|
Tak už je to tady - autor se po obrovském úspěchu TERMINÁLNÍKŮ,
kteří vyšli v nesmírném nákladu (přes 30 výtisků!), rozhodl, že vytvoří
jejich volné pokračování!! Ačkoliv byl kvůli některým údajům z prvního
dílu přinucen určitý čas strávit v ilegalitě, nezatrpkl, a jakmile zjistil,
že už byl odvolán trest smrti pro jeho osobu, ihned se navrátil do vlasti
a s chutí začal tvořit tuto hlubokomyslnou psychologickou studii jednoho
pracoviště. Protože od napsání prvního dílu nastaly na sále převratné změny
a některé informace již pozbyly platnost, jsou zde TERMINÁLNÍCI II s příznačným
podtitulem: "Časy se mění..."!
V prvním díle jsme opustili naše hrdiny z terminálového pracoviště někdy ke konci března, brzy po udělání 100 000 karet. Pracovníci samozřejmě ve svém tempu nepolevili, a tak v půlce dubna byla konečně revize všech karet hotova. Tentokrát už se to obešlo bez oslavy. Na úspěšném dokončení práce se aktivně podíleli i dva zcela noví pracovníci - Simona K. a Michal U., kteří nastoupili prvního dubna. Nikdo netušil, co bude dál, až po dlouhé poradě vedení rozhodlo, že se začne opět dělat od začátku abecedy a karty se budou ještě jednou kontrolovat. Když to paní B. oznámila pracovnímu kolektivu, místo očekávaného bouřlivého potlesku se ozvalo pouze nespokojené mručení. Nedalo se však nic dělat, a tak každý vyfasoval balík karet a začala velmi zajímavá práce. Náhle se zjišťovalo, že někteří lidé bydlí na zcela jiných adresách, než jaké jsou uvedeny na kartách, nebo že se oba rodiče jmenují Artur Blábol. V počítači se objevovaly podezřele často velmi netypické ulice - například U čertovy díry či Pod kruhovkou a také věkový rozdíl mezi manželi kolem stovky let nebyl žádnou vzácností. Bylo to sice poněkud neobvyklé, ale nikdo ani na okamžik nezapochyboval o správnosti dat v počítači. Jestliže údaje nesouhlasí, zajisté je to způsobeno chybami na kartách - vždyť při revizi všichni pracovali nesmírně pečlivě a dávali si veliký pozor, aby neudělali žádnou chybu. Pokud se přesto vyskytnul v počítači chybný údaj, určitě musel být způsoben nějakým zákeřným virem. Určité podezření padlo na Tomáše T., který má v likvidaci dat dlouholeté zkušenosti, ale nakonec se zjistilo, že má neprůstřelné alibi. V inkriminované době byl totiž teprve na cestě do práce, a přitom mírně podřimoval v tramvaji. Při prověrce ostatních osob se zjistilo, že několik pracovníků už přes tři měsíce nechodí do práce. Zastaví se jen dvakrát měsíčně - v den zálohy a dobírky, seberou peníze a až do další výplaty je nikdo na pracovišti nespatří. Přes důkladnou lustraci nebyl pachatel počítačových chyb nikdy vypátrán, a tak byly připsány na vrub nedokonalému programu. I když chybovost nabývala hrozivých rozměrů (až 96%), v kontrole se stále pokračovalo. Pracovníkům byly neustále vtloukány do hlavy podrobné návody, jak co mají dělat. Bohužel, každý z nadřízených měl trochu jiný názor, a proto se každý den pracovalo jinak - podle toho, kdo z vedení byl právě přítomen. To se neobešlo bez následků. Časem začala morálka na pracovišti pomalu upadávat, až klesla pod bod mrazu. Křivka produktivity práce po únorovém vrcholu a březnové stagnaci začala v druhé polovině dubna strmě klesat. Módním trendem se stalo podávání výpovědí. Skoro každý (hlavně ze skupiny B) si už podal nebo brzy podá žádost o ukončení pracovního poměru. Skupinu B tak navždy opustila Tereza B., která odešla pracovat do baru "U červené lucerničky". Před odchodem se svěřila kolegyním, že by si ráda vydělala na Mazdu. Párkrát ji pak někdo viděl, jak večer postávala před hotelem Central, dokud u ní nezastavil vůz se západní značkou. Potom následovalo krátké dohadování a odjezd někam na klidnější místo, kde se patrně uzavíraly obchodní kontrakty. Je to velmi výnosná činnost, za týden se prý takto dá vydělat průměrně kolem tisíce marek. Míša Č. zase odešla pracovat do banky. Na práci se svědomitě připravila - sehnala si neprůstřelnou vestu, samopal, černou kuklu a bednu útočných granátů. Někdy v této době se také pracovištěm přehnala nebezpečná epidemie, nazvaná těhotenství, kterou byla infikována část pracovnic. Mužské menšině se nemoc zatím vyhnula, ale protože má inkubační dobu až devět měsíců a nakažené pracovnice nejsou v karanténě, nebezpečí nákazy stále trvá. Touha po práci se mezitím změnila na touhu obtelefonovat co nejvíce známých a příbuzných. Bohužel na sále je pouze jeden telefonní přístroj, a tak se o něj vždy rozpoutá nelítostný boj. I když byli všichni několikrát poučeni, že je určen výhradně pro služební hovory, vždy se u aparátu vytvoří dlouhá fronta pracovnic, které musí nutně někomu sdělit neodkladnou informaci. Když je někdy vyjímečně telefon volný, všichni nervózně čekají, kdy se ozve. Po prvním zazvonění vystartují střemhlav k aparátu, nejrychlejší osoba zvedne sluchátko a když hovor není pro ni, vztekle zavěsí. V opačném případě si přišoupne židli a začne blokovat linku tak dlouho, dokud telefon nepřehřeje. Pokud potřebuje zavolat někdo z vedení, má smůlu - nemá šanci se k telefonu ani přiblížit. Pracovní kolektiv se proměnil v nebezpečnou smečku, která si dělá, co chce a z ostatních zaměstnanců má rád pouze paní, která přináší výplatu. Přestávky i velkou část "pracovní" doby tráví nyní pracovníci vleže na židlích nebo na stolech, ze kterých si smetou terminály na zem. Zbytek směny si krátí diskusí o tom, kdo koho podvedl v 279. díle Dallasu, jaká barva očí je nejhezčí, jaké je nejvhodnější jméno pro potomka, anebo proč kolegyně z druhé skupiny jsou takové kobzy. Vztahy mezi skupinami A a B jsou asi takové jako mezi Srby a Chorvaty v bývalé Jugoslávii, takže menší přestřelky při střídání směn se staly už zcela běžným jevem. Chodit do zaměstnání neozbrojen by se odvážil snad jenom naprostý šílenec. Konflikt přerostl v otevřenou válku, když skupině A zmizelo ze skříně šestnáct zrníček cukru. Od té doby si obě skupiny své věci zamykají do vlastních trezorů, napojených na poplašné zařízení a klíč skrývají na přísně tajné místo. Proto je často vidět, jak celá skupina s detektory kovu pročesává počítačový sál a hrají velmi populární hru "Klíč druhé skupiny". Válka si už vyžádala i první oběti. Občas je někdo nalezen probodený kartou nebo s naraženou klávesnicí na krku. Na pracovišti vznikly dva silné mafiánské klany, které mezi sebou urputně bojují. Ve skupině B se vytvořil kolem Lenky P., kdežto gang skupiny A vzala pevně do svých rukou osoba s bohatými znalostmi - "krvavá Iris". Napětí ještě více zhoršuje Vašek K., který pracuje jako práskač a pilně donáší oběma směry. V krátkých obdobích míru, kdy je zastavena palba, se pracovnice baví sledováním prapodivného úkazu. Přibližně v půl šesté se před budovou objeví dvojice kosmonautů, kteří se stále pokoušejí nastartovat jakýsi pekelný stroj. Někdy se jim to náhodou i povede a pak se strašným rachotem zmizí v oblacích dýmu. Dalším oživením se stal jistý Hugo, který jednoho dne obsadil vrátnici a odmítal pustit kohokoliv do budovy. Tvrdil, že by jej určitě někdo zmlátil, sebral mu klíče od evidence a rozházel tam všechny karty po zemi. Otevřel až tehdy, když mu náčelník odpřísáhnul, že mu sežene ochranku, milicionářský stejnokroj a navíc mu bude nosit každý den litr plnotučného mléka. Tak nastal máj - lásky čas. Děvčata z obou skupin o sebe začala velmi pečovat, silně stoupala spotřeba kosmetických přípravků, která se nakonec ustálila až na hodnotě 4,5 kg na osobu za den. Po skončení pracovní doby se pracovnice vždy pečlivě zkrášlily a rychle vybíhaly před budovu, kde už postával zástup chlapců, kteří si je rozebrali mezi sebou. Koncem května také nastala velká horka, a proto bylo zapotřebí více tekutin. Většina osob se osvěžovala limonádami, ale vytvořila se i skupinka, která dávala přednost lahvovému pivu nebo i tvrdším destilátům. Zbylí jedinci se zcela distancovali od okolí a pili pouze výbušnou kapalinu neurčitého složení, kterou nazývali Bifis. Na přelomu května a června nastalo na celém oddělení velké malování a jako pracovní četa byla vybrána elita ze skupiny B. Hlavním bíličem se stal Martin J., který poprvé v životě pracoval, a proto radostně mával štětkou, dokud se většina Primalexu neocitla na podlaze a na hlavách přihlížejících kolegů. Nejvíce potěšen byl Tomáš T., který byl obarven nejen na hlavě, ale měl i krásně zabílené rádio. Martinovi J. to samozřejmě vůbec nevadilo, v poklidu nanesl na každou stěnu celkem osm nátěrů a kdyby mu nedošla barva, asi by bílil ještě teď. Ali H. se mezitím podařilo zapatlat sádrou všechny nerovnosti tak dokonale, že se dosud nepovedlo najít ve vymalované místnosti ani okno, natož zásuvku nebo vypínač. Práci úspěšně zakončil Michal U., který při zatloukání hřebíku povalil celou zeď. Na své bývalé kolegyně a kolegy se přišla také podívat osoba s krycím
jménem "paní Benešová" a se slzou v oku zavzpomínala na tu krásnou dobu,
kdy seděla za počítačem a pracovala s nimi. Prý kdyby mohla, okamžitě by
nastoupila zpátky, ale bohužel, její starý dobrý terminál je již obsazen
Michalem U.. Ten se jednoho dne chtěl přesvědčit, jestli by se počítač
nedal předělat na bicí soupravu a podíval se mu na vnitřnosti. Od té doby
byla celá počítačová síť měsíc mimo provoz a všichni nadšeně přerovnávali
celou evidenci. Občas sice přiběhl někdo z techniků a se sebevědomým úsměvem
prohlásil, že již počítač funguje, ale už za půl hodiny se jej podařilo
pracovníkům opět zlikvidovat. Nakonec se přeci jen technikům povedlo dát
celou síť trochu do pořádku, a tak od konce června se už opět maká na terminálech,
až se z nich kouří.
POPIS NOVÝCH PRACOVNÍCH SIL
Simona K. (skupina B) Nejraději sedí u počítače, poulí fialové žabí oči na své kolegyně a
s velkou oblibou jim vykládá drby o nadřízených. Mluví při tom tak drsnou
řečí, že její slušná slova by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Z
domova si nosí hi-fi věž s výkonem 2kW, na které si stále dokola pouští
jednu kazetu se svou nejoblíbenější skupinou "Šišatý nakřivo" a tančí při
tom divošské tance, které ji naučila Ali H.. Často se také chlubí, jak
bez jediného škrábance přežila havárii, při které byl její zrezivělý trabant
přejet kamiónem, poté vlečen půl kilometru vlakem až nakonec spadl do propasti
a explodoval. Po této nehodě prý pouze dohustila levou zadní pneumatiku
a pokračovala v jízdě, jakoby se nic nestalo. Největší radost ji udělá,
když "nechtěně" porazí odpadkový koš zrovna tehdy, když uklízečka Agáta
přijde na sál vytřít podlahu.
Michal U. (skupina B) přezdívky: BUBENÍK, ROBINSON, MAŘENÁČ Tento pracovník má jednoho velikého koníčka - bubnování. Proto jeho příchod do práce vždy už z dálky signalizuje pravidelné bušení do stěn bubenickými paličkami. Je to veliký drsňák, proto poslouchá pouze "Rychlou jízdu" a všechny skupiny, které jsou podle něj "vyměklý" označuje jako hopsálky nebo bambálky. Jako správný tvrďák nosí mohutnou hřívu, kterou zastříhává pouze tehdy, když už o ni zakopává. Dalším jeho typickým rysem je, že se neobtěžuje zvedat nohy, a proto je snadno rozlišitelný od ostatních podle šoupavého kroku. Patří spolu s Martinem J. do klubu příznivců zdravé výživy, a tak se živí jen bílými jogurty, křenem, cibulí, Lučinou a Bifisem. Pouze když je mu znemožněno bubnování, na okamžik tento klub zradí a léčí si svůj bol pomocí piva, které si přinese ve svém cestovním baťůžku a konzumuje na ex.
Protože se od doby, kdy byli dopsáni první TERMINÁLNÍCI změnilo i chování
některých popisovaných osob, stručně se o tom zde zmíníme na vybraných
příkladech:
Mirka Č. (skupina A) Již ji nestačili kosmetické úpravy vlastního těla, ale vrhla se i na
Vaška K. a pokoušela se z něj udělat normálního člověka. Marně. Dosáhla
pouze toho, že se začal česat na kohouta, malovat oči a lakovat nehty na
nohou. Po tomto neúspěchu raději utekla spolu s Jitkou U. na městskou správu,
kde místo práce píše knihu "Vlasy stokrát jinak". Podle některých neoficiálních
zdrojů chce jít pracovat do jednoho kravína jako kosmetička podlahových
krytin.
Ali H. (skupina B) Téměř zcela se již zcivilizovala a plní nyní na pracovišti funkci svačinářky.
Vždy o přestávce odchází do Luny s plnýma rukama prázdných lahví a vrací
se obtěžkána jídlem. Největší zátěží je pro ni svačina Martina J., kterému
musí přinést 5-6 litrů Bifisu. Za tuto namáhavou práci občas dostane od
někoho až deset haléřů s dovětkem, ať si za to koupí něco na sebe. Některých
zvyků z domova se však dosud nezbavila. Například ve Sputniku si na oběd
dává pouze syrové maso a místo příboru používá pazourek.
Petra H. (evidence OP) Jako jediná z pracovnic se může pochlubit vlastní kanceláří a je na
to patřičně hrdá. Tam, skryta před okolím, pořádá pijácké orgie, pouští
si magič a zběsile křepčí. Tak se stává, že někdo dostane občanku vyplněnou
azbukou či vzhůru nohama. Když má dobrou "náladu", zvládne i zrcadlově
obrácené písmo.
Martin J. (skupina B) Rozšiřuje o sobě zaručené zprávy o tom, že byl parašutistou, profesionálním
tanečníkem, zpěvákem ve sboru a tajným agentem KGB. Také se stále zdokonaluje
ve svých nejoblíbenějších sportech - šplhání a podlézání. Svůj silný šok
z první práce při bílení musel vykompenzovat týdnem dovolené, aby se trochu
vzpamatoval.
Vašek K. (skupina B) Nosí si do práce dlouhý šroubovák, kterým vydloubává klávesy z terminálu
a háže je po svých kolegyních. Také si začal hrát s cizími peněženkami
a od té doby se na sále nějak ztrácejí peníze. Zezačátku to byly jen malé
částky, ale nedávno se záhadně ztratila celá výplata a ten den si někdo
kupoval u firmy CONSUL novou Amigu. Ačkoliv jeho hrneček připomíná zevnitř
nádobu na uhlí, stále zatvrzele odmítá si jej umýt.
Lenka P. (skupina B) Úporně přemýšlí, zda má jet na dovolenou na Havaj nebo "jen" do Španělska
za pouhých 80 tisíc. Pravděpodobně jeden z mnoha jejích chlapců bude velmi
štědrý sponzor. Prohlíží si katalogy cestovních kanceláří, vykřikuje, že
je to "supr" a dumá nad tím, jak propašuje přes hranice pytel nalovených
škeblí. Největší starost ji dělá, kterého svého kluka má vzít s sebou.
Protože se bojí žraloků, bude se u moře koupat zásadně jen ve vaně. Závistivé
kolegyně si přejí, aby poblíž jejího letoviska ztroskotal alespoň jeden
tanker plný ropy.
Štěpa P. (skupina B) Od té doby, co byla nakažena graviditou, začala polevovat v pracovním
úsilí a k úplnému šílenství ji dovádělo, když někdo v její blízkosti pracoval
více než ona. Protože seděla na místě, kde se terminály napojují na síť,
často byla pracující osoba z neznámého důvodu náhle odhlášena. Když se
její nemoc zhoršila tak, že začala vyhazovat spolupracovnicím jídlo z okna
(prý, aby si pochutnali chudáci pejskové), dostala z bezpečnostních důvodů
výpověď. Proto sebrala svého Jiřího, Pepu a Brouka a hrdě odkráčela směrem
na východ.
Hanka R. (skupina B) Pro své časté telefonáty si vysloužila přezdívku "stíhačka", protože
s klidem zvládne za jednu směnu protelefonovat až deset hodin. O většině
událostí je pomocí své špionážní sítě informována ještě dříve, než se skutečně
stanou. Má také nejlepší přehled, kde se dá určitá věc pořídit nejlevněji
a hned po pracovní době si ji jde koupit. Minimálně třikrát za den si holí
nohy sekačkou na trávu, na zvlášť odolné chloupky používá motorovou pilu.
Finanční problémy nezná - její otec totiž vydělává velké peníze v cizině,
kde pracuje s odstřelovací puškou.
Jitka U. (skupina A) Po odchodu Štěpy P. přestala mít na sále konkurenci a zlenivěla. Asi
byla poštípána mouchou tse-tse, protože nyní jakmile přijde do práce, ulehne
za svůj terminál a ihned tvrdě usne. Když se dosyta vyspí, vyloví z tašky
knihu "Čachtická paní" a prohlíží si v ní obrázky. Číst ji prý nebude -
to by ji příliš unavilo. Aby ji spolupracovníci nerušili, nechala se přeložit
na městskou správu, kde spí vesele dál.
Eva Ž. (skupina A) Naučila se skákat tak šikovně, že si při jednom seskoku utrhla nohu.
Doktoři se sice snažili, ale nakonec prohlásili, že ji budou muset dát
protézu. To ji tak rozčílilo, že si přehodila nohu přes rameno a odskákala
domů. Tam si ji za pomoci domácího šitíčka přišila - bohužel patou dopředu.
Proto se nyní může pohybovat pouze přískoky a zlomyslní kolegové na ni
křičí "pajdavá".
Mirka Ž. (skupina A) Nastoupila na pracoviště poté, co za záhadných okolností zmizela Mirka V. a ihned obsadila její místo za terminálem. Je své nezvěstné kolegyni velice podobná, ale má jiné příjmení a je již vdaná. Nedávno se prý odstěhovala do jedné městské čtvrti, kde prudce stoupla závažná trestná činnost - hlavně vraždy.
Autor byl po dopsání tohoto díla tak vyčerpán, že to psychicky neunesl
a musel být převezen do psychiatrické léčebny v Dobřanech. Při převozu
byl silně agresivní, pokousal a oslintal dva lékaře, takže byl raději umístěn
v zamřížované cele. Ani tam se však neuklidnil, překousnul mříže a pokoušel
se uprchnout. Proto musel být oblečen do svěrací kazajky a po skotském
střiku se jej podařilo zavřít do plně vypolstrované místnosti. Naděje na
zlepšení jeho zdravotního stavu je podle slov ošetřujícího lékaře prakticky
nulová.
Autor děkuje za spolupráci stejným osobám a firmám jako v prvním
díle a dále pak posílá speciální díky:
(c) Wendy 1992 Volné pokračování: Terminálníci III - Nejistá
sezóna
|