Dnes jsme se sešli na D3, abychom uspořádali soukromou
expedici poblíž vagónu Astragon. Prvním překvapením bylo, že místo očekávaných
třiceti lidí se dostavilo jen deset nejhorších ksichtů a Masek. Další nečekaná
situace nastala, když na odvoz materiálu přijelo pouze jedno malé dodávkové
auto. Sice jsme původně počítali s kamiónem, ale přeci jen jsme tam všechny
věci poskládali tak dokonale, že se na korbu vešli ještě tři astronomové.
Po dlouhém bloudění jsme dorazili na místo a byli jsme mírně zděšeni. Pozorovací
stanoviště se nachází asi dvacet kroků od silnice, kde je i v noci silný
provoz a všechna auta tam jezdí z rozsvícenými dálkovými světly. Astragon
se rozkládá přímo uprostřed divoké pustiny, kde jedinými nerovnostmi jsou
podivné hromady kamenů se zapíchlým křížem. Po prohlídce okolí jsme zjistili,
že planina je na jedné straně ohraničena trapnou imitací lesa a na druhé
zapáchající skládkou a haldou radioaktivního materiálu. V rohu louky jsme
nalezli napůl ohryzanou kostru obalenou všelijakým hmyzem a několika supy.
Nenechali jsme se odradit a začali jsme stavět tábor. Zbytek dne se už
nestalo nic zvláštního, pouze Držštička si při stavbě stanu usekl levou
ruku a vykrvácel. Hodili jsme jeho tělo supům a šli spát.
Ráno se nás probudilo jen devět. Polák se špatně zavřel do spacáku a
udusil se. Největší úkol dne dostal Mlock a Čečil - museli rozdělat oheň
a uvařit čaj. Oheň stále nechtěl chytit, dokud Mlocka nenapadlo plivnout
doprostřed ohniště. V následujícím požáru uhořel Čečil a Mlock byl silně
popálen. Popáleniny si musel léčit studenou vodou z várnice. Když se jednou
neopatrně nahnul, spadnul dovnitř a utonul. Večer se pár bláznů pokoušelo
marně najít oblohu a pozorovat. Do stanů je zahnala až ranní sněhová bouře.
Dnes ráno jsme našli Lumíra, jak visí se smyčkou na krku na nejbližší
bříze. Podle jeho přiblblého výrazu jsme usoudili, že už nechtěl se zbytkem
jedinců trávit další dni a noci na proklatém místě a vzdal to. Tak nás
zbylo jen šest. Lumírovo smrt jsme oslavili v losinské hospodě fernetovou
smrští. Při zpáteční cestě Masek zkoušel stopovat auta výskokem z křoví
a byl zlikvidován kamiónem. Večer při pozorování jsem nechtěně posvítil
Béďovi svojí šajnivkou do velkého dalekohledu, právě když dělal odhad.
Zařval a s dírou v hlavě odpadl. Vzápětí se na něj vrhly muňky a ohlodali
jej na kost.
Když jsem šel ráno pro dříví, zase jsem něco objevil. Tentokrát to byl
Tůma, který v noci zapadl do malé jeskyňky a přelámal si obě hnáty. Ještě
se trochu hýbal a tak jsem doběhl do lesa, ulomil větev a s ní ho pak umlátil,
aby se netrápil. Cestou na oběd nás honil nějaký duchovní s puškou, střílel
po nás a stále vykřikoval něco o jeptiškách. Vylákali jsme ho na koupaliště
a tam společně utopili. Večer bylo jasno a Zíbar si vzal do hlavy, že budeme
pozorovat. Šmolík a já jsme ho poněkud zklidnili sekerou a k večeři jsme
si usmažili zbytky jeho hlavy.
Při snídani jsme se nějak se Šmolíkem nedohodli na tom, kdo uvaří čaj.
Došlo nakonec i na nože a právě když dopisuji tyto řádky, Petr naposledy
vydechnul. Jsem však také velmi těžce raněn a vím, že smrt se rychle blíží.
Proto vám chci dát poslední radu: "Nikdy nejezděte na ten proklatý
vagón Astragon!!!!"
(c) Wendy 1992 Volné pokračování: Policejní hlášení |