Okolí plzeňského nádraží skýtá otřesný pohled. Je
plné nejrůznějších trosek, zbytků zřícených staveb, vraků aut, spadané
omítky, utržených satelitních antén, pozůstatků lešení a dalšího harampádí.
Do hrbolatých asfaltových cest vytrvale buší drobný, ale neustávající déšť
z černých mraků, které se pomalu valí olověnou oblohou. Na několika místech
doutnají kusy dřeva a odpadků. Mezi troskami visí těžká smogová přikrývka,
ve které je velice snadné zabloudit. Mezi ruinami zuří krutá bitva mezi
dvěmi ozbrojenými skupinkami. Jedné velí z bezpečného úkrytu starý proplešatělý
muž, který sleduje bitvu na svém monitoru a pomocí vysílačky vydává příkazy
svému komandu. Jeho bojovníci jsou vesměs starci, disponují však perfektní
bojovou technikou, což vyrovnává jejich věkový handicap. Na druhé straně
fronty stojí skupinka asi dvaceti mladých lidí, mezi kterými je i několik
dívek. Jsou velmi špatně vyzbrojeni, ale do boje se vrhají s neuvěřitelným
nasazením a jsou perfektně organizováni. Na přední linii, mezi svými bojovníky,
stojí s dalekohledem u očí obrýlený mladík a sleduje postup nepřátelské
jednotky. Po chvíli dalekohled odloží, vydá několik povelů a spolu s ostatními
se dává do nelítostného boje proti nepříteli...
Maleček se pozvedl z popela Plzeňského planetária.
Z hospody "U notorika" se vypotácel mírně podroušený chlapík. Chvíli si zvykal na čerstvý, nezakouřený vzduch a pak se nejistým, kolébavým krokem vydal na zapadlé parkoviště, kde měl zaparkovaný svůj bourák. Nějakou dobu mu trvalo, než našel v řadě aut svého oprýskaného Moskviče a začal lovit po kapsách klíčky. Když je konečně vypátral, zkusil se trefit do zámku. Po několika neúspěšných pokusech se mu to konečně povedlo a těžce dosednul na sedadlo. Nacpal klíček do zapalování, nastartoval a právě se chystal rozjet, když motor zhasnul. Opilec vztekle praštil do volantu a znovu zakroutil klíčkem. Nic. Motor se ani nepohnul. "Co to k sakru je, no co je to za blbost sakra!" zaklel a ještě jednou zacloumal klíčkem. V tom jej však zaujalo něco jiného. Asi dvacet metrů od jeho vozu se s hlasitým zapraskáním objevila veliká, pronikavě svítící krychle a chvíli nehybně stála. Kolem krychle se vytvořil prudký vítr, jakoby do sebe nasávala vzduch. Po nedalekém kovovém zábradlí začalo pobíhat několik modrobílých jisker, které se do sebe různě zaplétaly a protivně syčely. Náhle jiskry zmizely, všechno ztichlo a vítr se uklidnil. Krychle se pomalu rozplynula a na místě, kde ještě před chvílí byla, se objevil přikrčený nahý muž. To už bylo moc i na opilce. S neuvěřitelnou rychlostí vystartoval z auta a rozběhl se pryč. Tajemný muž se za ním lhostejně otočil a sledoval jej, dokud chlapík nezmizel ve tmě. Pak se pomalu zvednul a rozhlédl se kolem. Teprve nyní bylo dobře vidět jeho mohutně stavěné tělo a zvláště neforemný hranatý obrys. Jak se později ukázalo, byl to Hranátor. Hranátor se vydal energickým krokem k vyhlídkové plošince, odkud byl výhled na celé město. Došel až k zábradlí a pomalu prozkoumával celé noční město, které se před ním rozprostíralo jako spousta barevných světýlek. Srovnával si pozorované detaily s uloženými daty. Pak si to namířil temným prostranstvím do jedné plzeňské čtvrti. Za chvilku narazil na hlouček astronomů, kteří zuřivě hledali v dalekohledu jakýsi objekt. Byl to kroužek Orion i se svým vedoucím, kterému právě vypadl okulár a zakutálel se někam do neznáma. Dva nejaktivnější pozorovatelé se právě prali o dalekohled, když jejich pozornost upoutal nezvyklý výjev. Ze tmy se vynořila hranatá postava naháče a mířila přímo k nim. "Hele vole, dočum a mrkni co je tohle za zjevení" strčil jeden astronom do druhého a divoce se rozesmál. Při pozorování se totiž zahříval ananasovým punčem a byl už poněkud nametený. Hranátor se zastavil a začal si prohlížet jednotlivé astronomy. "Hezká noc na procházku, co?" prohlásil maník u dalekohledu mezi záchvaty smíchu. "Hezká noc na procházku" opakoval po něm Hranátor. To už se přidal do debaty i sám vedoucí: "Máš zejtra velký prádlo, nic čistýho, co?" "Nic čistýho, co" opakoval Hranátor bezbarvě. "Řek bych, žes někde prochlastal svý hadry, že jo?" s posměšným úsměškem pokračoval vedoucí a rozšlápnul spadnutý okulár. Hranátor se na něj podíval svým studeným pohledem a suše odpověděl "Vaše hadry - dejte mi je. Hned!!" To však neměl dělat. Orionisti se rozlítili a s výkřikem "Řek sis vo to vole!!!" vytáhli z klopy své ostré klubové odznáčky. Nejbližší astronom se vrhnul na Hranátora a vrazil mu špendlík od odznáčku do břicha. Hranátor nehnul ani brvou, ale s neuvěřitelnou rychlostí mu zkroutil ruku a zapíchnul mu jeho vlastní odznáček do krku. Astronom zachroptěl a klesl k zemi. Za chvilku podobným způsobem zlikvidoval i oba ostatní. Zbyl tu už jen vedoucí a ten, když viděl, co by se mu mohlo stát, začal rychle ustupovat a horečnatě ze sebe svlékat oblečení. Měl pravdu, opravdu si tím prodloužil život - asi o 14 sekund. Mezitím se na jiné straně Plzně stalo něco podobného. Na jednom staveništi se objevila velká svítící a praskající koule a za chvilku se rozplynula. Mezi stavebním materiálem se objevila nahá postava mladého muže. Na rozdíl od Hranátora byl tento muž menší, trochu shrbený a bez hran. Bylo na něm poznat, že je dost vyčerpaný a že se cítí nesvůj. Při své pomalé chůzi namáhavě dýchal a stále do něčeho vrážel, jako by špatně viděl. Za chvilku se vymotal ze staveniště, těžce přelezl plot a rozhlédnul se. Ocitnul se v jedné zapadlé uličce na periferii města. Asi padesát metrů před sebou zahlédl dvojici milenců, jak se k sobě tiskne a dívka se právě ptá chlapce: "Taky jsi viděl ty hrozný blesky?" Podíval se ještě na druhou stranu a potichu se pustil za nimi... Za chvíli touto uličkou projížděl policejní Favorit, když mu málem pod kola skočila hezká dívka. Policista dupnul na brzdu a než stačil cokoliv říct, dívka začala křičet: "Chyťte ho, hajzla! Ukrad mi brejle sviňák!!" Až teď si všimnul, že o kousek dál se k němu belhá mladík oblečený jen do trenýrek a otírá si krev, která mu teče z nosu. "Hergot, tady de vo něco vážnýho. Radši hned zmizím." pomyslel si polda a prudce dupnul na plyn. Toho rána se Marii vůbec nechtělo vstávat. Řinčející budík rozmrzele zamáčkla takovým způsobem, že z něj zbyla placka a ještě chvíli se povalovala v posteli, než konečně vstala. Při pohledu na kuchyňské hodiny zjistila, že má nejvyšší čas běžet do práce, tak jenom v rychlosti vymlaskla jednoho lahváče z ledničky, spolkla tři Celaskony a vyběhla před dům. Tam už na ni čekala připravená Babeta, polepená nejrůznějšími samolepkami a postříkaná různobarevnými spreji. Nejlépe se na ní vyjímal obrázek vypité lahve rumu a červený nápis SMRT ABSTINENTŮM! Marie se elegantním skokem přenesla na svůj ďábelský stroj, nastartovala a za pekelného řevu vyjela na silnici. Za okamžik už byla před továrnou, kde pracovala. Vešla dovnitř, převlékla se do montérek, vysoukala se do kabiny svého jeřábu, pustila si z magiče tvrdej metal a dala se do práce. Tou dobou se objevil Hranátor na hlavní poště a zamířil si to rovnou k okénku s nápisem Informace. Před přepážkou odstrčil nějakou ženu, podíval se na unuděnou úřednici, která si právě upravovala účes, a úsečně pronesl: "Dejte mi telefonní seznam Plzně!" Úřednice se ani neobtěžovala zvednout oči od zrcátka a vyštěkla: "Máte ho za sebou, na tej polici!!" Hranátor se bleskurychle otočil a opravdu - na poličce za ním ležela nějaká oškubaná kniha s nápisem Zlaté stránky 1993. Hranátor popošel k seznamu a začal v něm rychle listovat. Vyhledal si písmeno V a systematicky prohledal celou stránku, až našel příjmení Větrovcová. Poté se prstem zastavil pod třemi ženami, které měly stejné jméno - Větrovcová Marie. Zaklapnul seznam a rychle vyšel ven. Asi za dvacet minut se na poště objevila další zajímavá postava. Byl to mladík, oblečený zřejmě do šatů staršího bratra. Všechno na něm plandalo, kalhoty byly asi o půl metru delší, než by měly být a s rukávy to nebylo o nic lepší. Celý jeho zjev korunovaly dívčí brýle, které mu seděly na špičce nosu a hrozily, že každou chvíli spadnou. Chvíli se proplétal mezi lidmi, až nakonec zamířil také k Informacím. Úřednice se už mezitím stačila učesat a nyní se věnovala malování očních stínů. Mladík se zastavil před okénkem a chvíli nesměle přešlapoval. Když se ani po půl hodině nic nedělo, odkašlal si a zeptal se: "Můžete mi, prosím, půjčit telefonní seznam Plzně?" Úřednice se s nelibostí podívala, kdo se jí to opovažuje obtěžovat, vybafla na mladíka: "Leží za váma!!" a pověsila do okénka cedulku NEOTRAVOVAT. Podivný mladík poděkoval a začal listovat v seznamu. Chvilku zmateně cosi hledal mezi adresami firem, až našel soukromá telefonní čísla. Listoval pozpátku, dokud nenašel písmeno V. Dále postupoval úplně stejně jako Hranátor. Sunul prstem po jednotlivých příjmeních, až se konečně zarazil také u Větrovcové Marie. Opatrně se rozhlédl kolem sebe a když se ujistil, že si ho nikdo nevšímá, pomalu začal vytrhávat list ze seznamu. Vytržený list poté několikrát přehnul a zastrčil do náprsní kapsy. Znovu se rozhlédl, úlevně vydechnul, setřel si pot z čela a vyšel na ulici. Hranátor si to z hlavní pošty zamířil přímo do prodejny loveckých potřeb. Přivítal ho tam postarší prošedivělý muž s drobnými brýlemi. Hranátor se zastavil uprostřed obchodu a pátravým pohledem přejížděl po vitrínách, kde byly vystavené rozmanité zbraně. "Čím mohu posloužit?" zeptal se prodavač a postavil se přímo před Hranátora. Vypadal proti němu jako nějaký trpaslík, který se přišel poklonit obrovi. Hranátor ani na chvilku nezaváhal: "Fázovanou plazmovou pušku, ráže 40". Je to cvok, nebo si jenom ze mě dělá blázny? blesklo hlavou prodavači, ale nahlas řekl: "Máme tu jenom to, co vidíte!" Hranátor se podíval na jednu z vitrín a úsečně pronesl: "Rybářský prak!". "Vidím, že pán je znalec" zašklebil se prodavač a vyndal z vitríny velký zelený prak s pěknou, silnou gumou. "Ideálně se hodí k sebeobraně" prohodil a hned pokračoval: "Vezmete si ho?". "Beru!" odpověděl stručně Hranátor a se zájmem zkoumal pevnost gumy. "Takže to můžu napsat" zamumlal prodavač a popošel směrem k pokladně, kde měl štos paragonů. Utrhl jeden z nich a začal jej vyplňovat. Když dopsal a obtisknul razítko, podíval se na Hranátora a uviděl, jak do praku vkládá kulatou žvýkačku, takovou, jako se prodávají ve žvýkačkových automatech. "Tohle nesmíte!!" vykřiknul a hrnul se ke Hranátorovi. "Omyl!" prohodil ledově Hranátor, zamířil a ustřelil prodavači hlavu... V plzeňském sídlišti Vinice vládl toho dopoledne ospalý klid. Na pískovišti si hrálo jen několik dětí s bábovičkami, babičky na lavičce spolu klábosily a jinak se celkem nic nedělo. Poklidnou atmosféru narušil až příjezd červené Škodovky, která se skřípěním brzd zastavila před jedním panelákem a ze které vystoupil Hranátor. Přišel ke vchodu, podíval se na zvonky a vešel dovnitř. Šel po schodech a cestou se díval na všechny jmenovky na dveřích. Konečně narazil na tu, kterou hledal. Na jmenovce bylo fixem napsáno VĚTROVCOVÁ M. Hranátor dlouze zazvonil a postavil se těsně před dveře. Ty se za okamžik pootevřely a mladá žena opatrně vykoukla ven. "Marie Větrovcová?" zeptal se Hranátor stručně. "Ano, co se děje?" odpověděla žena a udělala krok zpět. Na víc už Hranátor nečekal. Mohutnou ranou vykopnul dveře, vytáhnul z kapsy prak, nabil žvýkačkou a vystřelil. Žena po zásahu upadla na zem a vykřikla. Hranátor si stoupnul přímo nad ní a vystřílel do ní ještě asi deset žvýkaček. Marie měla ten den opravdu samou smůlu. Ještě před obědem se jí povedlo položit jeden těžký betonový panel na hlavu jednoho z montérů, kteří poblíž cosi spravovali. Montér se rázem proměnil v krvavou placičku a krev se rozstříkla po celém okolí. To je zase den! pomyslela si Maruš a začala rýpat nožem do jedné stěny jeřábu. Pečlivě vyryla dlouhou čárku vedle řady podobných čar v rohu kabiny a nahlas zauvažovala: "Už mi chybí jenom dvě a budu moct oslavit za letošek padesát obětí!" Z jejího zamyšlení jí vytrhnulo cvaknutí magiče, které oznamovalo, že se dotočila kazeta. Maruš otráveně natáhla ruku a přesunula přepínač do polohy RADIO. Z reproduktoru se ozvalo známé hlášení o tom, že posloucháte stanici FM+ a po něm se kabinou rozezvučela jakási country melodie. Maruš už chtěla nakvašeně rádio vypnout, když náhle byla skladba přerušena vzrušeným hlasem. "Právě jsme dostali do vysílání zprávu, že třiadvacetiletá Marie Větrovcová, matka jedenácti dětí byla před hodinou brutálně zavražděna. Projevujeme tímto všem pozůstalým upřímnou soustrast a posíláme jim písničku od skupiny Queen. Policistům přejeme, aby nebezpečného vraha co nejdříve vypátrali, dopadli a byl spravedlivě odsouzen." Marii to trochu zarazilo, ale pak si uvědomila, že se zavražděnou neměla nic společného a hned vzápětí na tuto zprávu přestala myslet. Když se Maruš k večeru vrátila domů, byla už Ivana v plné parádě. Měla totiž domluveno s Jirkou, že ji přijde večer navštívit a stráví spolu sami noc, protože Maruš půjde do kina na nějaký horor. Marie se jenom v rychlosti navečeřela, přečetla si reklamní letáčky, které našla ve schránce a už zase pospíchala ven. Venku už bylo docela šero, jen někde v dálce se mihly světlomety rychle jedoucího auta. Maruš vyšla z domu a chystala se vyjít na silnici, když tu náhle se od blízkého stromu odlepil stín a několika rychlými skoky se ocitnul před Marií. Ta bleskově vytáhla z kabelky slzák, ale než jej použila, podívala se neznámému pozorně do obličeje. "Jirko, tohle mi už nedělej, nebo dostaneš pořádnou dávku!" zabručela naoko nazlobeně a zasunula slzák zpátky do kabelky. "Pospěš si, Ivanka už je nedočkavá." dodala ještě a už utíkala na zastávku, protože zahlédla přijíždějící tramvaj. Na oddělení kriminální policie přišly zrovna nové případy a jeden z mladých praporčíků si je celkem bez zájmu prohlížel. Náhle se zarazil, vytáhnul jedny desky a vydal se navštívit svého kolegu. Zaťukal na dveře jeho kamrlíku a vešel dovnitř. "Nazdar Franto, copak mi zase neseš?" zeptal se ho starší kriminalista, který se rozvaloval v křesle a labužnicky pokuřoval Startky s filtrem. "Buď zdráv Pavle! Můžeš mi půjčit desky s tou dopolední vraždou?" Pavel se přisunul s křeslem blíž ke stolu a začal se prohrabovat v haldách papíru, které se tam povalovaly. "Hele tady jsou. Co zázračného si objevil, ty náš Šerloku?" zeptal se ironicky svého mladšího kolegy. Ten popadl desky a začal v nich horečnatě listovat. Nakonec je rozevřené podal Pavlovi a vítězoslavně k nim přidal druhé, které našel mezi novými hlášeními. "Mrkni se na jména!" poradil kolegovi a zabodnul prst do textu. Pavel si nasadil brýle a pomalu nahlas přečetl jména obou obětí. Obě byla naprosto shodná - Marie Větrovcová. "Takže vraždí podle seznamu!" dovtípil se Pavel, praštil deskami do stolu a vztekle dodal: "Nesnáším úchyláky!!" Marie došla před kino, kde právě promítali už třetí díl jejího oblíbeného filmu "Krvavá sekera", o kterém na plakátě slibovali, že svou brutalitou předčí i takové krváky jako "Texaský masakr motorovou pilou" nebo "Texaský masakr motorovou pilou II". Zálibně si prohlédla ve vitrínách záběry z filmu, kde létaly vzduchem hlavy, vnitřnosti a další lahůdky a rozhodla se, že se ještě trochu osvěží v přilehlé hospodě. Vpadla do ní jako uragán, objednala si dvojité pivo s fernetem a sedla si k zaplivanému stolu proti televizi. Zrovna běžely zprávy, které Marie poslouchala jen na půl ucha, usrkávala svůj mix a přemýšlela o tom, kolik lidí dokáže hlavní padouch zmasakrovat, než jej statečný hrdina zlikviduje. Zrovna si říkala, zda bude natočená ještě "čtyřka", když ji z rozjímání vytrhlo její jméno. Rozhlédla se, kdo ji volá a zjistila, že se o ní mluví v televizi. Nějaký policista varoval všechny ženy a dívky, které se jmenují Marie Větrovcová, aby dávali zvýšený pozor, protože se po Plzni pohybuje nebezpečný maniak, který je vraždí podle seznamu! Marie na chvíli zkameněla, pak vstala a bezmyšlenkovitě vyběhla ven. Spatřila před vchodem podezřelého mladíka, který divně mžoural přes malé brýle a předstíral, že sleduje výlohu s dámským prádlem. Zrychlila krok a zamířila k zastávce tramvaje. Když tam dorazila, zjistila, že jí tramvaj právě odjela a další pojede až za dvě a půl hodiny. Opatrně se ohlédla a s hrůzou zjistila, že brejlatý mladík se pomalu loudá za ní. Rozběhla se a snažila se kličkovat různými postranními uličkami. Za chvíli se udýchaně zastavila a znovu se ohlédla. Mladík stál kousek za ní a dělal, že si zavazuje tkaničku. Vtom si Marie všimla, že před ní svítí do tmy velký neónový nápis FANCY LINE. V duchu zajásala a rychle vběhla dovnitř. Zaplatila vstupné, prodrala se davem kroutících se tanečníků až k barovému pultu a na barmana vypálila otázku: "Máte tu někde telefon?". "Támle vzadu je kabinka" ukázal jí barman a vrátil se k míchání drinků. Marie vešla do kabinky, pečlivě za sebou zavřela a začala zběsile listovat v telefonním seznamu. Hledala v něm své jméno. Když se jí to podařilo, strnula a záda jí polil ledový pot. V seznamu byly celkem tři ženy se stejným jménem i příjmením a z toho dvě jsou už mrtvé - to jasně naznačuje, že teď je na řadě ONA!! Mezitím se Jirka s Ivankou připravovali na bouřlivou noc. Ivana šla do kuchyně připravit něco dobrého na zub a Jirka si vlezl do postele, ze které upřeně hltal další díl seriálu "Návrat do ráje". Náhle jej vyrušil zvuk rozbíjeného skla a zahlédl, jak se v okně objevila jakási temná postava. Trochu jej zarazil její hranatý obrys, který jasně vynikal na pozadí okna, matně osvíceného zvenku pouličními lampami, ale než si stačil cokoliv domyslet, dostal pořádnou pecku přímo mezi oči. Země se kolem něho otočila a plácnul sebou na podlahu. V zápalu zuřivosti popadl z nočního stolku ozdobné těžítko a mrštil jím po útočníkovi. Ten se bleskově sehnul, těžítko proletělo kolem a dopadlo na zem pod oknem. Jirka se namáhavě zvednul a poděšeně začal prchat ke dveřím. Útočník mu zastoupil cestu a přesným direktem jej opět poslal k zemi. Poté vytáhnul z bundy svůj prak a několika ranami střelil Jirku do hlavy. Ivanka, která se právě hrabala v ledničce a měla puštěný naplno magneťák, vůbec netušila co se děje ve vedlejším pokoji. Právě dodělala obložený talíř a chystala se vrátit za Jiříkem, když zaslechla rachot rozbíjeného skla. Instinktivně se otočila za zdrojem zvuku a vykřikla. Talíř ji vypadnul z ruky a rozbil se na spoustu střepů. Skleněnou výplní ve dveřích, které oddělovaly kuchyni od ložnice, prolétlo zkrvavené Jirkovo tělo. Vzápětí se dveře rozletěly a vešel Hranátor. V ruce měl již připravený prak a hodiny na zdi už odpočítávaly poslední vteřiny Ivančina života... Marie už snad podesáté vytáčela číslo 158, ale znovu se jí ozval jen nervy drásající obsazovací tón. Rozčileně praštila sluchátkem do vidlice a zašla k barpultu. Sedla si na barovou stoličku a poručila si trojitého ruma. Kopla ho do sebe na ex a při tom se tak silně zaklonila, že neudržela rovnováhu a zřítila se na zem. Pořádně se uhodila do hlavy a v tom ji došlo, že může zavolat alespoň Ivaně a Jirkovi, aby si ji přišli vyzvednout. Znovu se zavřela v kabině a vytočila své domácí číslo. Telefon chvíli vyzváněl, pak bylo slyšet, jak jej někdo energicky zvednul a ozval se Ivančin hlas, který úsečně pronesl: "Prosím!". "To jsem ráda, že jsem se dovolala!" vydechla ulehčeně Maruš a rychle vysvětlovala: "Jsem na diskotéce Fancy Line a bojím se, že mě sleduje nějaký chlap. Myslím, že je to ten, o kterém říkali v televizi, že vraždí všechny Marie Větrovcový v Plzni!! Prosím tě, přijeď si pro mě s Jirkou, nebo se tady strachy zblázním!!" Na druhém konci se ozvalo pouze "Neboj se, už si pro tebe jedu." a telefon zmlknul. Hranátor zavěsil sluchátko, překročil mrtvolu Ivany a otevřel zásuvku psacího stolu. Chvíli se přehraboval mezi různými dopisy, poznámkami a dalšími věcmi, až našel fotku Marie. Pozorně si ji prohlédnul a rychlým krokem vyšel z domu. Uplynula asi čtvrt hodina. Marie seděla u stolku a pomalu usrkávala Fernet přímo z lahve, která stála před ní. Každou chvíli se podívala ke dveřím a netrpělivě vyhlížela Ivanu s Jirkou. Bezcílně těkala očima po ostatních, jak se baví, smějí a vůbec je nezajímá, že jí jde o život. Její zrak zabloudil i k barovému pultu a v tu chvíli ztuhla. Seděl u něj ten chlapík, co jí stále pronásleduje! Jakmile se jejich oči střetly, mladík se otočil a dělal, jako by ji neviděl. Marie sebou instinktivně škubla a loktem shodila ze stolu popelník. Ten dopadl na zem a zakutálel se pod židli. Maruš se pro něj shýbla a přesně v ten okamžik vešel do dveří Hranátor. Pozorně se rozhlédl a když Marii neviděl, začal se proplétat mezi tanečníky a všechny si pečlivě prohlížel. Když se dostal až na konec tanečního parketu, pomalu se otočil a začal se vracet. Maruš se konečně povedlo najít popelník, zvedla jej a znovu se narovnala. Hranátor ji okamžitě zaregistroval a vydal se přímo k ní. Marie seděla jako v transu a jen bezmocně přihlížela, jak se k ní přibližuje mohutná hranatá postava, vyndavá velký prak, nabíjí do něj žvýkačku a míří jí přímo mezi oči. Náhle Hranátor zakolísal a vystřelená žvýkačka se rozprskla kousek vedle Marie na zdi. Hranátor se bleskově otočil a Maruš poznala, proč ji minul. Do zad měl pořádně zapíchnutý mohutný nůž a mladík, o kterém si Maruš myslela, že je vrah, právě mizel za barpultem. Hranátor vytáhnul z kapsy hrst žvýkaček a rozpoutal pravé peklo. S nepředstavitelnou rychlostí nabíjel a střílel na všechny strany. Nastala panika, všichni se začali krýt před palbou a zoufale prchali k východu. Maruš využila zmatku a pokusila se utéct s ostatními ven. Hranátor ji však zahlédl a vyslal za ní několik dávek z praku. Dívka, která běžela za Marií, chytila několik ran do zad a upadla na Marii. Ta se nadlidskou silou pokoušela vyprostit, ale už bylo pozdě. Hranátor stál přímo nad ní a s ledovým klidem hledal po kapsách nové žvýkačky. Tajemný mladík mrštně přeskočil pult, sebral zastřelenému vyhazovači bouchačku a vypálil celý zásobník Hranátorovi přímo do zad. Ten ztratil rovnováhu, propadl skleněnou výlohou a přistál ve vedlejší místnosti na zemi. Mladík doběhl k Marii a křikl na ni: "Jestli chceš žít, tak pojď se mnou! Honem!!" Vzal Marii za ruku a vlekl ji pryč. Ta, celá zmatená, se ještě otočila a spatřila, jak se Hranátor pomalu zvedá se země. Mladík ji vytáhnul ven a přinutil ji, aby nasedla do přistaveného Žigulíka. Rychle nastartoval a couval pryč. V té chvíli něco prosvištělo vzduchem a na kapotu dopadl s mohutným žuchnutím Hranátor. Jediným rychlým pohybem rozbil přední sklo a začal se sápat po Marii. Maník prudce dupnul na plyn a auto okamžitě silně zrychlilo. Hranátor se neudržel a spadnul na silnici. Chlapík rychle trhnul volantem, aby se auto otočilo a vyjel na hlavní silnici. Chvíli jel jako šílenec, stále se otáčel a až teprve, když se ujistil, že je nikdo nesleduje, trochu zmírnil rychlost. Marie byla z toho rychlého sledu událostí tak v šoku, že když se jí chlapík zeptal, jestli není zraněná, nedokázala vůbec odpovědět. Teprve za chvíli se uklidnila, kopla do sebe decku zelený, kterou s sebou nosila pro případ nouze a zmateně se zeptala: "Jak mohl po tom všem ten člověk ještě vstát?" "To není člověk" dal se do vysvětlování chlapík "je to Hranátor - vraždící monstrum, které dostalo za úkol zabít tě. V podstatě se jedná o hranatý podklad, na kterém je nanesena lidská tkáň. Já jsem Petr Šmolík a byl jsem přidělen na tvojí ochranu. Budu tě proti němu chránit." "Hranátor? To je přece nesmysl!" oponovala rozčileně Marie "nic takového nemůže existovat!" "Teď ještě ne, ale za dva roky ano!" "Jak, za dva roky?" nechápala Maruš "to by znamenalo..." "Ano, oba pocházíme z budoucnosti" dokončil za ni Šmolík. Pak se dal do vyprávění, ze kterého vyplynulo, že na podzim roku 1994 se v plzeňském planetáriu vzbouří profesionální zákrytová sekce pod vedením inženýra Malečka a pokusí se zničit amatérskou astronomii v Plzni. Amatéři jsou nejprve zmateni, brání se pouze chabě a vypadá to, že budou brzy smeteni z povrchu zemského. Jednoho dne se však mezi nimi objeví mladý velitel, který se tvrdě postaví na odpor a brzy má úspěch. Zažene zákrytáře do defenzívy a ti brzo poznají, že proti němu nemají šanci. Těsně před svou likvidací se jim však podaří vynalézt stroj času a pošlou svou nejlepší zbraň - Hranátora nazpátek do minulosti, aby zničil toho, kdo způsobil jejich prohru. "Hranátor je mimořádně nebezpečný, téměř nezničitelný, nedá se s ním vyjednávat a má jenom jeden úkol, který splní za každou cenu - zabít tě!!" "Proč zrovna mě?? Co s tím mám já společného?" přerušila vyprávění Marie, která byla z toho ještě více zmatena, než předtím. "Hned se k tomu dostanu." uklidňoval ji Šmolík "Ten mladý velitel se jmenuje Petr Masek a problém je v tom, že ty ho za pár měsíců adoptuješ a naučíš ho veškeré bojové umění, které on později uplatní v bitvě o Planetárium!" "Takže když Hranátor zabije mě, nezíská Masek potřebné znalosti a zákrytová sekce bez problémů válku vyhraje!" došlo konečně Marii a při tom pocitu ji zamrazilo v zádech. "Proč ale zabil ty další Marie?" "Za války se většina dokladů zničila, Hranátor věděl jenom jméno a město. Proto to vzal systematicky - podle seznamu. Teď už ovšem zná i tvoji podobu..." zamračil se Šmolík. Teprve nyní si Marie všimla, že má Petr něco vypáleno na pravé ruce. "Co to tady máš?" zeptala se a ukázala mu na ruku. "Jednou mě zákrytáři chytili a takto mě označkovali laserem. Povedlo se mi později uprchnout, ale tohle už mi zůstalo." Přistrčil ruku blíž, tak, že se dala zřetelně rozpoznat vypálená písmena a čísla. Byla to tabulka předpovědí zákrytů na rok 1996. Petr se ujistil, že za nimi není žádný pronásledovatel, odbočil do opuštěné uličky a zastavil. Vtom k nim přiskočil policista s pistolí v ruce a vykřiknul: "Odhoďte zbraně a ruce vzhůru! Stojíte na zákazu zastavení!!" Hranátor se ihned poté, co spadnul z rozjetého auta, zvednul a zamířil si to k nejbližšímu autu. Rozbil okénko ve dveřích, otevřel si a posadil se za volant. Pěstí roztříštil spínací skříňku a zkusil spojit drátky. Motor se jen párkrát zakuckal a ztichnul. Hranátor několikrát pokus opakoval a když poznal, že asi nebude mít úspěch, vystoupil a rychlými kroky přešel k druhému autu. Celou proceduru zopakoval a tentokrát měl větší štěstí. Motor naskočil hned po prvním spojení a Hranátor se vydal směrem, kam odjela Marie s Petrem. Ani si nevšimnul, že auto, které si přivlastnil, má po straně zelený pruh a nápis POLICIE. Chvíli jel po trase, kudy prchala jeho oběť, až dojel k první křižovatce. Na okamžik zaváhal, kterým směrem má pokračovat, když to náhle zachraptělo ve vysílačce a ozvalo se hlášení: "Tady podporučík Maňas, zadržel jsem dvě osoby podezřelé ze spáchání trestného činu. Jedná se o asi dvacetiletého muže a ženu, kteří přijeli žlutým Žigulíkem s espézetkou PMC 65 34. Beru je s sebou na policejní stanici k výslechu." Kdyby byl Hranátor člověk, určitě by se spokojeně ušklíbnul. U policajtů se chopil iniciativy Petr a pokusil se celou záležitost vysvětlit. Jakmile však začal vyprávět o tom, že je z budoucnosti a že musí chránit Marii před Hranátorem, policisté na sebe mrkli a jeden z nich ho odvedl někam pryč. Marie zůstala sama, jen s jedním poldou. Ten se jí začal vyptávat, jak se vlastně s Petrem seznámila a sepisoval při tom protokol. Marie se dala do vyprávění a pravdivě mu popsala strašnou scénu, kterou zažila na diskotéce. "Ten cvok měl snad na sobě neprůstřelnou vestu." zabručel si pod vousy policajt, když uslyšel, co všechno Hranátor přežil, když se bezhlavě pokoušel zlikvidovat svou oběť. "Dneska raději přespíte u nás" řekl nahlas, když viděl, jak se Marii z toho všeho klepou kolena a aby ji uklidnil, ještě dodal: "Nemusíte se bát, v tomhle baráku je dvacet poldů." "Takže vy tvrdíte, že jste přicestoval z budoucnosti?" ptal se už asi popáté policajt Petra ve vedlejší místnosti. "Ano, z roku 1996." odpovídal podrážděně Petr a snažil se vysvětlit z jakého důvodu. Uvědomoval si, že by měl spolu s Marií co nejrychleji zmizet z města a místo toho musí sedět tady a vyprávět nějakému tupounovi, jak se tu ocitnul. Polda jej unaveně poslouchal, popíjel kafe a čmáral si nějaké malůvky do trhačky. Pak se podíval na Petra a s nepatrným úsměškem se zeptal: "A proč jste si z tý vaší budoucnosti nepřinesl nějaké zbraně, určitě by se vám tu hodily!?" "Ten stroj dokáže přenášet jenom živé organismy, nic jiného. Proto musí být člověk při přenosu úplně nahý." Konečně jsem tě dostal! pomyslel si polda a jeho tvář se rozjasnila. "A jak se sem mohl přenést ten Hranátor, když je to robot?" "To není robot, ale mutant, který je obalený lidskou tkání!" vysvětloval Petr a bylo na něm poznat, že by nejraději vzal pancéřovkou a střelil toho poldu mezi oči. Policajt se zakabonil a zklamaně přešel k jinému tématu: "A jak se dostanete zpátky?" "Nevrátím se" odpověděl rychle Petr a trochu posmutněl "Masek mě poslal do minulosti a pak vyhodil stroj času do vzduchu. Nikdo se už nevrátí a nikdo další sem nepřicestuje. Rozhodne se jenom mezi ním a mnou!!" Hranátor dojel na periferii města, zastavil u napůl rozpadlé boudy na stavební materiál a vešel dovnitř. Rozsvítil slabou žárovku, která se houpala u stropu a sundal si bundu. Pak se podíval do omšelého zrcadla, které stálo naproti dveřím a zjistil, že už jsou na něm zřetelně vidět známky opotřebení. Některé jeho hrany byly ztupené a na několika místech dokonce poněkud zaoblené. Shýbnul se proto ke krabici s nářadím, která ležela na zemi, vytáhnul z ní hrubou rašpli a pustil se do oprav. Nejprve přiostřil nejvíce zaoblené hrany nahrubo, pak vylovil jemnější pilník, opravil menší ztupení a vybrousil s ním ostré špičky. Když byl se vším hotov, zkontroloval svoji práci v zrcadle a znovu se oblékl. Nářadí odhodil zpátky do bedny, zhasnul, zabouchnul za sebou, nasednul do auta a odjel pryč. Služba ve vrátnici policejní stanice byla docela nuda. Důchodce, který si takto přivydělával nějaké peníze, téměř spal a jen tak v polospánku vnímal rádio, ze kterého se linuly uspávající melodie. Procitnul, až když mu někdo důrazně zaklepal na okénko. Koho to k nám čerti nesou? pomyslel si, rozmrzele se zvednul ze svého pohodlného a vyhřátého křesílka a otevřel okénko. Stál za ním Hranátor, díval se důchodci do očí a pomalu pronesl: "Chtěl bych mluvit s Marií Větrovcovou. Prý je tady." Důchodce sice vůbec netušil, jestli někdo takový ve stanici je, ale aby se otravného návštěvníka zbavil, rychle odpověděl: "Teď k ní nemůžete. Přijďte zítra ráno." Hranátor si chvíli mlčky prohlížel dveře do vnitřku budovy, které byly ze speciálního tvrzeného skla a opatřené mřížemi, pak se naklonil do okénka, znovu se podíval na důchodce svým skelným pohledem a výhružně řekl: "Já se vrátím!!". Pak se otočil a spěšně odešel. Důchodce se vrátil do svého křesílka, přehodil přes sebe deku a znovu se oddal blaženému klimbání. Po chvilce jej vyrušil podivný zvuk, který přicházel z venku. Bylo to jakési monotónní svištění, které se stále zrychlovalo a přibližovalo. Náhle se ozval mohutný náraz a rachot rozbíjeného skla. Do budovy vletěl Hranátor na horském kole a bez problémů prorazil hlavou pořádnou díru do zamřížovaných dveří. Odhodil zcela zdemolované kolo a vytáhl svůj vražedný prak. Jeho první obětí se stal důchodce, který zkameněle a s otevřenou pusou koukal na tu spoušť. Z kanceláří začali vybíhat policajti, aby zjistili, co se stalo. Většinou dostali zásah dřív, než stačili cokoliv zaregistrovat. Marie, která spala v jedné kanceláři na gauči, se probudila ihned, jakmile zaslechla řinkot skla. Okamžitě jí v hlavě vytanul obrázek, jak Hranátor prolétává sklem na diskotéce a zamrazilo ji v zádech. Když pak k ní dolehl řev zasáhnutých poldů, pochopila, že Hranátor ji znovu našel. Bezradně se rozhlédla a horečnatě přemýšlela, kam by se mohla schovat. Nenapadlo ji nic lepšího, než zalézt pod stůl a šoupnout před sebe židli. S hrůzou slyšela, jak se zvuky přibližují a už jen doufala, že smrt bude rychlá a bezbolestná... Náhle se za dveřmi objevil stín a bylo slyšet, jak někdo bere za kliku. Tak to je můj konec!! pomyslela si Marie a ještě víc se přikrčila. Dveře se rozlétly a v nich stál Petr. Jakmile zahlédl Marii, krčící se pod stolem, hned ji popadnul za ruku, vytáhl ven a rozběhl se s ní k zadnímu východu. Hranátor mezitím systematicky prohledával každou místnost a rozséval kolem sebe smrt. Jeho kapsa se žvýkačkami se zdála bezedná. Došel k poslední místnosti, vykopnul dveře a zastřelil policistu, který se schovával ve skříni. Pak se rozhlédl a když zjistil, že Marie tam není, vyšel na chodbu a vracel se zpátky k vrátnici. Náhle jeho uši zachytily zvuk startujícího auta. Rozběhl se ven, proletěl zdemolovanou vrátnicí a vypálil po odjíždějícím autě několik dávek. Naštěstí bylo už dost daleko, takže žvýkačky na něm nezpůsobily žádnou větší škodu. Hranátor se ještě chvíli díval za mizejícím autem, pak schoval prak do kapsy, přehoupnul se přes zábradlí a zmizel za rohem budovy. Petr s Marií se řítili tmou stále dál a dál, pryč od města, kde zůstal Hranátor. Už hezkou chvíli na ně zlomyslně blikalo z palubní desky světélko rezervy a zrovna když projížděli nějakým lesíkem, začal motor pokašlávat. Petr tiše zaklel a odbočil na lesní cestu. Neujeli ani sto metrů a motor definitivně zhasnul. Vylezli z auta a pokračovali pěšky. Marie byla strašně unavená a kdyby si nedávala pozor, určitě by usnula i za chůze. Petr si toho všimnul a tak když narazili na seník, rozhodl, že tam přespí. Maruš zalezla do sena v tom okamžiku usnula. Petr se ještě vydal na obchůzku, prozkoumal okolí seníku a když zjistil, že tady nehrozí žádné nebezpečí, lehnul si vedle Marie a za chvíli už blaženě pochrupával. Hranátor seděl na motorce a prohlížel si notýsek, který sebral u Marie v bytě. V notesu bylo spousta poznámek, receptů na výrobu destilátů a také adresy příbuzných a známých. Ty Hranátora zajímaly nejvíc. Chvilku v nich listoval, až narazil na jednu s nadpisem "Matčina chata". Na okamžik se na ni zadíval, pak sklapnul notes, zasunul jej do bundy a nastartoval mašinu. Uprchlíkům se podařilo druhý den ráno stopnout kamion, který je vyklopil poblíž jednoho zapadlého hotýlku. Došli k němu a Petr se vydal do recepce. Zjistil, že se můžou ubytovat v chatičkách a domluvil se s Maruš, že se tam na nějaký den usadí. Vzali si chatku až na konci a Petr se vydal nakupovat. Ještě než odešel, Marii důrazně varoval, že by neměla mluvit s nikým známým a v žádném případě nesmí nikomu říct, kde se teď nachází. Jinak se vystavuje nebezpečí, že se to dozví Hranátor a zase si ji najde. Marie si však nedala říct a sotva Petr odešel, hned se hrnula k telefonu. Vytočila známé číslo a za chvíli uslyšela na druhé straně matčin hlas. "Ahoj mami! Jsi v pořádku?" ptala se Maruš ustaraně. "Je mi fajn! A co ty, odkud vlastně voláš?" ozvalo se v telefonu. Maruš trochu zarazilo, proč se tak zajímá o to, kde zrovna je, ale nahlas řekla: "Jsem v jednom malém hotelu poblíž Klatov, víc ti momentálně nemůžu říct." V ten moment to v telefonu cvaklo a spojení se přerušilo. Hranátor získal potřebné informace a vydal se na cestu. Už se šeřilo, když před hotelem zastavila motorka, ze které slezl Hranátor. Rozhlédl se kolem a vydal se směrem k chatkám. Hlídací pes, který pobíhal kolem, začal na něj zuřivě štěkat a dorážet. Hranátor nakopnul psa svojí těžkou botou do břicha a ten s kňučením utekl. Dveře poslední chatky se prudce rozletěly a vyběhla Marie s Petrem. Hranátor okamžitě zašátral v kapse a za chvíli už vzduchem svištěla spousta žvýkaček. Uprchlíci zaběhli za chatky a narazili na chlápka, který právě vystupoval z auta. Petr mu vyškubnul z ruky klíčky, porazil ho na zem a vlezl si za volant. Rychle nastartoval a otevřel druhé dveře Marii. Hranátor se vynořil zrovna v okamžiku, kdy se auto rozjíždělo. Rozkročil se na silnici a vypálil pořádnou salvu. Petr s Marií se stačili skrčit jen o zlomek vteřiny dřív, než se roztříštilo přední sklo. Petr opatrně vykouknul a když zjistil, že Hranátor zrovna nabíjí, dupnul na plyn. Namířil si to přímo na Hranátora a prudce na něj najel. Náraz Hranátora odmrštil do příkopu a vyrazil mu z rukou prak. Petr srovnal auto a rychle vyjel z parkoviště. Hranátor chvilku nehybně ležel, pak se pomalu zvedl a podíval se na svou zbraň. Prak měl přetrženou gumu, byl tudíž nepoužitelný. Hranátor se otočil a rozběhl k motorce. Moc rychle mu to nešlo, protože při střetu s autem se mu vyvrknul kotník. I přes to se vyhoupnul na stroj, nastartoval a dal se do pronásledování. Netrvalo dlouho a objevilo se před ním auto uprchlíků. Ještě více přidal plyn a zkrátil tím vzdálenost. Marie se otočila a vykřikla: "Proboha, už je zase za náma!!". Petr sešlápnul pedál až k podlaze a podařilo se mu ještě trochu zrychlit. Netrvalo však dlouho a Hranátor je znovu dohonil. Přilepil se těsně za auto a připravil se ke skoku. Petr začal kličkovat po silnici a snažil se ho setřást. Marně. Hranátor se držel jako klíště a přesně kopíroval pohyby auta. Vyčíhnul si nejpříhodnější okamžik a mohutným skokem se dostal na zadní sklo. Opřel se do něj tak prudce, že jej vtlačil dovnitř a začal se dírou soukat na zadní sedadlo. Petr křečovitě sevřel volant a ostře jím trhnul. Hranátorem to sice smýklo, ale udržel se. Marie dostala šílený nápad. "Vjeď támhle do tý továrny, snad nám někdo pomůže!" křikla na Petra a ukázala vpravo, kde se matně rýsovala tovární budova. Problém byl v tom, že vchod uzavírala dřevěná závora. "Hlavu dolů!!" zavelel Petr, nasměroval auto přímo na závoru a přikrčil se. Vzápětí se ozval praskot lámaného dřeva a trosky závory se rozletěly kolem. Petr prudce zabrzdil a vyskočil z auta. Marie ho okamžitě následovala a společně se rozběhli k nejbližší budově. Hranátor konečně prolezl dovnitř auta, ale už bylo pozdě. Otevřel proto dveře, vystoupil zase ven a začal se belhat za nimi. Zaslechl nějaký podivný zvuk a okamžitě se otočil směrem, odkud přicházel. Bylo to však jenom chrápání, které se ozývalo z vrátnice. Petr s Marií se mezitím dostali do jedné haly, plné nejrůznějších strojů, které vrhaly zlověstné stíny. Petr se vrhnul k ovládacímu pultu a začal zapínat všechny vypínače, které našel. "Co to děláš?" ptala se rozčíleně Marie. "Rámus!" odpověděl Petr "aby nás nemohl zaměřit!" V ten okamžik se rozevřely dveře a v nich stál Hranátor. Rozhlédl se kolem sebe a pátral po Marii. Ta se spolu s Petrem snažila opatrně dostat Hranátorovi do zad a utéct. Náhle zakopla o nějakou trubku a shodila ji. Hranátor se okamžitě podíval tím směrem a ještě zahlédl, jak dva stíny zaběhly za roh. Hned se tam vydal a sotva obešel jeden stroj, dostal takovou ránu mezi oči, že skoro upadl. Proti němu stál Petr, v ruce držel železnou tyč a zuřivě s ní máchal kolem sebe. Hranátor tyč bleskově zachytil a pokusil se ji vrazit Petrovi do břicha. Ten však rychle uskočil a Hranátor jej minul. Marie, která všechno pozorovala z bedny na špony, se celá třásla a ani nedutala. Petr se rozběhl pryč, aby odlákal Hranátora od místa, kde je Maruš a povedlo se mu to. Hranátor se vydal za ním. Petr se zastavil u bzučící brusky a hodil po Hranátorovi kladivo, které se tam povalovalo. Hranátor se sehnul a kladivo letělo vedle. Zašel za nějaký stroj a zmizel Petrovi z dohledu. Petr se snažil Hranátora spatřit, ale marně. Náhle mu někdo zezadu sevřel krk a silně stisknul. Petr začal útočníka kopat, škrábat, kousat, ale ten své sevření nepovolil. Před Petrem se objevila rozcuchaná Marie, v ruce třímala zahozené kladivo a běžela přímo proti němu. Hranátor pustil Petra a vydal se naproti Marii. To však byla jeho největší chyba. Marie, na rozdíl od Petra, mířila přesně. Hranátor to chytil přímo doprostřed čela, zakymácel se a padl na brusku. Její motor zakvílel a začal strouhat jeho hrany. Hranátor se ještě chvíli pokoušel vstát, různě se kroutil, ale najednou mu bruska ubrousila životně důležitou hranu a Hranátor zůstal bezvládně ležet. Marie se sehnula k Petrovi, vzala do dlaní jeho zmodralou hlavu, ale mohla už jenom konstatovat, že mu není pomoci. Pomalu se zvedla, několikrát se zhluboka nadýchla a vyšla ven z haly. Nasedla do poničeného auta, nastartovala a vyjela z areálu. Když projížděla kolem vrátnice a zaslechla chrápání, musela se trochu smutně usmát.
Plzeňská amatérská astronomie bude muset projít peklem války, ve kterém bude mnoho obětí. Jedno je však jisté - nikomu a nikdy se jí nepodaří zničit úplně. Vždy se najde někdo, kdo se postaví proti všem nepřátelům, kdo pozvedne bojovou morálku a vybojuje znovu svobodu. Pochopitelně budou i bitvy, které amatéři prohrají. Dokud se však najde alespoň jeden člověk, který jí bude ochoten věnovat třeba i život, má naději. Nastane den, kdy amatéři válku vyhrají (c) Wendy 1993-1994 Plakát k povídce.
|
