rozmyslel. Zrušil svoji volbu a ruka mu bezvládně klesla. Nemělo smysl mu volat… V tu chvíli vlastně nemělo smysl vůbec nic… Jestli se mu odpoledne zhroutily jen plány na víkend, teď se mu zhroutil celý svět. Alespoň v ten moment to tak cítil.

Ještě chvíli stál bez hnutí a pak bezmyšlenkovitě vkročil do silnice. Ozvalo se ostré zatroubení a on si uvědomil, že mu mezitím zase naskočila červená. Rychle se vrátil zpátky na chodník a jen kousek před obličejem mu projela velká dodávka. Hlavou se mu honila spousta myšlenek, ale mezi nimi se stále neodbytněji hlásila o slovo jedna, která se ho neustále ptala: "Tak co teď, co uděláš?" Nevěděl, jak má na ni odpovědět. Má se vrátit domů a tam se utápět v žalu? Nebo zajít do nejbližší hospody a opít se tam, aby zapomněl? A nebo dojde na sraz s Janou a vyzpovídá se jí? Opět se objevil zelený panáček a tak po krátkém zaváhání vstoupil na přechod. Přešel silnici a zamířil si to nedalekému nábřeží. Tam se opřel o zábradlí a dlouze se zadíval na řeku, která hluboko pod ním klidně a nevzrušeně plynula. Sledoval, jak se v ní zrcadlí světla pouličních lamp, které se zrovna začaly rozsvěcovat a pokoušel si srovnat myšlenky v hlavě. Kéž by dokázal být také tak klidný jako její vody! Místo toho jej ovládnul takový zmatek, že jej na vteřinu napadlo, jestli by nebylo nejjednodušší to všechno ukončit, vylézt na zábradlí a skočit dolů. Hned to však zavrhnul, i přes svoje zoufalství si uvědomoval, že to za to nestojí. Pár minut tak stál, pak se pomalu otočil a vyrazil k místu, kde se měl setkat s Janou. Rozhodl se, že si potřebuje s někým popovídat a tak na plánovanou schůzku dorazí.

Když přišel na místo, Jana tam ještě nebyla. Byl tam o pár minut dřív, než byli domluveni a navíc, jak dobře věděl, dochvilnost nebyla zrovna její silná stránka. Stále musel myslet na Milenu a zoufale hledal, kde se vlastně stala chyba. Získala snad pocit, že se jí málo věnuje? Už dávno přeci nebyl puberťák, aby se na ní vrhal při každé možné příležitosti. Navíc mu přišlo, že jí to takhle vyhovuje a je tak spokojená. O to víc ho překvapilo, jak rychle jej "vyměnila" za Romana a jejich hodně důvěrné chování. Vždyť to není tak dlouho, co je spolu seznámil. Nebo… Při té představě se úplně otřásl. Napadlo ho, jestli to nemohla s Romanem táhnout už delší dobu a k němu si jen "odskočila". "To je přece nesmysl! O tom bych musel něco vědět!" snažil se namluvit sám sobě, ale červík pochybností v něm stále vrtal.

"Ahoj!" ozvalo se mu náhle za zády. Trhnul sebou a otočil se. Byla to Jana. Měla na sobě obtažené tmavé tričko s docela odvážným výstřihem a džíny bokovky. Dobře věděla, jak zaujmout muže a v čem vypadá dobře. I tentokrát pomocí líčení a oblečení vypadala o pár let mladší, než doopravdy byla. Za jiných okolností by jí pochválil, jak jí to sluší, ale teď na to neměl vůbec náladu.

"Čau." zamumlal polohlasně a dodal: "Tak pojď dovnitř."
Vešli spolu do hospody, našli si trochu zastrčený stůl v rohu a usadili se. Skoro okamžitě se objevil číšník a tak si objednali pití. Když odešel, Jana se podivila:
"Ty si dáváš hned na začátku Ferneta? To u tebe není obvyklý…"
"Měl jsem dneska fakt špatnej den, musím to trochu spláchnout." odpověděl a v duchu přemýšlel, jestli se jí má se vším svěřit, nebo ne.
"Copak, nějaký problémy v práci?" zeptala se zúčastněně.
"No jo, byl to úplnej blázinec…" začal jí popisovat, jakou měl honičku.
Když dovyprávěl, nastalo ticho. Po chvilce přemýšlení ho přerušil:
"A co ty, co je tebe novýho?"
"Hmmm, celkem nic, ale mám nový drby o Standovi."
"Tak povídej, přeháněj." odpověděl s předstíraným zájmem a chabým náznakem úsměvu.

Jana se dala do vyprávění o jejich společném kamarádovi, ale on ji poslouchal jen tak na půl ucha. Pořád v duchu musel myslet na to, co zahlédl v té tramvaji…
Jana ukončila svůj monolog a pátravě se na něj podívala. Byl viditelně duchem úplně někde jinde, svůj pohled upíral někam do prázdna a bylo jasné, že jí moc nevnímá. Zahleděla se mu přímo do očí a zeptala se:
"Ale tebe trápí ještě něco jiného, než práce, viď?"
"No… víš…" začal rozpačitě "Nevím, jestli ti to mám říct…"
"Jen povídej. Pokud vím, nemusíme mít před sebou žádné tajnosti?" dodávala mu odvahy.
"Špatně se mi o tom mluví." ještě chvíli oponoval "Je to dost osobní věc…"
"Vždyť víš, že mě můžeš říct všechno. Jestli tedy chceš."

Hluboce vzdychl. Potřeboval to ze sebe dostat ven a pokud se měl někomu svěřit, tak jediný člověk, který připadal v úvahu, byla Jana. Dopil štamprdli, kterou měl před sebou, objednal další a pomalu se dal do vyprávění. Jana ho pozorně poslouchala a občas chápavě přikývla.
Když skončil, v očích se mu zaleskly slzy. Rychle vzal kapesník, vysmrkal se a nenápadně si je otřel. Pak se podíval na Janu a polohlasně řekl:
"Takže teď vůbec nevím, co mám dělat…"
Jana na moment zaváhala, ale pak promluvila:
"Možná jsem ti to měla říct už dřív, ale podle mě jste se k sobě moc nehodili."
Chtěl proti tomu protestovat, ale Jana ho zarazila:
"Počkej, nech mě domluvit. Jsem přece taky ženská, takže asi líp rozumím ženské logice, nemyslíš?" lehce se pousmála.
Nezbývalo mu než souhlasit a tak dál poslouchal už bez přerušování. I když bylo jeho uvažování paralyzováno směsicí smutku, beznaděje a vzteku, musel uznat, že v některých věcech má Jana pravdu. Všimla si na Mileně věcí, které on neviděl, nebo prostě nechtěl vidět.
Dal si dalšího panáka a už trochu cítil, jak mu alkohol stoupá do hlavy. Přesto si objednal ještě dalšího a Janě taky.
"Už bych neměla moc pít. Budu opilá." bránila se Jana a rychle dodala: "A ty taky!"
Jen mávnul rukou a odpověděl: "Dneska je mi všechno jedno."
"Musím si odskočit." omluvila se a odešla na záchod.

Zůstal sám, jen se svými myšlenkami. Znovu se napil a přemýšlel o tom, co právě slyšel. Překvapivě mu to začalo dávat smysl, i když se tomu snažil ze všech sil bránit. Pomalu si uvědomoval, že vztah s Milenou nebyl zas tak idylický, jak si jej představoval. Stále to však podvědomě odmítal, nechtěl si to za žádnou cenu připustit. Připadal si jako rozdvojená osobnost, ve které se obě poloviny spolu hádají.

Jana se docela dlouho nevracela, až začal mít o ni strach. Už se téměř zvedal, že ji půjde hledat, když se objevila. Přišla ke stolu a znovu se posadila proti němu. Napřed se podívala na skleničku, trochu usrkla a pak se mu znovu podívala přímo do očí. Tentokrát ale trochu jiným způsobem, ve kterém vycítil něco zvláštního. Ještě před pár minutami, když povídala o Mileně, byla plná sebevědomí, byla to ona, kdo mu dodával energii, ale teď z ní cítil nejistotu a možná i trochu strach.

"Asi bych ti taky měla něco říct…" začala nesměle, odmlčela se a sklopila oči.
Tentokrát se role vyměnily a on byl tím, kdo dodával odvahu. V tu chvíli přestal myslet na sebe a své pocity, ale snažil se povzbudit Janu:
"Povídej, co máš na srdci, ať už je to cokoli." řekl klidným hlasem.
Zvedla oči od stolu a pátravě si jej prohlížela. Bylo vidět, že pořád váhá, jestli mu to má povědět nebo ne. Nakonec potichu promluvila:
"Víš, Petře, hodně jsem přemýšlela… My dva už spolu kamarádíme hodně dlouho, viď?"
Jen přikývnul, aby ji nepřerušil a tak vzápětí pokračovala:
"Známe se docela dobře a rozumíme si…"
Na konci věty se vznášel malý otazník, tak opět lehce přikývnul na znamení souhlasu.
"No a tak mě napadlo…"
Odmlčela se a prstem nervózně přejížděla po skleničce.
"…možná je to hloupost, ale prostě jsem si říkala…"
Uvědomil si, že uvnitř svádí těžký boj sama se sebou a chtěl jí nějak pomoci, ale nevěděl jak.
Po krátké pauze dokončila větu skoro šeptem:
"…co kdybychom spolu zkusili chodit?"
Tázavě a s obavami se na něj podívala.

Tak tohle rozhodně nečekal. Překvapeně na ni zíral a přemýšlel, co má odpovědět. Nejdříve si myslel, že si z něj dělá legraci, ale když se na ni pozorně podíval, bylo mu jasné, že nežertuje. Opravdu jí znal už řadu let a poznal, kdy jen tak vtipkuje a kdy mluví vážně. Naprázdno polknul a namáhavě ze sebe vypravil:
"Tos mě teda zaskočila… Nevím, co ti na to mám říct…"
"Nechci, abys mi hned odpověděl. Stačí, když o tom budeš přemýšlet…"

Dneska toho na něj bylo opravdu hodně. Zradila ho jeho holka, podrazil nejlepší kamarád a nakonec mu kamarádka nabídla chození. Kopnul do sebe další štamprdli "na uklidnění" a zamyslel se. Když tak o tom uvažoval, čím dál tím víc si uvědomoval, že Jana se o něj už zajímala asi delší dobu. Byly to jen takové náznaky, které si ani neuvědomoval, takže je nechtěně přehlížel. Konečně mu některé její chování, které dřív bral jako podivné, začalo dávat smysl. Bylo to, jako kdyby našel chybějící kousky skládačky a teď si z nich mohl vytvořit celkový obraz. Vždyť Jana vždy stála po jeho boku, podporovala ho, když potřeboval, pomohla nebo poradila. Zastyděl se. Proč vlastně pořád hledal někde jinde, když tu téměř ideální partnerku měl na dosah ruky? Dobře si uvědomoval, že oba už toho vypili dost na to, aby mohli uvažovat zcela racionálně, ale byl si jist, že v tomto případě jim alkohol pomohl překonat některé bariéry, které jim jindy bránily ve vyjádření svých citů.

Trochu provinile se na ni podíval:
"Myslím, že bychom to mohli spolu zkusit…"
"Hlavně, aby sis to zítra pamatoval." lehce se usmála.
"Neboj, jsou věci, na které tak snadno nezapomenu." opětoval úsměv.

Poprvé ten den cítil, že všechno bude zase dobré. Zažil sice jednu hodně bolestnou ztrátu a velké zklamání, které jej bude ještě dlouho bolet, ale zároveň našel novou naději. Navíc tam, kde to nejméně čekal. Ne nadarmo se říká, že každý konec znamená začátek něčeho nového. Možná to byl osud, možná to byla ta nejlepší věc, která ho mohla potkat. To se ukáže až časem. Pozvedl skleničku a natáhl ruku směrem k Janě:
"Tak na nás dva!"
"Na nás." odpověděla.

Ozvalo se cinknutí, které symbolicky zpečetilo nový začátek.